Jsem směšný, emocionální, přecitlivělý hlupák. To je asi důvod, proč jsem své ženě už na druhém rande řekl, že ji miluji. Až do tohoto okamžiku jsem se skutečně snažil ponechat si svoje pocity pro sebe. Toužil jsem jí o nich říct už na prvním našem rande, ale věděl jsem, že by to asi vyznělo dost divně.
Dobře si pamatuji její tehdejší reakci. Podívala se na mě trochu stydlivě a zároveň pobaveně. Potom přikývla hlavou a zahleděla se na oblohu. Její reakce mě nepoložila. Tušil jsem totiž, že je o mnoho rozumnější a zdrženlivější než já. Ale časem jsem pochopil, že ona už tehdy věděla něco, co já ne.
Tak jak je u většiny chasidských Židů zvykem, s manželkou jsme spolu chodili jen krátce. Po dvou měsících randění jsme se zasnoubili. O tři měsíce později byla svatba. Během našeho chození jsem žil jakoby v krásném snu. Cítil jsem v sobě něco jako planoucí oheň. Ten stejný, jaký ve mě vzplanul na našem druhém rande. Potom jsme se vzali a všechno se změnilo.
Dřív, než jsem se na to mohl připravit, manželství ze mně krásné emoce vysálo. Tak velmi jsem se snažil udržet ohnivé emoce při životě, neztratit ty krásné pocity. Ale časem to bylo čím dál tím těžší. Vždyť jak můžete pociťovat planoucí lásku, když s manželkou musíte u společného stolu vyprávět o tom, jak použít posledních 20 dolarů na vašem bankovním účtu? Jak můžete cítit lásku, když se spolu hádáte? Jak můžete cítit lásku, když jste přesvědčeni o tom, že použité ponožky stačí hodit dolů na zem, zatímco ona má tu bláznivou představu, že patří do koše na špinavé prádlo?
Když praktičnost každodenního života pohltila naše dny, nebylo jednoduše možné, abych v našem vztahu udržel oheň zamilovanosti, jaký jsem poznal z doby našeho chození. Z počátku mě to přivádělo k šílenství. Ty krásné pocity byly přece láska. Emoce pro mě znamenaly, že o ni stojím. A najednou byl život dřina. Dokonce i tehdy, když jsem byl s ní. Zejména tehdy, když jsem byl s ní.
Ba co víc, zdálo se mi, že jsem se snažil být romantičtější, tím méně se mi to oplácelo. Nebylo to tak, že by mi ona lásku nebyla dávala, ale dávala mi ji v jiných momentech. Například tehdy, když jsem se nabídl, že umyji nádobí. Nebo, že připravím večeři, když ona měla těžký den. A nebo, když jsme už měli dceru, a já jsem se o ni postaral.
Zprvu jsem si mezi tím žádnou souvislost neuvědomoval. Jednoduše se to jen stávalo. Ale asi to na mě vliv mělo. Protože časem jsem čím dál více nabízel svoji pomoc s domácími pracemi. A pokaždé se na mě podívala tím svým pohledem. Pohledem absolutní lásky. Pohledem, tak nádherným a něžným. Trvalo mi příliš dlouho, než jsem pochopil, co se děje.
Ale nakonec mi bylo všechno jasné. Čím více jsem se obětoval a pomáhal své manželce, tím více byla ta emoce, kterou jsem tak zoufale hledal, znovu přítomná. Darmo jsem se ji snažil vzkřísit násilím, jednoduše se objevila jako odpověď na moji službu. Jinými slovy, právě v praktických stránkách každodenního života jsem našel lásku, kterou jsem tak hledal. A co bylo ještě zajímavější, čím více jsem si tuto skutečnost uvědomoval, začal jsem vyhledávat nové příležitosti k tomu, abych mohl dávat, tím více jsem byli oba zamilovaní.
A teď, když jsem už ve vztahu o něco starší a zkušenější, něco jsem si konečně uvědomil. Něco, co jsem si nechtěl dlouhý čas připustit, je to však nepopíratelné. Na našem druhém rande jsem svoji ženu ještě nemiloval. Nemiloval jsem ji, když jsme se zasnoubili. Nemiloval jsem ji dokonce, ani když jsme se brali.
Protože láska není pocit. To vzplanutí, které jsem na začátku cítil, bylo jednoduše jen pocit. Objevilo se, protože jsem byl vzrušený z toho, že jsem potkal ženu, kterou jsem si chtěl vzít. Ale nebylo to láska. Ne, láska není emoce, ba ani podstatné jméno. Je to sloveso. Nejlépe definované jako dávání. Jako upřednostňování potřeb někoho druhého před svými vlastními.
Proč nebyla moje bláznivá zamilovanost po svatbě opětována? Protože ty pocity z mého nitra nebyly zaměřeny na ni, ale na mně. I když jsem o nich hovořil, nebyla to láska. Být sentimentální ještě neznamená, že miluji. Říkat někomu, že ho miluji, neznamená, že ho i skutečně miluji. A to je důvod, proč se na mně v onen den moje žena podívala tím svým polovičatým úsměvem. Ona na rozdíl ode mě už tehdy věděla, co je skutečná láska.
A teď, když už jsem prošel část cesty a snažím se vidět lásku jinýma očima, stále více jsem zděšen poselstvím, které jsem dostával o lásce, když jsem byl ještě mladý. Počínaje pohádkami od Walta Disneyho, přes můj oblíbený seriál The Office až po prakticky každou populární píseň. Láska je prezentována jako emoce, kterou zažíváme ještě před tím, než se oženíme nebo vdáme. Je prezentována jako emoce, kterou když ji pocítíme, zůstane s námi zázračně navždy, tedy i po svatbě.
Teď si však už ani neumím představit větší lež, než je tato: Jsem velmi smutný, když si představím, jak dlouhý čas falešná poselství o lásce "ohrožovala" i mou mysl. A též, když si představím, jak tato poselství "ohrožovaly" i mysl ostatních lidí. Myslím si, že právě to je z velké části důvod, proč je počet rozvodů v naší zemí tak vysoký. Představte si tolik lidí, jak touží zakusit ty stejné emoce, jako když byli svobodní a spolu ještě jen chodili. Představte si zemi lidí, kteří se snaží prožít vlastní disneyovku a máme recept na nešťastná manželství. Na zemi s 50% rozvodovostí, na cizoložství, recept na to, aby lidé, kteří spolu přecejen zůstanou, žili jen funkční manželství bez lásky.
Jak je smutné, že v dnešním světě jde o tak běžnou zkušenost. Kolik lidí trpí jednoduše jen proto, že byli oklamáni. Tito lidé mají na víc. My všichni máme na víc. Přišel čas, abychom změnili způsob, jakým o lásce mluvíme. Je čas definovat lásku jinak. Protože pokud tak neuděláme, cizoložství bude stále něčím běžným stejně jako manželství bez lásky a rozvody.
V hlavách budeme žít disneyovky, ve skutečnosti však tragické životy.
Převzato z
zastolom.sk, 16. června 2014
článek naleznete
zde.
