Vatikán a Židé

Článek ze Světla 31/1995 je na téma Vatikán a pronásledování ŽŽidů nacistickým režžimem v Německu v letech 1933 - 1945 a v Evropě. Je dobré si připomenout některá fakta z této doby a připomenout je zvlṚtě mladé a mladšší generaci.





V Katolickém týdeníku č. 19 jsem četl článek s nadpisem IZRAEL, kde je uveřejněna ostrá diskuze, kterou vyvolal příjezd Jeana Marie Lustigera do Tel Avivu na konferenci zástupců různých církví, věnovanou tématu: „Proč Bůh mlčel k vražždění za druhé světové války...“
Podle uvedeného článku nynějšší izraelský ministr šškolství a kultury Amnon Rubinstein mluví o pasivitě katolické církve či lépe o tak zvaném mlčení k obětem stíhaným Hitlerem. Je dobré si připomenout některá fakta z této doby, která odporují tvrzení izraelského pana ministra, a připomenout je zvlṚtě mladé a mladšší generaci: ani zdaleka nemohla být o těchto faktech informována, zvlṚtě v zemích, kde vládl ateistický režžim a kde úmyslně byly zatajovány a zkreslovány vztahy katolické Církve a jejich veřejných představitelů k těm, kteří potřebovali nezbytnou pomoc proti nacistickému režžimu, který měl na svědomí žživoty milionů nevinných lidí.
Pokusím se proto co nejstručněji uveřejnit aspoň některá fakta, doložžená literaturou, která nám byla vššeobecně známá v době nástupu Hitlera k moci, dále během druhé světové války a v letech těsně po jejím skončení, t.j. v době před nástupem komunismu u nás, kdy ješště byla v naššich zemích svoboda tisku.

Kdyžž v Německu po nástupu Hitlera k moci v letech 1933-34 hořely synagogy a milion ŽŽidů byl vyhnán z veřejného žživota do gheta, mlčel celý západní svět a mlčela k tomu i tehdejšší Společnost národů. ŽŽádný oficiální protest, žžádná diplomatická akce. Nic. ŽŽádná vláda nezvedla svůj hlas k hájení lidských práv. Byla to „vnitrostátní německá záležžitost“. Pouze jediný hlas se ozval. Ano, byl to hlas slabý, protožže za ním vojensky stála pouze ubohá setnina ššvýcarské gardy!
Papežž Pius XI. posílá německé vládě protestní nótu a současně vydává encykliku „Mit brennender Sorge.“ Těch protestních nót poslal tento papežž postupně 55! Na žžádnou z nich nepřiššla odpověď. V březnu 1939 nikdo už nepochyboval o tom, žže brzy dojde k válce. Tehdy na místo zemřelého Pia XI. zvolili kardinálové za papežže kardinála Pacelliho. Přijal jméno Pius XII. On sám jako mladý papežžský nuncius působil v letech 1917 - 1929 v Německu, zamiloval si je a vᾞil si ho. Proto nemohl mít žžádné sympatie k novému režimu.
Za dobu svého působení v Německu měl Pacelli 44 veřejných projevů, z nichžž 40 obsahovalo odsouzení tehdy vznikajícího nacionálního socialismu a Hitlerova učení. Ve světovém tisku se tehdy objevovaly nadpisy tišštěné palcovým písmem. „Pacelli bičuje rasismus“. Papežžský legát pranýřuje nacismus, atd. Bylo to v době ješště před jeho zvolením za papežže a německý i italský fašistický tisk proto rozvinul velkou kampaň, aby Pacelli nebyl zvolen papežžem.
Hitlerův časopis „Das Reich“ napsal v únoru 1939: „Pius XI. war Halbjude, denn seine Mutter war eine hollandische Judin, aber Kardinal Pacelli ist Volljude...“ (Pius XI. byl polovičním ŽŽidem, protožže jeho matka byla holandskou ŽŽidovkou, ale kardinál Pacelli je celý ŽŽid...) Francouzský komunistický deník L’ Humanité napsal tehdy o Pacellim: „Pius XII. je papežž, který je protivníkem rasismu, přítelem svobody a lidské důstojnosti.“
Uvedené citáty z obou časopisů uvádí sovětský autor I. R. Grigulevič ve své knize: „Papstvo vek XX“, vydalo nakladatelství Politizdat, Moskva 1978. Tentýžž autor v této knize vššak vyslovuje svůj názor, žže tento papežž přes svůj vyhraněný postoj zachránil jen málo odpůrců nacismu. Toto tvrzení vššak nepovažžuji za objektivní, protožže uváděných 850.000 zachráněných ŽŽidů je sice nevelká část z celkového počtu obětí holokaustu, ale na druhé straně musíme uznat, žže těch 850.000 osob, které zachránil nepatrný „stát“ Vatikán, je nesmírně mnoho. Protožže je statisticky zjišštěné, žže tolik obětí se nepodařilo zachránit vššem státům dohromady včetně Velmocí!!!

