V roce 1535 byl
popraven významný anglický filozof,
humanista a politik Tomáš More.
Stal se katolickým mučedníkem Anglie
a záhy uctíván jako světec, i když
ke kanonizaci došlo teprve roku 1935.
Tomáš se narodil v roce
1478 v rodině londýnského soudce
za panování Jindřicha VII., zakladatele
tudorovské éry. Vystudoval oxfordskou
univerzitu, na ní mezi přednášejícími byl také Erasmus Rotterdamský, který v něm vyvolal živý
zájem o řeckou literaturu a studia humanitní. Svůj obdiv k antice dovedl
dobře spojit s upřímným životem
křesťanským. Vynikal bystrostí ducha
a hlubokou zbožností. Jako schopný
právník se smyslem pro spravedlnost
stal se soudcem a pro řečnický dar
byl ji ve 26 letech zvolen za poslance
parlamentu. Oženil se, měl 4 děti a žil ve spořádané křesťanské rodině,
v níž bylo dostatek lásky, pochopení
a obětí pro druhé. Po pádu Wolseyově
byl More jmenován nejvyšším
kancléřem. Rychlý postup vyplýval
z jeho uceleného vzdělání, morálních
vlastností, diplomatických schopností, dokonalých právnických, hospodářských a politických vědomostí.
Na dvůr Jindřicha VIII. nastoupil
s určitými nadějemi, že se mu podaří vhodně usměrňovat mladého panovníka, který měl k němu zpočátku
dobrý vztah. Chtěl svou poctivou
prací ulehčit také těžkou sociální situaci
obyvatelstva. Kdy viděl, že
jeho naděje jsou zklamány, odešel do
ústraní. Král jej však nenechal dlouho
v klidu. Potřeboval podporu pro
splnění svých osobních plánů a záměrů. Propustil svoji manželku a poněvadž
chtěl uzavřít nový sňatek, žádal na papeži, aby prohlásil první
manželství za neplatné. Papež ani
kancléř nemohli s postupem krále
souhlasit. Ten zuřil a hrozil odpadem
od církve. Jeho hrozba se stala skutkem
a posléze celou Anglii přinutil
k odpadu, sám se pak prohlásil za
hlavu národní církve. Žádal písemnou
přísahu věrnosti od státních úředníků, církevních hodnostářů, kněží,
řeholníků a dalších osob podle výběru
panovníka. První, který měl přísahat,
byl kancléř Tomáš More. Ten
prohlásil, že uznává krále za hlavu
státu, ne však za hlavu církve. Za to
byl uvězněn a Jindřich se pokusil
všemi prostředky, aby se podvolil.
Nakonec umožnil návštěvu Tomášovy
dcery Markéty ve vězení. S pláčem padla na kolena a prosila: Otče,
podepiš! Ten odpověděl: A co
bude, když podepíši? - Pak budeš
propuštěn z vězení, vrátíš se k nám
a zas budeme spolu tak šťastně žít,
jako dosud. - A jak dlouho myslíš,
že budeme tak šťastně spolu žít? -
Dcera se zarazila a pak váhavě odpověděla:
Myslím - že bychom mohli
tak žít aspoň dvacet let. Tomáš se
usmál a odpověděl: Dvacet let? - A
za to bych měl prodat věčnost? - Ty
jsi špatná obchodnice.
Zůstal pevný
a králi s naprostým klidem prohlásil,
že zneužitá moc a síla nepřináší vítězství. Když se nechtěl snížit za
nástroj královy zvůle, byl jako velezrádce odsouzen k několikanásobné
smrti. Na oznámení, že mu byla z milosti
zaměněna v pouhé stětí, zvolal:
Kéž Bůh ušetří všechny mé přátele
takové milosti! K popravě šel klidně
a s veselou myslí. Katovi, který
jej prosil za odpuštění, odpověděl:
Příteli, prokazuješ mi největší službu.
Odkud čerpal Tomáš Morus své
duševní síly, že přemohl hrůzu smrti?
- Z myšlenky na věčnost.
Věrnost k církvi zpečetil svou krví i Tomášův
přítel, biskup Jan Fisher. Zahynula
řada dalších církevních hodnostářů
(biskupů, opatů, doktorů teologie),
na 500 řeholníků, 176 šlechticů, 124
měšťanů a 110 žen. Na popravišti
skončilo mnoho tisíc pauperů, kterým chtěl More ulehčit život. V literárním světě zjednala Tomášovi Morovi
jméno Utopia, sršící duchaplností i vtipem. V knize podává obraz
ideálního společenského uspořádání
na ostrově, jeho jméno se stalo velikým pojmem. Velebí náboženskou
toleranci, kritizuje soudobou nespravedlnost,
velké protiklady a nesnášenlivost. V Toweru napsal spis Útěcha v utrpení, v němž opakuje své celoživotní přesvědčení, že Bůh ví
lépe než já, co je pro mne dobré.
Lidská útěcha nestačí. Být utěšen
Bohem je velký dar...
Stanislav Zeman
Světlo 31/1995
