Pětatřicetiletá Pamela Lewis přiznala, že ještě dlouho se při pohledu na duhu, prázdnou autosedačku či pěkně zavinutou dětskou dečku bez děťátka neubrání slzám.
Ale ví, že plakat je v tomto případě v pořádku. Celá její rodina, včetně jejího manžela - 36-letého Paula Josepha, přezdívaného PJ a jejich tří malých dětí, které jsou mladší 10 let, byla jakýmsi způsobem hluboce dotčena tím, co v posledních měsících prožila.
Tato zkušenost zahrnuje okamžiky plného očekávání smíchané s obrovským strachem z toho, co může přinést budoucnost. Ale zahrnuje to i malý zázrak, za který se tak velmi modlili, a který se nakonec i vyplnil, ale i smutkem naplněné "sbohem", které museli říct po tak krátké návštěvě.
Navzdory strachu, nejistotě a emocím střídajícím se jako na houpačce, tato hluboce katolická rodina ví, že Bůh na ně po celý čas hledí - a vede je po svých podivných a tajemných cestách své dobroty a milosrdenství.
„Bože, Ty si tak dobrý“
Všechno to začalo v únoru 2014. Tehdy měla Pamela ve svém rodném městě Mission v Britské Kolumbii naplánovaný první ultrazvuk. Pamela měla podezření, že něco není v pořádku. Sonografie jejích 15-týdenního dítěte totiž mlčela. O několik dní později Pamelin lékař potvrdil její nejhorší obavy: řekl, že její dítě má fatální chromozomální abnormality.
"S velkou pravděpodobností potratíte. Jestliže by se vám i podařilo porodit, život s dítětem bude nesmírně krátký a dítě bude silně deformované kvůli rozštěpu patra a poškození mozku," řekl podle Pamely lékař v rozhovoru pro LifeNews.
Jako řešení problému jí doporučil potrat.
Pamela opustila ordinaci a slzy jí stékaly po tváři. Jak by mohla ukončit život svého vlastního dítěte, které v ní rostlo?! Jak by mohla ona, která živila tento nový život, vůči tomuto dítěte cítit něco jiného než lásku, a to především proto, že toto dítě teď více než jindy potřebovalo někoho, na kom by závisel jeho život? Potrat byl jednoduše nemyslitelný.
Pamelu diagnóza vystrašila. Obrátila se k Bohu v modlitbě:
"Bože, Ty jsi tak dobrý. Aťh se stane tvoje vůle. Dej nám sílu dostat se z toho."“
Jedna z Pameliných přítelkyň jí dala radu, což jí nesmírně pomohlo:
"Pamelo, to dítě má takové štěstí, že má za rodiče vás. Většina žen by ze strachu šla na potrat. Ty jsi jeho život uchránila a uchovala ho v bezpečí a budeš ho milovat, dokud si ho Bůh nevezme zpět," uvedla Pamela, vzpomínajíc na rozhovor se svojí kamarádkou Roxanou.
Druhý ultrazvuk na jiné klinice v Surrey, Bc - k Pamelině velké úlevě - ukázal, že první diagnóza se mýlila. Tato úleva však netrvala dlouho. Lékaři chtěli vykonat třetí ultrazvuk. Ten odhalil, že ruce a nohy dítěte nejsou takové, jaké by měly být, ale ohnuté. Pamela se připravovala na další špatné zprávy.
Skupina odborníků a genetických poradců řekla Pamele a PJ-ovi, že jejich dítě, děvčátko, má vzácnou poruchu zvanou Kampomelická dysplazie, to je choroba, která brání správnému rozvoji kostí a chrupavek v těle. Lékaři jim řekli, že mnohé děti s touto chorobou se ani nenarodí. Ty, které se narodí, obyčejně zemřou v průběhu několika dní.
Opět se jako řešení nabízel potrat.
To, co si Pamela nejvíc pamatuje z tohoto okamžiku, je zvučné "ne", které rezonovalo celým nitrem její bytosti, když jí nabízeli tuto možnost. Jak by mohla problémy svého dítěte řešit potratem?! Nebylo to dítě členem její rodiny?! Teď to dítě potřebovalo, aby bylo nejvíc milované a ne zlikvidováné jako odpad. Potrat by nikdy nebyl řešením.
