programový ředitel Vatikánského rozhlasu
Andrzej Koprowski
Před rokem papež František rozhodl, že příští biskupská synoda bude o rodině, přesněji o Pastoračních výzvách rodiny v kontextu evangelizace. Rozhodl také, že synoda bude mít dvě fáze.
Probíhající mimořádné zasedání shromáždí informace o situaci na různých kontinentech a její řádné zasedání v roce 2015 bude mít větší kompetence a vypracuje podněty k papežskému dokumentu o této pastorační problematice z dlouhodobějšího hlediska.
Již jsme si zvykli, že záležitosti křesťanství a církve nebudí velký zájem mimo církev a jsou zmíněny nanejvýš někde na „třetí stránce novin”. Říjnová synoda však skutečně je mimořádná. Jednak zájmem médií, ale i ohlasem mezi lidmi různých zemí. Evropská média, podobně jako se pes honí za svým ohonem, však hledají, zda se říká něco „revolučního” proti tradiční rodině, o soužití homosexuálů anebo zda už účastníci synody převrátili naruby dogmata a katechismové pravdy. Média jsou uzavřena do svých vlastních schémat. Washingtonský arcibiskup, kardinál Wuerl, míní, že dynamika synody se nehodí do dynamiky médií. Synoda je kontemplací složité reality, zatímco média potřebují události a okamžitá rozhodnutí.
Vatikánský rozhlas má svoje zástupce v synodální aule, naši novináři připravují syntézy pro tiskové středisko Apoštolského stolce, dělají rozhovory s jednotlivými účastníky. Zaujala je atmosféra jednání, která je dobrou ozvěnou úvodní papežovy prosby, aby se mluvilo odhodlaně, bez autocenzury, a zároveň se pozorně a chápavě naslouchalo tomu, co říkají druzí. Bylo předneseno ohromující množství informací a popsána složitost situací v různých částech světa. Co dělat, aby evangelizace kupříkladu v Africe byla ve vztahu k rodině pronikavější? V africké kultuře se „obec” skládá ze tří složek: žijících lidí, kteří představují „viditelnou obec”, dále těch, kteří je předešli, tedy zemřelých, kteří se však nevypařili, jen žijí jinak a potřebují úctu a lásku těch, kteří žijí dnes. A konečně těch ještě nenarozených, kteří však již existují v Božím plánu a mají už nyní skrze viditelnou obec účast na vztahu ke Kristu. Smysl obce (klanu) v africké kultuře je založení a udržení manželství. Jednotlivé „etapy manželství” však nejsou až tak docela ve shodě s křesťanskou katechezí. Pastorační služba církve to často nebere v potaz, což má za následek, že existují tři nad sebou stojící, ale do sebe nepasující „formy“ manželství, totiž tradiční, občanská a náboženská. Postavení ženy přitom neodpovídá lidské důstojnosti, jak ji chápe křesťanství.
Zkušenosti Asie zrcadlí problémy, s nimiž se střetávají tamější společnosti. Ty jsou svým přirozeným založením citlivé na náboženský rozměr, rodinu pokládají odnepaměti za základ života a v pospolitosti nacházejí radost. Dnes jim však dominuje prostředí bezohledné konkurence, materialistická honba, kterou provází samota, pocit nesmyslnosti z života a rostoucí počet sebevražd.
Jiným tématem byla smíšená manželství. Například katolicko-muslimské, zdařilé manželství z Pobřeží slonoviny, trvající již půl století, jež má pět dětí, které byly vychovány v katolické víře. Biskupové k tomu dodávají, že takovéto situace jsou zřídkavé. Ba více, pastoračním problémem je situace žen, které se provdáním za muslima zříkají křesťanství a potom prožívají dramata, jak se přizpůsobit „nové kultuře a novým zvykům”.
Nepřívětivé prostředí, ve kterém žijí katolické rodiny, se projevuje v Severní Americe a Evropě, totiž sekularizovaný svět, v němž není místo pro Boha, a ze kterého se vytrácí i rozměr pospolitosti. V tomto světě vyrůstají individualisté, lidé soustředění na sebe. Chybí tak to, co je nezbytné pro manželství a rodinu. Jeden z kardinálů to shrnul stručně: moji rodiče měli dobré manželství, nečetli žádné církevní dokumenty, ale byli jsme dobrou rodinou.
