Každý den se slunce věrně dotkne našich víček. Bohužel, budík je též věrný našim uším. Pomalu se zvedneme z polštáře, vylézáme zpod peřiny a začneme plnit úlohy dne. Většina lidí má jistou vášeň, která jim každý den dává chuť žít. Může to být práce, dítě, manžel či manželka, náboženství.
Mojí vášní je být pro-life. To mě táhne a motivuje. Denně nacházím radost v tom, že mohu být hlasem pro nenarozené děti, i když možná jen těmi nejmenšími způsoby. Byly však časy, kdybych ani za milión dolarů tak pravdivě a vášnivě nepověděla tuto větu. Kdysi jsem byla pro-choice. Pro-choice až do morku kostí a potom se všechno změnilo....
Byla jsem na potratu
Od toho okamžiku můj život už nikdy více, nebyl jako předtím. Okamžitě jsem si uvědomila, že jsem ztratila něco pro mě velmi vzácného, moje dítě. Okamžitě jsem věděla, že takovou bolest bych nikdy nikomu nepřála.
Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Měla jsem ranní nevolnost a hluboce uvnitř jsem věděla, že to není opice. Pozitivní těhotenský test byl jen potvrzením mé děsivé reality. Právě jsem podala přihlášku na výšku a netrpělivě čekala na dopis o přijetí. Během nástavby jsem neskutečně dřela, abych se dostala na mou vysněnou školu a pozitivní těhotenský test mě jakoby obral o všechno moje úsilí. Vedoucí mládeže v našem kostele tehdy nedávno porodila své první dítě. Když zjistila, že je těhotná, řekla:
"Být matkou je můj splněný sen. Je to všechno, co jsem v životě chtěla, ale když jsem zjistila, že jsem těhotná, nikdy v životě jsem neměla větší strach." Když jsem zjistila, že jsem těhotná, cítila jsem stejný strach a být svobodnou maminkou ani zdaleka nebyl můj sen. Můj strach mě tak oslepil, že jsem nezvážila jiné možnosti, vůbec jsem nevěděla, že volba potratu mi způsobí tak velkou bolest.
Procedura byla sice mírně bolestivá, emocionálně smrtelná. Hlas potratáře, který mi říkal, abych se uvolnila, dotek asistenta, který mě držel za ruku a potratový poradce, který mě během procesu "provázel". Po zákroku jsem šla na oběd s přítelkyní, která mě tehdy doprovázela a vzala mě domů. Byla jsem bez života. Po zbytek dne jsem zůstala v útočišti své postele. V tom okamžiku nebyl důvod, proč bych z ní měla vstát. Žádná touha. Žádná motivace. Nic. Kdysi jsem byla rozlobená, když jsem si na ten den vzpomenula, dnes mi připomíná, proč jsem pro-life. Pokud byla volba potratu pro mě skutečně ta nejlepší volba, proč jsem se potom cítila tak špatně?
Můj potrat se stal mým hlubokým temným tajemstvím. Nést toto břemeno samozřejmě nebylo lehké. Cítila jsem se, jako kdybych měla nějakou chorobu a kdybych řekla
"Jsem nemocná a musím se léčit," rychle by mě to ujistilo v tom, že jsem udělala správnou věc. Moje morální intuice a prázdnota v srdci mi však říkala, že moje rozhodnutí bylo špatné.
I nadále jsem tuto bolest potlačovala. Namísto hledání "lékaře" jsem na utišení své velké bolesti využívala neřesti tohoto světa. V tom časem jsem se však nedokázala označit za pro-life, i když jsem chtěla. Nebylo to ode mě pokrytectví? Konec konců, rozdíl mezi pro-life a pro-choice byl pro mě jako rozdíl mezi máslem a margarínem. Byl mezi nimi skutečně tak velký rozdíl? Na této nálepce mi nijak zvlášť nezáleželo, ale věděla jsem, že bych nikdy nepodpořila přítelkyni v tom, aby šla na potrat. Vzpomínám si na časy, kdy moje přítelkyně si navykly o potratu vtipkovat. Říkaly, že kdyby zjistily, že jsou těhotné, šly by na potrat. V nitru jsem si řekla:
"Nikdy bych vám to nedovolila!" Pro mě to nebylo téma na vtipkování. Jak bych mohla? Byla to největší chyba, kterou jsem kdy udělala.