Hořkosladké
Pamela a PJ dali svému dítěti jméno Gianna Serephina, to znamená "Bůh je milostivy a ohnivý". Jak postupovaly týdny, diagnóza se zhoršovala. Doktoři říkali, že jak se Gianna narodí, nebude moct dýchat, protože její plíce nejsou schopné se rozšířit. Její hrudníček se dostatečně nerozvinul a vyvíjel masivní tlak na její rozvíjející se orgány. Struktura jejich kostí, včetně lebky, je extrémně křehká. Lékaři jí dali 3%-ntní šanci na přežití porodu s tím, že jak by přežila, pravděpodobně by krátce po něm zemřela.
Rodiče řekli svým ostatním dětem - Veronice, Anastázii a Makariovi, že jejich malá nenarozená sestřička je nemocná a potřebuje Boží zázrak, aby se vůbec narodila živá. Pamela popsala, že když děti přišly, políbily jí na bříško a prokazovaly své sestřičce lásku a náklonnost. Daly své ruce na bříško, aby v nitru pocítili Giannin pohyb. Rodina se společně modlila za zázrak uzdravení, ale v první řadě se modlila za poslušnost vůči Božímu plánu, ať by byl jakýkoliv.
Pamela teď prožívala směs hořkosladkých emocí. V nitru jejího lůna byla Gianna chráněná a v bezpečí. Ale mimo její lůno bude Giannin život ve vážnem nebezpečí. Neměla by matka radostně očekávat narození svého dítěte? Pamela však očekávala tento den - který se přibližoval tak rychle - jen se strachem a nejistotou. Snažila se soustředit na radost, kterou jí Gianna přinášela. Na to, kdy její malé děťátko reagovalo na její hlas pohybem a jemným kopáním. Věděla však, že každý nový den je obě posouvá blíže k okamžiku, kdy hrozí, že jejich společná radost se skončí.
Pamela bojovala i s etickými otázkami, které se týkají péče o Giannu, pokud porod přežije. Co když bude potřeba, aby kvůli dýchání byla Gianna v inkubátoru? Tento postup jí však působí nesmírnou bolest a utrpení. Co když odmítnutí tohoto postupu způsobí, že zemře na udušení? Pamelu sužovaly ty nejhorší představy.
Přítel a kněz P. John Horgon, pomohl uklidnit její obavy. V prvnířadě Pamele poradil, aby jednoduše milovala Giannu v přítomném okamžiku. Ať si s ní zpívá, modlí se s ní a denně ji zásobuje vitamíny.
"Může to být jediný čas, kdy můžeš zažít Giannu takovou, jaká je... rostoucí v bříšku. Nejsi matkou po porodu, jsi matkou teď," vzpomíná na jeho slova.
Otec John jí řekl, že Gianna by měla dostat všechno, co je z lékařského hlediska nevyhnutelné, aby dostala šanci na život - tak, jak si to zaslouží každé dítě. Jestliže jí pobyt v inkubátoru umožní dýchat a pomůže jí to žít, potom by se to mělo vykonat. Neměla by jí být odepřena výživa a dýchání. Co nejdříve by jí měl být nabídnut dar lidského dotyku. Jestliže nebude stačit lékařská pomoc, potom ať si ji drží a milují až do jejího posledního výdechu, vzpomínala Pamela na jeho slova.
"Bože, dej nám jeden den s ní"
Deset týdnů před termínem porodu Pamela stále pracovala jako servírka v Olive Garden. Když Gianna nemohla polykat, Pamele se vytvořil nadbytek plodové vody a její vyčnívající bříško vypadalo velmi nápadně.
"Opravdu ráda pracuji jako číšnice, myslím si však, že jsem odstrašovala zákazníky. Lidé se mě stále ptali, jestli už budu rodit," popisovala.
Ultrazvuk, který byl vykonaný každé dva týdny, stále jasněji ukazoval Giannin klenutý krk, ohnuté kosti, malé čelisti a špatně tvarované plíce. Skenování také ukázalo hlavičku plnou vlasů a také její nadšené pohyby.
Během jedné návštěvy novorozenecké jednotky intenzivní péče v rámci přípravy na velký den, lékaři ukázali Pamele inkubátor, ve kterém bylo tehdy umístěné předčasně narozené dítě. Před jejíma očima se náhle zablýskla realita, která měla přijít.
