S příspěvkem věnovaným doprovázení manželů a rodin i rozvíjení jejich života s Bohem vystoupil na probíhající biskupské synodě o rodině také delegát České biskupské konference, olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
Arcibiskup Jan Graubner ve svém příspěvku, předneseném 7. října 2014 před dalšími 252 účastníky synody, reagoval na dva konkrétní odstavce pracovního dokumentu, který tvoří základ pro jednání synody. Jde o články 49 a 58, věnované trvalé formaci a spiritualitě rodin.
„Zdá se mi, že církev dostatečně nerozvíjí mystagogické katecheze. Více či méně úspěšně připravujeme věřící na přijetí svátostí, ale málokdy pokračujeme v učení žít ze svátostí. Mnoho lidí vstupuje do manželství, aniž by rozvinulo praktický život s Bohem jak v rozměru individuálním, tak ve společném životě manželů,“ prohlásil na toto téma arcibiskup Graubner a dodal: „
Dokud se manželé nenadchnou pro ideál, budeme řešit důsledky manželských havárií.“
Lidé podle něj musí objevit to, že je Bůh miluje, protože jedině tak budou sami schopni milovat, předávat lásku a odmítat vše, co ji ničí. „
Lidské síly na budování šťastné rodiny nestačí. Je třeba umět využít Boží sílu, která se nabízí ve svátosti,“ řekl olomoucký arcibiskup a dodal: „
Když se rodina naučí žít s Bohem, hovořit s ním v modlitbě, naslouchat jeho slovu a uvádět je do života, stává se svědkem obdivuhodných Božích skutků.“ Společný duchovní život podle něj sice manžele nezbavuje křížů, ale pomáhá jim objevit cenu lásky, která se neleká ani oběti.
„
Mladí touží po krásném manželství, ale mnozí mají tak veliký strach, že to ani nezkusí, nebo to opravdu pokazí, protože jim nikdo neukázal cestu,“ připomenul také olomoucký arcibiskup a dodal: „
Když naučíme mládež žít duchovní život společně, budou hledat partnery, s nimiž by mohli jít ještě do větší hloubky v manželství.“ Velkým úkolem je proto podle něj změna ve formaci budoucích kněží a katechetů, budovatelů církevního společenství. Ti podle něj nemohou být vychováváni dosud rozšířeným individualismem. „
Sami potřebují zkušenost hlubokého prožívání víry v živém společenství církve,“ uzavřel své vystoupení delegát ČBK.
Autor: Jiří Gračka
Plný text jeho vystoupení v českém překladu:
Synoda o rodině
Příspěvek Mons. Jana Graubnera, ČR
Rád bych se vyjádřil k článkům 49 a 58.
Zdá se mi, že církev dostatečně nerozvíjí mystagogické katecheze. Více či méně úspěšně připravujeme věřící na přijetí svátostí, ale málokdy pokračujeme v učení žít ze svátostí. Mnoho lidí vstupuje do manželství, aniž by rozvinulo praktický život s Bohem jak v rozměru individuálním, tak ve společném životě manželů. Dokud se manželé nenadchnou pro ideál, budeme řešit důsledky manželských havárií. Jsou jako letci, kteří se drží při zemi a havarují jen proto, že nenabrali potřebnou výšku.
,br>
Lidé musí objevit, že jsou milováni Bohem a pak budou schopní dávat lásku dál. Kdo se necítí milovaný, ten většinou nemiluje, jen o lásku žebrá, nebo ji ukrádá. Kdo udělá objev Boží lásky, musí se naučit na ni odpovídat a procvičit si její předávání i odmítání všeho, co lásku ničí. Umění milovat je velké umění, a přitom většina lidí to zkouší opravdu amatérsky. Jen někteří mají výhodu společenství a silné spirituality i trvalého doprovázení. Jak ukazuje zkušenost, lidské síly na budování šťastné rodiny nestačí. Je třeba umět využít Boží sílu, která se nabízí ve svátosti.
Nestačí manželské kurzy a školení o lidských, občanských a křesťanských povinnostech (čl. 51). Když se rodina naučí žít s Bohem, hovořit s ním v modlitbě, naslouchat jeho slovu a uvádět je do života, stává se svědkem obdivuhodných Božích skutků. Když se manželé snaží být společně v Kristově jménu, zakoušejí jeho přítomnost, která proměňuje rodinu. Když se v rodině naučí vidět jeden v druhém Krista, když se snaží společně líbit Bohu, dovedou si spolu říct: chci být s tebou tak jedno, aby Kristus mohl být uprostřed nás. Když dovedou přiznávat chyby, prosit o odpuštění Boha i sebe navzájem a dělat pokání, uzdravují vzájemné vztahy. Když přede mší připravují obětní dar a chtějí velkoryse darovat Bohu sebe celého, mají problém, protože při svatbě se už neodvolatelně darovali manželovi. Takové darování nemohou zrušit. Mohou však požádat manžela: Já patřím tobě, ale byla bych šťastná, kdybys mě dnes při obětování daroval Bohu. Já budu zase darovat tebe. Jaké prohloubení vztahu!
Společný duchovní život je nezbaví křížů, ale pomůže objevit cenu lásky, která se neleká ani oběti. Nechají-li v sobě milovat Boha, zvládnou i krize a dalším generacím ukáží model hodný následování. Mladí touží po krásném manželství, ale mnozí mají tak veliký strach, že to ani nezkusí, nebo to opravdu pokazí, protože jim nikdo neukázal cestu. Když naučíme mládež žít duchovní život společně, budou hledat partnery, s nimiž by mohli jít ještě do větší hloubky v manželství.
Jako velký úkol vidím změnu formace budoucích kněží a katechetů. Pokud mají být budovateli církevního společenství, nemohou být vychováváni dosud rozšířeným individualismem. Sami potřebují zkušenost hlubokého prožívání víry v živém společenství církve.
Převzato z
http://tisk.cirkev.cz/,
článek z 8. 10. 2014 naleznete
zde.
