"
Přejete si, abychom vás nechali umřít?" Asi to není otázka, kterou člověk v domově důchodců očekává od zdravotnického pracovníka. Avšak podle článku z deníku Daily Mail je to běžné. Zdravotní sestry považují již za rutinu zeptat se starších pacientů, zda "
budou souhlasit" s praxí "
neoživovat".
První věc, kterou jsem si po přečtení pomyslel, byla: "
Ach, ano, vždyť to se děje už celé roky. Proč o tom mluví až teď? "
Vzpomínám si na den, kdy mi můj drahý přítel John Muggeridge přinesl formulář z pečovatelského zařízení, ve kterém žila jeho manželka Anne.
John a já jsme si jednoho dne sedli, abychom si dali náš čaj a on mi - viditelně rozrušený - ukázal formulář. Ten podával dlouhý seznam možných zdravotních rizik, které Anne hrozí, a od Johna žádal, aby u každého případě rozhodl, jak se má zařízení zachovat - na stupnici od jedné do pěti. Jedna z otázek byla, jestli chce, aby dostávala antibiotickou léčbu v případě zánětu plic, který zabíjí seniory a křehké lidí.
Dostalo mě, když mi John řekl, že to dělali opakovaně a požádali ho, aby přišel na setkání. Pak jim měl dát vědět, zda je "připraven" snížit úroveň očekávání ohledně péče o manželku. John, sám nemocný na rakovinu, navštěvoval Anne každý den, krmil ji a modlil se s ní růženec. Zatřásl formulářem a kultivovaným cambridgským akcentem řekl:
"Chci, aby jí zachránili život! Vždy, když je v nebezpečí! "
John a Anne byli v Kanadě během osmdesátých let 20.století významnými osobnostmi na katolické pro-life scéně. Je ironií, že na sklonku života Anne, autorka dvou důležitých knih, byla ohrožena kulturou smrti, proti níž s manželem tak bojovala. Pečovatelský dům se snažil Johna vyčerpat a získat jeho potvrzení. Byl jsem tak naštvaný, že jsem se nedokázal ubránit myšlence: "
Copak tito lidé nevědí, kdo to je?"
Zavolali jsme Alex Schadenbergové, vedoucí Koalice na prevenci proti eutanazii (Euthanasia Prevention Coalition). Zúčastnila se dalšího setkání mezi Johnem a pečovatelským domovem. Společně jim "
vysvětlili", že nedojde k žádnému snížení péče o Annin vzácný život. Byla to stále Anne, i když už nemohla nikoho rozpoznat a nedokázala mluvit.
John vnímal správce nemocnice, sociální pracovnici a zdravotní sestru jako laskavé lidi. Ale přesto, že hovořili nejvroucnějším tónem, jejich poselství bylo chladné a tvrdé. Nechte je zemřít, protože jsou břemenem.
Mail informuje, že ve Velké Británii mobilní obvodní sestry, které vysílají lékaři v souladu se směrnicemi z Národní zdravotnické služby, žádají starší lidi o vyplnění formuláře s uvedením, jestli je DNR (DO NOT resuscitovat order - pravidlo NEOŽIVOVAT) to, co chtějí.
NZS naivně tvrdí, že dotazníky jsou jen prostředkem, jak "
zlepšit péči o seniory a udržet je mimo nemocnice". Mail však poznamenal: "
Není jasné, proč je na formulářích DNR."
Citují Roye Lillyho, analytika v oblasti zdravotní politiky a bývalého předsedy NZS, jehož matku navštívila zdravotní sestra s formulářem. Ten "
označil politiku za bezohlednou."
Lilly se vyjádřil: "
Cizí lidé žádají starší, slabé, ale jinak zdravé lidí, aby podepsali formulář, ve kterém dají souhlas k neoživování. Je to pobuřující. Lidé budou na smrt vystrašení přemýšlet o tom, že sestra ví něco, co oni ne, a budou se cítit povinni podepsat formulář, jen aby nebyli na obtíž."
Lilly
varuje pacienty a jejich rodiny před podepsáním formulářů. Podle jeho názoru by tak "odepsali svůj život". Vyprávěl příběh o setkání se zdravotní sestrou v pečovatelském domově své matky, která se jí "
během několika minut" zeptala, "
kde by chtěla zemřít" a "
jestli ji nemusí oživovat v případě kardiopulmonální resuscitace".
Nelze podceňovat ani kulturní podvědomí v Británii, které bychom mohli nazvat: "
Reptal se nemá" - a to zejména u generace Angličanů, která byla vychovávána starým způsobem a musela přežít válku. Moje matka, válečné dítě, mě vychovala stejně. Do starších lidí v Británii je od dětství zapsáno, že "
dělat zbytečný rozruch" nebo upozorňovat na sebe je prostě nemyslitelné. Určitě existuje takový druh Angličana, který by doslova raději zemřel, než by udělal zbytečný rozruch.
Tento příběh z Velké Británie je však jen nejmenší rýhou velkého ledovce, kterým se stala
pasivní eutanazie v zařízeních pro starší lidi a ty, kteří potřebují dlouhodobou péči. Alex Schadenbergová mi řekla, že
tento druh evidentního tlaku se běžně vyskytuje v celém západním světě.
Obzvláště se to vyskytuje na místech, které jsou závislé na vládě. Jejím cílem je utratit co nejméně peněz, jak je možné. Napsalo se již mnoho o hrozbě "
podceňování hodnoty" starších lidí, kteří jsou podle přísně utilitaristických principů bioetiky považováni za ekonomicky bezcennou zátěž.
"
Je smutné, že společenský postoj vůči seniorům a lidem, kteří potřebují péči, se zhoršuje. Vláda se snaží kontrolovat náklady na zdravotní péči tak, že povzbuzuje lidi, aby odmítli základní péči," řekla mi Schadenbergová.
"
Je zcela normální, že lidé, kteří vyžadují lékařskou péči, jsou pronásledováni, pokud se rozhodnou, že ji skutečně chtějí. Naopak podporu získávají, pokud se rozhodnou, že další lékařskou péči nechtějí. "
Často jsem přemýšlel nad tím, kolik mužů a žen sedělo v kancelářích, kde se ocitli John Muggeridge a Alex Schadenbergová. Kolik z nich chtělo, abychom je "
nechali odejít". Kolik z nich bylo zmateno a přátelská řeč je přesvědčila o "
skoncování s doživotní péčí", protože neměli zkušenosti s pro-life hnutím ani skálopevné morální principy, kterých se drželi a které bránili Muggeridgovi.
Kolik z nich nevědělo, komu mají zavolat, aby jim poradil?
ZDROJ: LifeSiteNews, 21. 8. 2014
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
Myslím, že epéče o nemocné by měla a mohla být opravdu jiná, než navrhují zdravotníci v tomto článku. Proto připomínám článek - odkaz na stránky, kde lze najít (nejen) mnoho opravdu důležitých informací:
Spuštěny webové stránky Katolické asociace nemocničních kaplanů v České republice
MUDr. Marta Munzarová a kol.: Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt?