"Jen jsem se na to dítě dívala, jako bych už porodila já a byla to moje Ginna - po celý život tak neuvěřitelně slabá a bezmocná a úplně závislá na Bohu a svých rodičích. Kousla jsem se do rtů tak silně, že jsem skoro krvácela. Musela jsem odejít dřív, než bych začala bojovat o to, abych mohla držet to dítě, které nebylo moje. To proto, že moje touha po Gianne byla v tom období to nejsilnější.
Lékaři Pamelu dva týdny před termínem požádali, aby se dočasně přestěhovala blíže k nemocnice ve Vancouvru, aby mohli lépe sledovat ji i dítě. Pamela a PJ se usadili v domě na Easter Seals, to je speciální místo v blízkosti nemocnice, kde mohou rodiče zůstat v blízkosti svých nemocných dětí. Čas trávili hraním kartových a jiných stolních her. Denně chodili na mši svatou. Modlili se růženec. Relaxovali v zahradě. Byli rádi, že PJ-ova sestra Sheena mohla hlídat ostatní děti.
Pamela a PJ se stále modlili za zázrak uzdravení, ale byli smíření s čímkoliv, co Bůh dopustí. Začali se dívat na smrt, dokonce i na možnou smrt své dcery, jako na něco, co se dá posvětit. Začali se vroucněji modlit, aby Gianna žila - třeba jen krátkou chvíli, aby ji mohli držet, milovat, pokřtít a rozloučit se s ní. Uvědomili si, že jestliže jejich dcera bude žít třeba jen krátkou chvíli, bude to "úžasné a laskavé požehnání, které nám daruje Bůh".
"Naše modlitba byla vždy stejná: Bože, dej nám jeden den s ní. Jsme si vědomi, že si ji asi nemůžeme nechat, ale dej nám čas, abychom se s ní rozloučili," řekla Pamela.
Díky své víře Pamela a PJ pochopili, že Giannina brzká smrt by neměla znamenat konec jejich snů a plánů, které pro ni měli, ale opravdu jen začátek. Jestliže by zemřela, půjde do nebe, kde ji bude "opatrovat" Ježíš až do dne, kdy se opět všichni spolu sejdeme.
Uvědomili jsme si, že bude s rodinou, se svatými, se svým dědečkem a svými prarodiči... a samozřejmě s Bohem. A dá-li Bůh, v budoucnu i s námi. Bylo to hořkosladké, ale o mnoho víc sladší," řekla Pamela.
Kvůli svému dítěte se Pamela snažila být pozitivní a optimistická, a to zejména po té, co ji jistý přítel navštívil v domě v Easter Seals a mluvil o tom, jak dítě v lůně do určité míry cítí, co cítí samotná matka. Dítě slyší matčin smích nebo pláč, řekl přítel. Jestliže je matka ve stresu, dítě se dostává do stresu. Jestliže je matka šťastná, dítě je šťastné.
Pamela se občas sprchovala v noci a pozorovala, jak voda stéká po jejím bříšku. Gianna zareagovala energickým kopáním. Milovala svoji dceru bez ohledu na její chorobu a v hloubi duše vnímala, že Gianna tuto lásku cítí a opětuje jí.
„Bože, tak nesmírně Ti děkuji!“
Lékaři se rozhodli, že Pamele vyvolají porod asi o dva týdny dřív než byl původně stanovený termín. Gianna tehdy měla být menší, než kdyby se narodila v normálním termínu a lehčeji by byla prošla porodními cestami. Lékaři začali vyvolávat porod v pondělí 11. srpna pomocí Foleyova katetru, který se po vložení naplní vodou a začne natahovat krček dělohy. V úterý ráno byla Pamela rozšířená víc. Dřív než sestra pronikla k plodové vodě, Pamela dostala epidurální injekci. Pamele podali oxytocinové kapky, aby zvýšili kontrakce.
Porod se začal stupňovat. Pamela ani nemusela říkat sestrám, kdy má kontrakce, protože pokaždé, když se tak stalo, to Giannu viditelně vytlačilo až na bříško. Kontrakce byly tak neobvykle viditelné, že sestry, které šly náhodou okolo, nahlížely do porodního sálu jen proto, aby to viděly.
