Jsem doma. Sama. Mám prý doma "odpočívat" minimálně měsíc. Mám tedy měsíc na to, abych pochopila proč právě já. Na příchod Veroniky jsme se těšili dvanáct týdnů a její odchod trval pár hodin. Pobyt v nemocnici dokonce jen dva dny. Může mít tento příběh šťastný konec? Ano, přestože Veronika tu už není. Veronika je odkazem.
Nový krásnější svět verzus změněné plány
Asi jako každá žena, která zjistí, že čeká miminko, tak i já jsem zůstala zaskočená a mírně polekaná. Co tato skutečnost změní v mém životě? Jsem připravená být matkou? Můj strach se však rozpustil v radosti a objetí mého manžela.
"Zůstala na něj jen vzpomínka", myslela jsem si. Čekání bylo tajuplné. Zasvěcení se do růstu malého miminka, první sono fotografie, otevření brány nového a krásnějšího světa, který jsem do této doby nepoznala, a který zastínil všechno, co bylo doposud také důležité. Na druhé straně jsem si uvědomovala, jak je pro mě těžké vzdát se svých plánů do budoucnosti a představ o tom, jak ještě jinak nebo lépe bych si svůj život mohla zorganizovat. Vnímala jsem těhotenství jako zátěž a zkoušku, kterou je potřeba překonat, aby mohl na svět přijít nový člověk.
Vždy jsem všechno dopředu plánovala a překvapivě mi většina plánů i vycházela podle mých představ. A najednou týden před oznámením radostné noviny celé rodině - poslední týden "nebezpečného prvního trimestru", Pán povolal Veroniku k sobě.
Zastavil se čas
Jsem na pokoji se dvěma ženami. Všechny tři pláčeme. Naráz a stejně hlasitě. Najednou se na sebe podíváme a skrz slzy se rozesmějeme. Jedna z nás se ironicky zeptá:
"Tak jak? Nepovíme si o našich osudech?" Jdu první. Říkám svůj příběh jako člověk, který ztratil všechno, co měl: "....jsem jen čtyři měsíce vdaná, a...." Propukne v pláč. Ženy se rozesmějí:"...co pláčeš? Tak mladá? Celý život před sebou. Vždyť buď ráda, že vůbec můžeš mít děti..." Stále nemohu uvěřit, co se mi stalo, a že se o tom bavím s cizími ženami. Pokračují ony. První žena má 36 let a potratila čtyřikrát za poslední dva roky. Druhá má 39 a nemůže mít děti. Jelikož více než šestkrát absolvovala umělé oplodnění, jde na operaci vaječníků, protože má srůsty. Jsem v šoku. Už nepláče ani jedna z nás. Jsme tam spolu a jsme si oporou v tichu.
Na druhý den
Moje "spolubydlící" už pustily domů včera. Mne až dnes, když jsem měla komplikovanější průběh. Uběhl jeden den od doby, kdy nejsem těhotná. Cítím se však stále stejně - jako budoucí matka. Překvapivě, život venku před nemocnicí pokračuje. A já jsem myslela, že tím všechno skončilo, když jsem přišla o dítě. Debaty v autě, které mě odváží domů, jsou stejně obyčejné; místy se dokonce zasmějeme. Vypadá to tak, že život jde dál.
A najednou jsem doma. Sama. Mám prý odpočívat minimálně měsíc. Mám teda měsíc na to, abych pochopila, proč právě já. Přemýšlím: "asi bych byla špatná matka... nejsem ještě připravená... ne, toto je určitě trest za moje předešlé hříchy... Bůh mě zkouší... určitě mám nemocné tělo, které není schopné přijmout dítě... to proto, že jsem ho na začátku neuměla přijmout bez strachu... ano, pospím si na chvíli, určitě zapomenu na své černé myšlenky.
Probouzím se šťastná. Uf, všechno se mi jen zdálo, držím si břicho, vždyť přece čekám miminko a počítám dny do jeho narození. Najednou přestanu dýchat, slzy se mi valí do očí a vrací se mi vzpomínky. Uvědomím si, že se to opravdu stalo. Včera jsem spontánně potratila.
Každý další den
Každý další den přináší výzvu k mentální práci se sebou samou i s okolím. Dnes je to přesně 174 dní od doby, kdy do nebe odešel náš malý andílek - Veronika. Veronika mi během svého krátkého života nastavila zrcadlo. Naučila mě přijmout ji, sebe samu i mého manžela. Naučila mě, že ne všechno musí jít podle mých představ a dokonce i to, že nenaplánované situace mohou dopadnout lépe, než ty plánované. Její odchod mě zase naučil lépe chápat a nesoudit mé rodiče jako i otevřít srdce rodičům mého manžela. Dnes mohu tvrdit, že Veronika není pro mě smutnou vzpomínkou, ale hodnotným odkazem v každém mém dalším dnu. Je stále se mnou a já jsem se díky ní změnila. Můj úsměv je upřímnější a má větší váhu.
Pokračování....
Základem úspěšného psychického vyléčení ze spontánního potratu je pochopení (z medicínského hlediska) toho, co se stalo a duševně a duchovně přijmout ztrátu. Jelikož je spontánní potrat bolestnou zkušeností a ve společnosti tabuizovaným tématem, na základě Veroničina odkazu jsem se rozhodla Vám pravidelně přinášet informace, zkušenosti lékařů a maminek, rady týkající se překonání bolesti (ať už psychické, nebo fyzické) nebo jiných problémů v souvislosti se spontánním potratem. Moje články nemají sloužit jen maminkám, ale i širokému okolí tak, aby uměly maminkám poskytnout pomoc, radu a péči.
....aby naše děti cítily, že jejich odkaz nebyl zbytečný....
Převzato z
zastolom.sk, 23. září 2014
článek naleznete
zde.
