V Písmu svatém nacházíme morální požadavky kladené na rodiče ve vztahu k dětem - aby je vychovávaly správně a součástí takové výchovy je úcta k Bohu. Úlohou dětí je především poslouchat rodiče.
Úlohou rodiče je tedy kromě jiného i duchovně provázet své děti. Kristus vyzývá, aby se nebránilo dětem přijít k Němu. Zejména pokřtěné děti mají právo být provázeny na cestě k Bohu. Aby dítě mohlo přijmout svoje povolání Božího dítěte, musí mu být víra zprostředkována.
Vztah s Bohem víc než vědomosti
O co v duchovním provázení dětí jde? Především o zprostředkování víry v Boží existenci a její smysluplnost. Velmi důležitou úlohu v duchovním provázení dítěte je pomoci mu poznat, jaký je Bůh, aby se učilo samostatnosti v rozpoznávání Boha ve vlastním životě a odpovědět na Jeho volání. Duchovní provázení dětí, o mnoho více než provázení dospělých, jde ruka v ruce s výchovou, přičemž platí, že cílem je spíše vychovat autentického, upřímného člověka, než "darebáka prošpikovaného katechismem".
V deklaraci Druhého vatikánského koncilu Gravissimum educationis se píše:
"Když rodiče dali život svým dětem, váže je velmi vážná povinnost poskytnout svému potomstvu i výchovu. Proto je třeba pokládat je za první a hlavní vychovatele svých dětí. Tato jejich výchovná úloha je také důležitá, protože jestliže chybí, tak se jen těžko dá nahradit (...). Zejména v křesťanské rodině, obdařené milostí a posláním svátostného manželství, se děti mají už od útlého věku učit být vnímavé vůči Bohu, ctít ho a milovat i bližního, v souladu s vírou, kterou přijaly křtem.
Zprostředkovat Boží lásku
Na duchovní provázení dětí mají prvořadé právo jejich vlastní rodiče. Stejně jako mají za svoje dítě prvořadou zodpovědnost, náleží jim i prvořadé právo duchovně vést své dítě. Jiní lidé - rodinní příslušníci, kněží, učitelé náboženství, či celé společenství lidí (např. stát) si nemohou nárokovat být (prvořadým) duchovním vůdcem dítěte.
"Jediným vychovatelem ve víře je Duch Svatý. My máme jen plnit svoje mateřské či otcovské poslání a svými omezeními a nedostatky se příliš neznepokojovat (Ch. Ponsardová, Víra v rodině). Duchovní provázení se děje především vztahem, který je založený na lásce a důvěře, realizovaný v konkrétních situacích. Jakým způsobem?
Při duchovním provázení dětí jde především o zprostředkování Boží lásky a péče, o prostředkování víry v Jeho existenci a v Jeho konání v životech lidí a ve světě. Nejdůležitější je, aby se rodič nestavěl mezi Boha a dítě jinak než jako pomocník, jako prostředník - aby dítě nemanipuloval odkazujíc se na Boha. Pokud je to v silách rodiče, má se vyhýbat tomu, aby v dítěti vytvářel nesprávné představy o Bohu, právě naopak, jeho úlohou je pomoci nesprávným představám o Bohu zamezit, resp. je odstraňovat.
Na úrovni, kterou dítě dosáhlo
Jako při duchovním provázení dospělého člověka, tak i u dítěte je třeba brát ohled na konkrétní dítě s jeho vlastními schopnostmi, danostmi, charakterem. Duchovní provázení je také potřeba přizpůsobit inteligenci dítěte (jeho dosažený stupeň zralosti). Neexistuje předepsaný postup, který by nám v tomto směru ulehčil.
"Ve výchově a ve víře je totiž tolik správných odpovědí, kolik je osob (Pondsardová).
Duchovní provázení se má opírat o vlastní zkušenost dítěte se světem, proto modlitba s těžkými teologickými formulacemi nebo naopak formou rýmující se básničky, není vhodná. Při modlitbě je třeba používat taková slova, která dítě zná, a která jsou mu blízká v jeho světě. Dítě je přirozeně zvědavé a kreativní, je dobré toho využít a zapojit kreativitu dítěte do jeho poznávání Boha - prostřednictvím hry, nebo tvořivé činnosti. Cílem duchovního provázení dítěte je také uvedení do modlitebního života a začlenění se do Církve.
To nejpodstatnější ze všeho je naučit dítě milovat. Ať už jde o výchovu obecně, nebo o výchovu, která jde ruku v ruce s duchovním provázením.
Milovat. To je nepochybně základ všeho. Všichni potřebujeme milovat a být milováni.
Ježíš nám zanechal jedno jediné přikázání: Milovat Boha a milovat se navzájem. Vychovávat dítě ve víře není nic jiného, než ho naučit milovat.
Život s Bohem není nadstavba
Při takové definici se můžeme ptát, v čem vlastně spočívá rozdíl mezi duchovním provázením a dobrou výchovou. Bez dobré výchovy není dobré duchovní provázení. Avšak pro člověka, který je jednotou těla a duše, nebo ještě lépe - jednotou těla, duše a ducha, není vhodné brát duchovní provázení jako nějakou nadstavbu, jako něco navíc. Důležité je právě takové chápání člověka, Boha a jejich vzájemného vztahu, že Bůh proniká a má pronikat každou oblast lidského života a ne být něčím navíc. Bůh nemá být mimo běžný den rodiče nebo dítěte. Duchovní provázení dítěte má být součástí životního stylu křesťanského rodiče.
Autor: Diana Hricová
Převzato z
zastolom.sk, 8. října 2014
článek naleznete
zde.