"Při každé kontrakci to vypadalo na mém pravém boku jako maličké pohoří," řekla Pamela.
Teď už bylo vidět vykukovat Gianninu hlavičku. Přišel čas na tlačení. Ale bez ohledu na to, jak silně Pamela tlačila, Gianna se ani nepohnula. Navzdory křehkosti dítěte, vedoucí lékař navrhl, aby dítě dostali ven "odsáváním". Plán fungoval a Gianna se narodila o pár minu později, v 17:50.
Byla však celá modrá.
"Je mrtvá? Zemřela? Dýchá?"Pamela si vzpomněla, jak zoufale křičela.
Tým čekajících specialistů vzal Giannu bleskurychle pryč do sousední místnosti ve snaze ji oživit. PJ je doprovázel. Přestože Pamela nechtěla nic víc než držet svoje děťátko, personál jí stále říkal, jen počkejte. Dalších 15 minut se zdálo Pamele jako věčnost. Každého svatého v nebi, na kterého si vzpomněla, prosila o Giannin život.
"Tentokrát jsem šanci vyžadovala - neprosila jsem o ni," řekla.
A potom se stal malý zázrak, za který se tak zoufale modlila Pamela a její rodina. PJ se vrátil se zprávou, že Gianna je živá. Úspěšně ji umístili do inkubátoru, kde dýchala s pomocí ventilátoru.
"Jen jsem plakala a vzlykala. Tak velmi Ti děkuji, Bože! To je všechno, za co jsem se modlila," řekla Pamela.
Sestra přivezla Pamelu na vozíku do místnosti, ve které Giannu udržovali při životě pomocí dýchací trubice. Bylo tam velké množství kabelů, které sledovaly její životní funkce. Teď už byla růžová. To znamenalo, že krev cirkuluje. Pamela žasla nad Gianninou krásnou hlavičkou s tmavými vlásky a plnými rty. Vážila asi 2, 2 kilogramů.
Pamela ji teď mohla poprvé oslovit a dotknout se své žijící dcery.
"Je to moje dítě a je nádherná," vzpomínala Pamela na svoje první myšlenky.
"Jaká jsi bojovnice!"
Kněz přišel pokřtít děvčátko a přijmout ji tak do křesťanského společenství. Pamela, PJ a ostatní děti přišli právě ve chvíli, kdy začínal obřad.
"Byl to krásný moment plný Ducha Svatého," řekla.
Po obřadu se děti rozplakaly.
"Přestože byly rády, že je Gianna naživu, myslím, že směs nemocničního prostředí, síly svátosti křtu a záplavy jejich dětských pocitů - to všechno bylo na ně mnoho, aby se dokázaly ovládnout. Ale bylo to v pořádku. Objímaly nás, vzlykaly a potom se smály, když jim nejmenší Makarius, který má tři roky, řekl, aby byly potichu a uklidňoval je, aby nevzbudily Giannu," řekla.
Pamela a PJ nakonec s nejnovějším členem rodiny zůstali sami.
"Jednoduše jsme seděli v místnosti s naším novorozeným andílkem. Zpívali jsme jí, vykládali jí a jen se jí dotýkali," řekla.
I když jí ventilátor pomáhal, Gianna stále s dýcháním bojovala. Její křehké, poškozené tělo stěžovalo její přežití. Sice přímo nijak netrpěla, doktoři se vyjádřili, že nic víc pro ni nemohou udělat. Pamelu a PJ požádali, aby rozhodli, kdy Gianně sejmou ventilátor. Rozhodli se, že si pospí pár hodin a potom se dřív probudí, aby strávili celý den se svojí dcerou před tím, než jí řeknou první a poslední "sbohem".
"Nechtěla jsem být emocionální troskou kvůli tomu, že jsem byla nevyspaná a moje tělo se od porodu ještě stále třáslo," popisuje Pamela.
Celou středu všichni strávili s Giannou.
Nechala jsem tatínka podržet si svoje malé děvčátko," řekla Pamela.
"Seděla jsem vedle něho a sledovala, jak tu malou bytost drží její otec ve svém velkém náručí. Mohla jsem ji skrz hadičky políbit. Její pokožka byla jako hedvábí. Prstíky sevřela můj malíček."