Snažila jsem se vytvořit se mezi hlavou a srdcem spojení o tom, proč byl potrat špatný. Zlomový bod nastal, když jsem na ultrazvuku uviděla svoji neteř. Obrázek byl promítnutý na stěně a hrála jemná hudba a já jsem neteř sledovala, jak si tancuje v děloze. Když se ultrazvuk zaměřil na její srdce, hudbu vystřídal zvuk tlukotu jejího srdce. Můj svět se najednou zastavil. Tlukot jejího srdce byl nejsilnější zvuk, jaký jsem kdy v životě slyšela. Se zármutkem a lítostí jsem se rozplakala. Bylo to právě v této chvíli, kdy jsem pochopila, že život v děloze je opravdu život.
Nakonec jsem potkala "lékaře", který vyléčil mou bolest. Netoužila jsem se s ním setkat. Stalo se tak spíše náhodou. Několikrát jsem náhodou zaslechla jeho jméno, ale celkem upřímně, nelíbil se mi. Zdál se mi být rozkazovačný, ale mívá opravdu úžasné oslavy narozenin. Jeho jméno je Ježíš Kristus. Nečekaně jsem se u oltáře do něho zamilovala. Potrat ze mě udělal pro-life a Kristova láska mě vyléčila.
Dlouhé roky jsem se sama hanobila za svoje chyby. Dívala jsem se na sebe jako na nehodou a nezasluhující si nic a všechno v mém životě ukazovalo to, že jsem neustále uspokojovala s málem. I když byl můj hřích velký, Ježíš stále po mě toužil. Chtěl mě a trpělivě na mě čekal, aby mě mohl utěšit. Vlil do mého života obrovské množství milostí a požehnání. I když byla tato cesta náročná, otevřela jsem se mu a dovolila mu působit ve svém životě a "udělat" mě ženou, jakou mě stvořil. Ženou utvořenou k Jeho obrazu a podobě.
Bůh byl v tom mém uzdravovacím procesu opravdu věrný. Dostala jsem nezasloužený dar - společenství žen, které se také léčily z potratu. Často uvažuji o tom, že jsem nikdy neslyšela žádnou matku říct:
"Kdybych jen šla na potrat." Poznám však neskutečné množství žen, které řekly:
"Lituji, že jsem byla na potratu." Bohužel, nejsem jediná žena, která byla zraněná potratem.
Během této cesty
jsem se setkala se vším možným ospravedlňováním mého potratu a je to pro mě urážlivé.
"Je to tvoje tělo, tvoje volba." Ne, bylo to tělo mého dítěte.
Udělala bych to samé, kdybych byla na tvém místě." Děkuji, právě si mi vrazila nůž a otočila s ním.
"Nebyla jsi připravená být matkou." Kdo jsi, že můžeš rozhodovat o tom, jestli jsem schopná zvládnout mateřství?
"Máš reprodukční práva." I moje dítě je mělo.
"Není to život." Ano, je.
To, co chci říct je, že na potrat neexistuje ospravedlnění.
Skvělý přítel Tim Scheidler řekl: Nejsou to ta maličká děťátka, o které máme mít strach, protože ony jsou šťastné v nebi. Jsou to mámy, o které máme mít obavy.
Jestli potkáte ženu, která je zraněná z potratu, nekrmte ji nějakým nedbalým ospravedlňováním jejího činu. Potěšte ji a milujte ji, protože oplakává ztrátu svého dítěte.
Abby Johnsonová, stoupenkyně pro-life a bývalá ředitelka Planned Parenthood, řekla:
"Říct ženě, že potrat je "oprávněnou reakcí na nečekané těhotenství, je vlastně povědět jí, že není dost silná na to, aby zvládla mateřství. Jak strašný a nerealistický způsob pohledu na ženy." Možná jsem byla dost silná na to, abych zvládla mateřství. Určitě jsem však nebyla dost silná na zvládnutí potratu.
V lednu jsem se účastnila Pochodu pro život ve Washingtonu, D. C. Bylo to požehnání účastnit se tak odvážného, ohromného a silného zážitku. Vzhledem k mé minulosti bych si nikdy nepředstavila, že budu v davu mezi 10 000 lidmi, kteří se modlí za zastavení potratů. Pochod pro život je víc než jen každoroční akce ve Washingtonu, D. C. Je to můj život. Je to důvod, proč každé ráno vstávám. Dělat všechno k Boží slávě budu i nadále každý den svého života pochodovat, abych přinášela pravdu k ranám způsobenými potraty a zabraňovala ženám, aby opakovaly moji největší chybu. Chci být hlasem, který jsem kdysi neslyšela, hlasem, který říká:
"Vím, že se bojíš, slibuji ti, že existuje lepší možnost." I nadále se budeme dělit opravdu o životě v děloze. Boží milostí budu příkladem pro všechny ženy a muže (ano, i muže), kteří trpí důsledkem potratu, že uzdravení je součástí Božího plánu.
Převzato z
lifenews.sk, 22. července 2014
článek naleznete
zde.