Albert Einstein řekl koncem roku 1940: „Jen katolická Církev protestovala proti útokům Hitlera na svobodu. Až dosud jsem se o církev nezajímal. Dnes vššak pociťuji velký obdiv pro Církev, která jediná měla odvahu bojovat za duchovní pravdu a mravní svobodu.“ Papežžský nuncius v Berlíně Msgre Orsenigo se dostal k Hitlerovi ažž do Berchtesgadenu. Jakmile začal hovořit o ŽŽidech, vstal Hitler od stolu, obrátil se k nunciovi zády, ššel k oknu a bubnoval si prsty na sklo. Pak se obrátil k malému stolku, kde stála sklenice s vodou, vzal ji a se vztekem jí mršštil o zem. Nuncius v tom viděl ukončení audience a odeššel. Kdyžž německý vyslanec Weizsäcker vyřizoval papežži Hitlerovo pozvání do Německa, vyměnila papežžská garda středověké halapartny za automatické pistole. Papežž do Německa nejel. Zato přijal patronát nad koncertem polského pianisty Miecislava Horzsovského, jehož výnos byl určen na pomoc polským válečným obětem, a odmítl se zúčastnit zvlṚtního koncertu berlínské opery, byť ho k tomu přemlouval Hitlerův vyslanec u Quirinálu. Byla to léčka, při které měl být Pius XII. internován v Německu. Konkrétní důkazy o tom přinesl italský časopis Oggi ze dne 19. 9. 1963. Papežž měl být internován v jednom klášteře poblힾ Wartburgu. Podle tajného ob쾞níku Martina Bormana vššem vedoucím /gauleitrům/ měl mít po vítězné válce kažždý stát svého papežže. Podle jeho vyjádření: „Die christlich-judische Pest wird wohl jetzt ihrem Ende entgegensehen.“ (Křesťansko-žžidovský mor od nynějšška půjde vstříc svému konci.)

Vatikán měl být zabrán německou armádou údajně k papežžově ochraně. Měla jí být Hitlerova osobní rota „Adolf Hitler“. Jeden německý důstojník prý tehdy poznamenal: „Nun ist der Papst dem Himmler naeher als dem Himmel“. (Nyní je papežž blힾe Himmlerovi nežž nebi.)