Sanitka dorazila ve dvě hodiny odpoledne, aby přivezla Giannu a její rodiče na Canucks Place, klidné domácí místečko, kde mohou rodiče v pokoji strávit poslední chvíle se svými dětmi. Své poslední sbohem přišli říct i ostatní děti.
V šest hodin večer, po té, co Gianna žila jeden celý den, jí odstranili hadičky.
"Držela jsem Giannu v náručí a PJ stál vedle mě. Byli jsme sami s lékařským personálem. Varovali nás, že to může trvat několik minut nebo hodin a ujistili nás, že nebude trpět, protože dostala morfium."
Gianna se naposledy nadechla a potom zemřela.
"A my jsme truchlili...., nesmírně jsme truchlili," řekla Pamela.
Giannino tělo jsme ve vaničce jemně umyli. Byla oblečená ve svých dupačkách s bílým zajíčkem a zavinutá ve speciální dětské dece.
"Kolíbali jsme ji a drželi. Byla tak pokojná! Vypadala jako zdravé, spící a krásné děťátko - proto to bylo ještě těžší," řekla Pamela.
"Člověk na některé okamžiky v životě není nikdy připravený. Už jste někdy drželi mrtvé dítě, které bylo vaším vlastním? Moje srdce cítí s každým, kdo ano. Čas se v tom okamžiku zastaví. A zatím, co meditujete o tom, co tato jednotka časomíry znamená - sekundy, minuty, roky, věčnost - najednou se stává nemožné, aby jste to pochopili."
Přišli pracovníci pohřebního ústavu a položili Giannino tělo na nosítka. Její tělo bylo zakryto látkou. Bylo dokonáno. Pamela si pamatuje, jak ji pohltil drtivý pocit prázdnoty. Na druhý den ráno zaměstnanci Canucks Place umístili spolu s hořící svíčkou Giannino jména na speciální římsku jako vzpomínku na její život i smrt.
Následující týden ji pohřbili. Pohřbu se nečekaně zúčastnily i čestné stráže Kolumbijských rytířů (Knights of Columbus). Rytíři řekli rodičům, že Giannin příběh názorně dokazuje, co znamená chránit život.
"Ceníme si všeho".
Pamela a PJ řekli, že jsou "požehnání časem", který mohli strávit se svoji dcerou a nevyměnili by ho za nic na světě.
"Všechno na ní, včetně jejich deformovaných nožiček, její křehkost i poškození - to všechno bylo součástí toho, kým byla. Cenili jsme si všeho. Viděli jsme, jak je polámaná, a i přesto byla krásná ve svém poškození. Ukázala nám bázeň a krásu zázraku života," řekla Pamela.
PJ řekl, že Gianna měla "obrovský vliv" na každého z nich.
"Můj život a život každého z naší rodiny byl časem, který strávili s Giannou, určitě obohacen," řekl.
PJ vyprávěl, jak Gianna přinesla radost do rodiny zprávou o svém početí a teď díky vědomí, že je s Bohem v nebi. Učila je trpělivosti: o nemoci, s kterou bojovala, se totiž dozvídali kousek po kousku. Pomohla jim vyrůst ve věrnosti k Bohu, když byli nuceni prohloubit svoji důvěru v Něho. Pomohla jim naučit se vpustit do svého života Boží vůli a pokorně ji přijmout, protože "Bůh obrátí všechno v dobré v souladu se svoji vůlí."
PJ si bude vždy pamatovat Gianninu obrovskou sílu v jakýchkoliv těžkostech.
"Řekli nám, že se pravděpodobně nedožije termínu porodu a jestliže by to dokázala, pravděpodobně nepřežije porod a kdyby přece ano, tak bude žít jen několik minut. Těch 24 hodin, které jsme s ní po porodu strávili, jsou i darem, i příkladem její obrovské síly. Její síla inspirovala nás, abychom i my byli silní," řekl.
Z čeho se rodina, kvůli Gianně, nejvíce těší, je láska, kterou spolu prožili.
"Pamely, mě, i našich dětí se dotkla Giannina láska. I my ji vroucně milujeme. Radujeme se, že naše děvčátko nepoznalo nic jen lásku."
"Určitě bychom si přáli, abychom s ní mohli strávit více času. Ale i přesto, že to bylo tak krátké, bylo to dost dlouhé na to, aby obohatila naše životy, protože nás tolika věcem naučila," řekl PJ.