Pozornost byla věnována také souvislosti mezi odpadem od víry a krizí rodin. Obě krize spolu úzce souvisejí. Velepíseň na lásku je třeba připomínat manželům nejenom při svatbě, ale také během krize, kdy se láska mění na nevraživost a rozděluje rodinu. Odpuštění není rezignace a lhostejnost, nýbrž opravdové a nesnadno dosažené smíření, které rodí novou důvěru, novou kapitolu v historii lásky muže, ženy a jejich dětí - poznamenal jiný účastník synody. Evangelizace je nezbytná během přípravy ke svátosti manželství, ale i v pastoračním doprovázení těch, kdo prožívají rodinnou krizi, včetně těch, jejichž manželství se rozpadlo. Jaká je role místního společenství víry, farnosti jakožto opěrného bodu vnímavého k problémům rodin, jež plynou z profesního života rodičů? Pracovní vytížení, nové typy profesního života, nošení si práce do domů, překonávání velkých vzdáleností mezi domovem a pracovištěm – to všechno rozbíjí vztahy. Nerozlučitelnost manželství je vepsána do přirozenosti člověka. Jak jí však napomoci?
Synoda se zabývala také páry rozvedených a znovusezdaných. K této otázce se přistupovalo z různých hledisek. Někteří hledají řešení, které vychází vstříc mediálnímu tlaku na „přijímání pro rozvedené”. Jiní se skepticky ptají, zda by zde opravdu bylo dost zainteresovaných. Postupně se tedy kupí reflexe o tom, jak by mohla církevní pastorace lépe provázet ty, kteří se nacházejí v takovýchto životních situacích; jak navodit v církevním společenství atmosféru, že nikdo není zavržen a že jeho osobní důstojnost je ctěna spolu s jeho rozhodnutími, ale přitom nepřijímat zkratkovitá řešení, která by smazávala významnost křesťanství a zkušenost jeho církevní, tradiční a biblicky založené vize člověka, rodiny a svobody jedince, která vždycky souvisí se společenským rozměrem i vztahem k Bohu.
Jak přinášet evangelium do současné antropologické krize? Zajisté by nebylo přínosem církve podlehnutí této krizi a vyslání dvojznačných signálů. Když byla řeč o nezbytnosti úcty k lidem, kteří navazují homosexuální svazky, bylo jasně podtrženo učení církve, které považuje za manželství pouze svazek muže a ženy. Vyloučena byla proto možnost žehnat párům osob téhož pohlaví, protože by to byl falešný signál. Znamenalo by to, že církev považuje tento svazek za dobrý. Zároveň se biskupové shodli na tom, že je třeba zpřístupnit službu církevních soudů, aby všechny páry, které mají právo na anulaci manželství, jej skutečně mohly uplatnit. Církev není celnice, místo, kde se vybírají poplatky, ale otcovský dům a má provázet všechny lidi i ty, kterým se život zkomplikoval a nacházejí se v pastoračně svízelných situacích. Bez zastírání opěrného bodu, kterým je předávání víry a totožnost, která z tohoto předávání plyne.
Pohlédneme-li na to všechno, můžeme říci, že to, co se na synodě děje, je velmi zajímavý proces rozlišování. Je také obtížný, protože shromažďuje informace o neobvykle komplikované situaci, zjevných i skrytých, takřka „podkožních”, mechanismech globalizovaného světa, o nátlaku mezinárodních činitelů kontroly porodnosti, o ředění osobního výrazu lidství, o rozkolísávání toho, co slouží společenskému rozměru, o mezeře mezi „mluvením o demokracii” a tím, co slouží jejímu uskutečňování v občanské společnosti, v lidském společenství.
Jednání jsou obtížná, protože nás jako církev stavějí před požadavky důkladné evangelizace. Předseda Polské biskupské konference, arcibiskup Gądecki říká: provedli jsme diagnózu, hledáme lék. Na jedné straně je tu jasný obraz krize rodiny na celém světě. Na druhé volání o pomoc. To obojí je jisté. Na lék však musíme ještě čekat. Tato poznámka je na místě. Mezi letošním říjnem a říjnem roku 2015, kdy bude stejnému tématu věnováno řádné zasedání synody, je totiž čas na „strávení” nahromaděného materiálu a synodálních myšlenek.
Tento rok přinese také řadu impulsů od Svatého otce. Hned po skončení letošního zasedání 20. října se bude konat konzistoř, která měla být věnována kanonizačním záležitostem, ale František přidal téma Blízkého Východu, zejména situace křesťanů v tomto masakrovaném regionu. Impulsem bude zejména pro Evropu to, co řekne papež 25. listopadu na návštěvě Evropského parlamentu a Rady Evropy a během návštěvy Francie ohlášené na příští rok. Jiným druhem impulsu zvláště na ekumenické rovině bude jeho setkání s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem na slavnost sv. Ondřeje a celá třídenní listopadová návštěva Turecka. Mluví se také o účasti papeže na Světovém setkání rodin ve Filadelfii. A také téma filipínské návštěvy „Soucit a milosrdenství” se týká širokého spektra sociálních problémů, v jejichž středu je také rodina.
Přeložil Milan Glaser
Převzato z
http://radiovaticana.cz,
v rubrice
Reportáže, reflexe, sloupky, článek z 11. 10. 2014 naleznete
zde.
