To je věta děvčátka základní školy, kterou napsala ve slohové práci na téma: Co chci, aby pro mne Bůh udělal.
Určitě stojí za zamyšlení.
Učitelka na prvém stupni jednou zadala dětem úlohu napsat práci o tom, co by chtěly, aby pro ně Bůh udělal.
Večer, jak si práci přečetla, narazila na jednu, která ji velmi vzrušila.
V té chvíli přišel domů její muž a viděl, že pláče. "
Co se stalo?" - ptal se. "
Čti!" - odpověděla jen a natáhla k němu ruku se sešitem jednoho děvčátka.
"
Bože, dnes tě chci poprosit o něco zvláštního: změn mne prosím za televizor. Rada bych byla na jeho místě. Chtěla bych žít tak, jak žije televizor v našem bytě. Chtěla bych mít svoje zvláštní místo, kde by se okolo mne scházela celá rodina. Aby mě poslouchali a neskákali mi do řeči a nevyptávali se, když chci něco říct. Chtěla bych být středem pozornosti.
A chtěla bych, aby se o mně starali, jak se starají, když televizor nejde. Také bych byla ráda spolu s tatínkem, když se vrátí domů - například unavený. A aby si mě moje maminka všímala, aby šla ke mně, když zůstane sama a je jí smutno.
Chtěla bych, aby moji rodiče aspoň někdy nechali všechno tak a strávili trochu času se mnou. Bože, vlastně nechci až tak moc, chci se mít jen tak, jako každý televizor ".
"
No to je hrůza! Ubohá dívka!" - vykřikl manžel učitelky. "
Co to je proboha za rodiče?!"
Učitelka mu se slzami v očích odpověděla: "
To je práce naší dcerušky ..."
-------------------
Tento příběh mi přišel emailem.