"Bůh nám vytváří cestičky do nebe"
Někteří lidé se rodičů ptali, proč Bůh dopustil, aby se to stalo takovým "dobrým" lidem, kteří se snaží co nejlépe kráčet po Božích cestách. Proč by jim dobrý Bůh seslal tak velký problém?
"Rozumím těmto pocitům a vím, že ti, kteří tak mluví, to myslí dobře," řekl PJ.
"Avšak právě díky Boží milosti, děkujeme Bohu, že nám dal Giannu, protože mnoho lidí na tomto světě by děťátku jako Gianna nedali šanci. Díky Bohu, že ji dal nám, abychom se o ni postarali."
Pamela řekla, že ani jednou se na Boha nezlobila kvůli tomu všemu, co se stalo.
"Vždy jsem měla s Bohem přímo dětský vztah. A vím, že by se nikdy nesnažil mi ublížit. Cokoliv do mého života vloží, jen On sám zná důvody proč."
Třeba potom, co lidé uslyší o jejím životě, budou přemýšlet, když budou čelit "volbě", jaké jsme čelili my."
"Právě skrze naše zkoušky a strasti nám Bůh vytváří cestičky do nebe. Bez ohledu na to, co nám Bůh pošle do cesty, nikdy nám nedá kříž, který bychom nezvládli. On nám pomůže přijmout jakékoliv utrpení, které nám přijde do cesty," řekla.
Pamela je přesvědčena, že těžké časy, zkoušky a utrpení jsou v podstatě Boží výzvou k tomu, aby člověk duchovně rostl v lásce a v soucitu. Ona už teď vidí, jak Gianna změnila její život. Už se tak nestresuje kvůli drobnostem. Zjišťuje, že lépe akceptuje věci, které nemůže změnit.
"Stanete se jiným člověkem - soucitnějším, trpělivějším, milujícím, laskavějším, starostlivějším a chápavějším, " řekla.
Pamela řekla, že někteří lidé říkají, že to, co ona a PJ udělali pro Giannu, bylo odvážné. Ona s tím však nesouhlasí.
"Nezdá se mi to odvážné. Nevím, proč lidé stále trvají na tom, že je to odvážné. Opravdu upřímně říkám, že to, co jsme udělali, se nám jednoduše zdálo jako rozumná věc," řekla.
"Mít dítě, které by mělo zdravotní postižení, které by trpělo a které by mohlo zemřít, to by bylo děsivé, nebudu lhát. Tak jak jsme byli vzrušení z toho, že máme Giannu, tak byl někdy ohromující i strach z toho všeho - strach ze života, který se boji neznámého. Ale život je posvátný ve všech jeho formách. Její život byl posvátný. S tímto vědomím se nám podařilo překonat svoje obavy."
"To modlitby lidí, řekl PJ,
nás podržely."
"Téměř fyzicky jsme v našich životech cítili příliv milosti díky modlitbám tolika členů rodiny, přátel, zasvěcených osob a dokonce i cizích lidí.
"Fungovali jsme díky milostem," dodala Pamela.
Rodiče věří, že příběh Giannina života ještě není zavřenou knihou.
Pamela původně psala pro své spolupracovníky v Olive Garden blog o svých zkušenostech, objevilo ho mnoho lidí a byli dojati tím, co četli. Prostřednictvím sociálních médií začali Pamelu kontaktovat úplně cizí lidé. Vyprávěli jí, jak je příběh Gianny dojal.
"Nakonec jsme přesvědčeni, že Boží plán pro naši Giannu se podařil, i když tento plán byl jen jeden den. Ale co když se ten plán ještě stále odhaluje? Stačí se podívat na to, jak se dotýká životů svým příběhem. Snad po tom, co budou lidé slyšet o jejím životě, budou přemýšlet, kdy budou čelit volbě, jaké jsme čelili my," řekla Pamela.
Pamela a PJ si budou navždy uchovávat svoji malou dcerku ve svých srdcích. Rodina si bude cenit vzpomínky Giannina života. Společně se měli rádi. Společně se ztratili. Společně rostli v porozumění tajemných Božích děl.
Převzato z
lifenews.sk, 11. září 2014
článek naleznete
zde.