Únos papežže, který se chvála Bohu neuskutečnil, si nevymyslili jako novinku vládcové „Třetí říšše“. Předeššel je užž Napoleon I., který unesl a věznil Pia VII. V Německu byla persekuce ŽŽidů i jiných národnostních menššin a odpůrců nacismu většší nežž v evropských okupovaných státech, závislých na Třetí říšši, a odpor proti nacismu byl krutě trestán předevšším v Německu. Nacisté zatýkali kněze, kdyžž vyzývali své věřící, aby se modlili za žžidovské spoluobčany. Jeden kněz byl ihned popraven, kdyžž poskytl přístřešší asi 100 žžidovským dětem. Proboššt Lichtenberg (Berlín) se vššak neváhal modlit veřejně za deportované ŽŽidy a tři ŽŽidy ukrýval. Byl pochopitelně zatčen a zemřel cestou do Dachau. Mladý kněz Don Aldo ukrýval po 7 měsíců v márnici venkovského kostela žžidovskou rodinu. Kdyžž je Gestapo naššlo, byli ihned zastřeleni, kněz byl zatčen a mučen, aby vyzradil dalšší ukryté ŽŽidy. Dříve, nežž ho Němci donutili, aby si mimo hřbitov vykopal svůj vlastní hrob, stačil napsat do svého breviáře: „Umírám spokojen, s vyprahlými rty a opušštěn, ale v pokoji Božžím.“

Myslím, žže o těchto a mnoho jiných mučednících z nacistického Německa mladá generace užž nic neví.

Nyní přejdu do Francie: Jeden pařížžský kněz měl v srpnu 1942 v přeplněném kostele lakonické kázání v době, kdy Gestapo honilo ŽŽidy po městě: „Tᾞete se mne, jak se má chovat katolík? Moje kázání je krátké. Vím, žže mne mohou odvézt do koncetračního tábora, ale já mám povinnost říci ještě jednou: Papežž Pius XI. odsoudil rasismus. Amen.
“ Francouzské úřady dávaly ŽŽidům faleššné dokumenty a pasy a záchrana ŽŽidů vedla v této zemi k úzké spolupráci mezi katolíky a protestanty.

V Holandsku už v roce 1934 pohrozila holandská církevní hierarchie nejtěžšžšími církevními tresty, kdo by se chtěli připojit k holandským nacistům. Mnozí se dneska tᾞí: odvᾞil by se Hitler uchopit v Německu moc, kdyby se tam tak rozhodně postavila církevní hierarchie protestantská společně s hierarchií katolickou? Dalšší osudy odpůrců nacismu v Holandsku: Kdyžž bylo v Holandsku podle norimberských zákonů registrováno 150.000 Žžidů, protestovali ihned katoličtí biskupové u SeyssInquarta, říšského komisaře. Tento protest znamenal pravidelnou a obsažnou spolupráci s protestantskou holandskou církví ve společném boji proti nacismu. Tehdy byli zatčení tři katoličtí kn쾞í, ššest trapistů, někteří dalšší řeholníci (mezi nimi i karmelitánka Edita Steinová,) protožže měli žžidovský původ. Při soudu v roce 1967 prohlásil dřívější přísluššník SS dr. Vilém Herster doslova: „To byla pomsta říšského komisaře Seyss-Inquarta za protesty Církve ve prospěch ŽŽidů.”
V Holandsku bylo skutečně nejvíce protestů církevní hierarchie proti odvlékání Žžidů, ale také o to více procent Žžidů bylo odvlečeno do táborů smrti oproti jiným zemím. Proto Pius XII. vyzval holandské představitele církví k většší obezřetnosti, zvlṚtě kdyžž se doslechl o odvlečení a smrti význačné vědecké pracovnice, karmelitánky doktorky Edith Steinové.

Belgický kardinál Josef Ernest zasahoval ve prospěch ŽŽidů od začátku. Zavolal si antverpského starostu a vyzval ho, aby nekolaboroval s nacisty; požžádal katolické organizace, aby ukrývali ŽŽidy, děti i dospělé, a poskytl svoje bankovní konto Národní bance k dispozici žžidovskému pomocnému kombinátu. Avššak nejvydatnějšším pomocníkem Pia XII. při záchraně ŽŽidů byl vatikánský legát v Turecku Msgre Angelo Roncalli, pozdější papežž Jan XXIII. Jeho postavení v neutrální zemi mu poskytovalo velké možžnosti k organizování emigrace pronásledovaných. ŽŽidovské prameny uvádějí, žže Církev v té době zachránila před jistou smrtí více nežž 860.000 ŽŽidů.


P.Milan Borovička

Světlo 31/1995