Jistý mnich kosil trávu, když se ho kolemjdoucí zeptal:
"Co by si dělal, kdyby ses teď dozvěděl, že dnes přijde konec světa?" "Pokračoval bych v kosení trávy," Odpověděl pokojně mnich.
Co bych udělala já, kdybych se teď dozvěděla, že můj dnešní den s dětmi je ten poslední?
Mnichova odpověď může zarazit. Jaksi intuitivně cítíme, že tváří v tvář příchodu konce světa bychom měli nechat stranou běžné světské činnosti a měli bychom se oddat hluboké vnitřní modlitbě, jít odprosit ty, kterým jsme ublížili, napravit zlo, které jsme způsobili a pokračovat v modlitbě.
Mnichova odpověď svým způsobem naši intuici vyvrací a potvrzuje zároveň.
Kosící mnich byl člověk na svém místě. Byl plně přítomný v daném okamžiku a dělal přesně to, co dělat měl, a proto nemusel tváří v tvář příchodu konce světa činnost změnit. V tomto bodu mnich naši intuici vyvrací. Neexistuje čistě světská činnost pro ty, kteří žijí ponořeni v Kristu.
Aby mnich mohl dělat v každém okamžiku to, co měl, musel být mužem modlitby. A to ne ledajaké. Mnich byl mužem nepřetržité modlitby. Ten, kdo se modlí neustále, nemusí změnit činnost, aby se mohl začít modlit. Tady mnich naší intuici potvrzuje.
Od mnicha, který se nikdy nestaral 24 hodin denně 7 dní týdni o svorku dětí, se učím, že moje odpověď těsně před koncem světa by měla být:
"Pokračovala bych v kojení," nebo pokračovala bych v plnění pračky s Dobromilkou v nosiči na zádech a s Adámkem po boku."
Být plně přítomná v každičkém okamžiku mého mateřství, žít ho s vnitřním souhlasem. Ne z donucení, ne koketující s tím, co všechno jiného, zajímavějšího, společnosti prospěšnějšího bych měla udělat. Žít naplno moje teď a tady. A žít ho celodenně ponořená do Krista.
Autor: Andrea Mikolášiková
Převzato z
zastolom.sk, 6. října 2014
článek naleznete
zde.
