Pro duchovní uzdravení z homosexuality není důležité to, jestli v člověku ještě je přítomné samotné homosexuální cítění nebo ne, protože to před Bohem není hříšné (jen homosexuální skutky jsou hříšné), ale to, že člověk se ztotožnil s pravdou, zvládl svůj život milostí Ducha svatého, že už člověk nežije aktivně homosexuálně (pokud tak žil nebo se rozhodl pro Pána) a následuje Pána ve svém životě.
Cílem uzdravení je následovat Krista ve svém životě. A to je ta cesta ke svatosti. Našim cílem je a má být nebe. Poznat Boha a těšit se z něho navěky.
Cílem našeho života je zbavit se postupně svého ega, obnovit v sobě původní, nefalšovaný Boží obraz a nechat se vést a neustále pronikat Duchem svatým. Jsme zodpovědní za to, jak naložíme s tím, co jsme dostali, co vytvoříme z toho, co jsme dostali.
Cesta od sebepoznání k sebepřijetí
Pro věřícího člověka, který prožívá homosexuální cítění, je potřebné hledat i nacházet odpovědi na otázky, které se týkají života s Bohem, a to prostřednictvím cesty od sebepoznání k sebepřijetí. Výsledkem pravdivého sebepoznání je pohled na sebe jako na Boží obraz, z kterého pramení poznání, že všichni jsme Boží děti. Božím záměrem s každým člověkem je: aby byl jeho obrazem a tím i dítětem. Sebepřijetí je v tom, že se nemusíme bát upřímného pohledu na sebe samých, protože Bůh nás má rád!. Pozná nás dokonale a chce nás tu mít. Toto všechno dává našemu životu smysl a přináší radost do života. Ovocem takového poznání je vědomí, že jen Bůh nás může skutečně naplnit, a to i nejhlubší potřeby našeho srdce. Jedině s Ním můžeme prožít smysluplný život. Každý, koho Bůh povolal do tohoto světa, má ve světě své specifické místo.
Pro lidi zraněné srdcem je velmi důležité vědět, že na správném pohledu na sebe i na Boha závisí kvalita lidského života. Je to otázka poznání pravdy o člověku a o správném vnímání sebe samého. Naše samotné poznání o sobě je však nedostatečné. Potřebujeme nahlédnout "za oponu". A to nám umožňuje Zjevení, které je vyjádřeno v Písmu svatém: člověk je Božím obrazem. Správný pohled na člověka nabízí Bůh - jeho původce, Stvořitel a Otec.
Člověk- Boží obraz
Člověk, a to i homosexuálně cítící, stále hledá svůj vztah k Bohu, jaký měli první lidé Adam i Eva v ráji ještě před pádem do hříchu. Bůh stále staví na naši přirozenosti (= původní, stálé a neměnné Boží ustanovení a naše určení), protože člověk je povolán být Božím obrazem. Být odrazem a zobrazením Tojjediného Boha v nás (společenství skutečných vztahů jednoty a vzájemné lásky). Jen prostřednictvím Něho se může člověk formovat, postupovat a zdokonalovat. A tím víc se v nás odráží Bůh - více se Jeho obraz vtiskne do nás. Jestliže vytrváme v pokoře, zůstaneme i v Jeho milosti. Tak se jeho podoba v nás zmocňuje a neustále roste - tímto způsobem nás Bůh nastavil. Tak jsme byli stvoření, a to je pro nás výchozím bodem. Když jsme stvoření k Božímu obrazu, máme ho i žít svým životem. Je to "vzor", "obraz", podle kterého jsme i my stvořeni. Můžeme tedy říct, že obraz Boží v nás je nám daný tím, že jsme stvořeni pro vztah, pro společenství. Tak jak Bůh žije ve společenství plodné sebedarující lásky mezi osobami Otcem, Synem a Duchem svatým, jsme i my stvořeni pro život ne v egoismu a samotě, ale v společenství s druhou osobou. Nejsme stvořeni pro samotu, ale pro společenství. Toto nastavení je nám dáno a nepochází z tohoto světa, ale od Boha. Člověk tak podle své přirozenosti, kterou nám už Bůh dal a určil, hledá pravdu, lásku, vnitřní pokoj a ráj srdce. Duchovní život vede ke všem těmto hodnotám.
Podstatné je odpustit druhým, i sobě, dosáhnout od druhých odpuštění pro sebe (snažit se o smíření), přijmout se a milovat sebe samého takového, jaký jsem (neodmítnout se kvůli homosexuálním pocitům) a naučit se s tím žít.
Neexistuje "homosexuální osoba" sama od sebe. Existují jen ti, kteří potřebují uzdravení z důvodu nedostatku skutečné lásky nebo hlubokého zklamání z odmítnutí, prožití hrůzy a úzkosti, nesprávného druhu sebelásky a všeho, co z toho vyplývá, zároveň s tím potřebují prožít uvědomění si vlastní hodnoty a nesmírné ceny v Ježíšových očích.
Přijetí
Právě tady se může projevit hodnota skutečného přátelství a křesťanského společenství, aby člověk zvládl svůj život. Najít opravdové přátelství mezi lidmi je dnes velmi těžké a problematické. Být milovaný je potřebou každého člověka. Jestliže se člověk setká s cudnými muži a ženami v takovém přátelském společenství, oslabují se jeho pocity méněcennosti a jeho osamělosti a tím víc ustávají jeho sexuální pokušení a narůstá sebeúcta. Cudnost - zdrženlivost nás osvobozuje od sklonu používat druhé na svoje uspokojení a dělá nás schopné milovat jiné tak, jak nás miluje Kristus. Ježíš žádá o úplnou důvěru, aby mu lidé dovolili zahrnout je Jeho láskou a uzdravit jejich zraněná srdce. Aby lidé mohli správně milovat druhé, musí zažít krásu pravé lásky. Tu dává Bůh. Lidé s homosexuálním cítěním potřebují vědět, že i oni jsou milováni a přijímáni a nejsou odmítnuti či odsouváni ze společenství Církve. Přijmout je a být otevřený pro ne, s nimi sdílet všechno, co život přináší- to je první a velmi důležitý krok potřebný pro lidi se zraněným srdcem. Nezištně podaná ruka a chápavé srdce znamená mnoho a jistě vede k pokoji duše a k řešení životních situací. Přijmout je a být pro ně otevřený, sdílet s nimi všechno, co život přináší - to je první a velmi důležitý krok pro lidi, kteří mají zraněné srdce. Nezištně podaná ruka a chápavé srdce znamená mnoho a jistě vede k pokoji duše a k řešení životních situací. Ten, kdo touží vykročit vpřed a vytrvat, musí vždy znovu a znovu začínat... Trpělivost se sebou samotným je základem každého pokroku a vývoje.
Autor: otec Vitalij Luck
Převzato z
zastolom.sk, 6. června 2014
článek naleznete
zde.
