Přijmout do rodiny cizí dítě je něco úplně jiného, než dítě porodit. Některé odlišnosti jsou zjevné, jiné by nám ani nepřišly na mysl. A jsou takové, které nechceme vidět... Jaké to vlastně je - osvojit si dítě?
Jak se rodí matka
Na příchod dítěte těhotnou maminku připravuje "příroda". Během těhotenství se mění její tělo, působí hormony. Potom porodí dítě, které po devět měsíců intenzivního "soužití" už trochu pozná, a které dost důvěrně pozná svoji mámu. Po porodu se opět spustí hormonální smršť, která nemusí být vždy příjemná, každopádně však prospívá vzájemnému vztahu mezi matkou a dítětem a významnou mírou ho ulehčuje. Intenzivní kontakt po porodu a kojení vztah dále prohlubuje.
Při adopci je všechno jinak. Nejdříve situace související se zápisem do seznamu žadatelů. Potom namísto relativně předvídatelných devíti měsíců těhotenství následuje čekaní, jehož délku neumí nikdo předem odhadnout. Mohou to být tři měsíců, ale i tři roky. A najednou to může jít až příliš rychle - jeden telefonát a za pár dní či týdnů je dítě doma. Pokud se soudní kolotoč točí pomalu, může se i tato fáze táhnout nekonečně dlouho... Ale v každém případě ještě dlouho potrvá, než dítě, které nám doma přirůstá k srdci, bude i legálně "naším dítětem". V tom všem nejsou žádné jistoty, žádné časové horizonty, žádné nápomocné hormony... a často žádné zkušenosti maminky v okolí, které by prožívaly to stejné a s kterými by se daly sdílet zážitky. Na hřišti se mluví o porodu a kojení, ne o soudech a úřadech.
A co otec?
U něj do hry nevstupují hormony, ale devět měsíců přípravy chybí i jemu. Potom také nemusí být vždy lehké vysvětlit v zaměstnání, že najednou máme dítě. Čelit otevřeně skutečnosti, že vlastní děti se nám nepodařilo mít, a konfrontovat se s reakcemi okolí, které mohou být různé... Kromě toho, přijaté dítě nemá manželčiny oči a ústa po otci... Samozřejmě, není to důležité, ale při připoutávání se k dítěte sehrává velkou úlohu i to, že v očích dítěte vidím něco důvěrně známého, něco ze mně - z mé rodiny.... Toto přirozené biologické pouto tu není a o to pracněji se musí vědomě budovat.
S čím přichází dítě?
Dítě, které přichází do osvojení, má už za sebou první a velmi významné životní zkušenosti. A to i dítě, které se do adopce dostane přímo z porodnice. Devět měsíců žilo v těle své matky. Zažívalo její radost i smutek, spolu s ní přijímalo zdravou i nezdravou stravu, návykové látky, nebo spolu s ní hladovělo či jinak trpělo. A zpravidla vnímalo, že je odmítnuté, nechtěné, že překáží... Potom dítě zažilo obrovskou ztrátu - ztrátu matky, jediné jistoty na tomto světě. Zažilo odmítnutí ve své nejhlubší podstatě. A začíná si budovat přesvědčení: "jsem zlý, nestojí za nic" a "lidem se nedá věřit".
Jestliže dítě přichází do adoptivní rodiny starší (několikaměsíční), situace se komplikuje ještě víc. Už stihlo zažít zanedbávání či týrání ve své původní rodině, nebo pobyt v dětském domově. Tam se sice o ně dobře starali a možná i s láskou, ale určitě se tam nedala zabezpečit stabilní přítomnost jedné milující osoby. A bez bezpečného vztahu s takovou osobou se u dítěte prohlubuje pocit nedůvěry v sebe i v druhé.
Malý ježeček
Takové dítě nemá proč důvěřovat novým rodičům a volí si různé "strategie přežití". Může být úzkostlivé, nesamostatné, neustále nalepené na rodiče. Může být přehnaně milé "poslušné", snaží se nic nežádat a úplně potlačí svoje vlastní potřeby. Nebo naopak se snaží mít všechno pod kontrolou - silným a vytrvalým pláčem, hlasitým prosazováním si svého a ustavičným bojem o moc. Strach a nedůvěra často vedou k nevhodnému chování, kvůli kterému jsou děti považovány za vzdorovité, agresivní, zlé... A tak zažívají další odmítnutí, které tento jejich pocit posilní.
Hlavní úlohou osvojitele tedy často bývá milovat dítě - ježka, který píchá při každém pokusu pohladit ho. Avšak pod bodlinami je bezbranné měkké srdíčko a osvojitel musí zraněnýma rukama hladit, až do té doby, než přesvědčí dítě, že je dobré a hodné lásky. Kvůli této náročné úloze adoptivní rodiče často používají jiné výchovné metody a přístupy, než jsou zvyklí rodiče při výchově svých vlastní dětí. Často se proto cítí být jiní, nepochopení, "nenormální". A často jsou zraňováni "dobrými radami" přátel, příbuzných a bohužel někdy i odborníků.
A má to vůbec význam?
Pokud se osvojitel vymaní z představy, že jejich dítě bude takové jako ostatní, a vždy nanovo se rozhodne milovat ho takové, jaké je, uvidí zázrak. Uvidí, jak se dítě osvobozuje od strachu, jak rozkvétá, jak začíná věřit sobě, lidem a Bohu. Jak se odvažuje milovat a jak se nechává milovat. Možná se to nebude dít tempem, které čekali, ani v míře, ve kterou doufali. Možná nikdy nebude jako ostatní, ale může být naplno samo sebou a vytěžit ze svých možností maximum.
Osvojitelé jsou podstatnou součástí tohoto zázraku. Nemohou změnit minulost dítěte, nemohou zaručit jeho dobrou budoucnost. Ale mohou dát dítěti pocit, že není samo a že jeho život má cenu. Mohou mu ukázat cestu a provázet ho na ní. A jejich láska, tvrdě vydřená hlazením bodlinek, dá dítěti odvahu po této cestě kráčet.
Být součástí záchrany lidského života - to rozhodně význam má.
Autor: Katarína Gronošová
Převzato z
zastolom.sk, 11. srpna 2014
článek naleznete
zde.
