Zamyšlení nad evangeliem 25 neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: „Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.“ A šli. Kolem dvanácté a kolem třetí hodiny odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: „Co tu celý den nečinně stojíte?“ Odpověděli mu: „Nikdo nás nenajal.“ Řekl jim: „Jděte i vy na mou vinici!“ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: „Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.“ Přišli ti, kteří nastoupili kolem pěti hodin odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: „Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.“ On však jednomu z nich odpověděl: „Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?
Vynikající obraz Boží dobroty a velkomyslnosti
Podobenství ukazuje, že Boží dobrota a starost o lidi se neomezuje na určitý národ nebo určité jednotlivce; Bůh je Otcem všech lidí a jeho láska se vztahuje na všechny, nejvíce však na „poslední“, tedy na hříšníky, pohany a publikány. Hlavní postavou podobenství je Bůh v podobě hospodáře, nikoliv lidé (dělníci na vinici).
K posvěcení práce patří Boží dobrota a lidská důvěra v Boha; tuto důvěru měli dělníci jedenácté hodiny, kteří se neptali po výši mzdy ani nic neslyšeli o mimořádné odměně. Bůh – hospodář se spokojil s touto důvěrou a nepatrnou spoluprací: On nepotřebuje „výkon“ a svobodně obdaruje, koho chce: celníky, pouliční děvky i opožděné dobrovolníky.
Svoboda Boží
Podobenství má v sobě popuzující prvky. Co je to za hospodáře, který ráno neví, kolik potřebuje dělníků pro vinobraní a musí čtyřikrát za den hledat pomocníky? Co je to za podivné pořadí výplaty, že ti nejunavenější musejí nejdéle čekat? Co je to za sociální spravedlnost nebo moudrost, vyplácet veřejně mzdu bez ohledu na dobu práce a výkon? Má pak smysl dobrovolně a už od mládí se zasazovat o Boží království? Není lépe dát se pokřtít jako Konstantin až teprve na smrtelné posteli? Pán se neohlíží na takové lidské kramářské otázky; jde mu o primát milosti v křesťanské zbožnosti.
Bůh volá koho chce: „Jakubovi jsem projevil svou lásku“, nikoliv Ezauovi. Pavel používá obrazu hrnčíře, který může použít hlíny k vytvoření obyčejného hrnce či nádherné vázy zcela podle svého svobodného rozhodnutí.
Bůh volá kdy chce: Jednoho od mateřského lůna, jiného v mládí, jiného ve zralém věku, lotra po pravici pár minut před smrtí.
Bůh volá k čemu chce: míra milosti je různá. Jednomu stačí omilostnění sotva k vlastní záchraně, druhého vede k nápadné dokonalosti, třetího k vynikajícímu svědectví pro Krista.
Bůh volá kolikrát chce: sv. Petr by byl asi ztratil vlastní vinou svůj úřad, kdyby nebyl podruhé vyvolen Pánem. I nám dává Bůh stále znovu možnost k obrácení, ke změně smýšlení a ke spolupráci s milostí. Bůh rozdává bez počítání, velkomyslně; proto je povinností obdarovaných nést dál Boží dobrotu a v Božím království nejsou reptající nespokojení dělníci oprávněni existovat.
Jedinou platnou mírou v následování Krista je láska, a ta se nepočítá; tíha a horko dne pak nejsou obětí, nýbrž vyznamenáním, totiž možností ukázat větší lásku.
Kdo se svobodně odevzdá do služby Bohu, dosáhne i větší svobody srdce k rozdávání lásky.
Absolutní Boží svoboda je ovšem pro člověka nepochopitelným pramenem tajemstvím o Božím předurčení. Kdo však si uvědomí skutečnost, že Bůh používá své svobody k lásce, tomu se rozloží tíživé předurčení v příjemné tajemství Boží milosti a lásky.
Bůh dokazuje svou velikost a svobodu nepředstavitelnou láskou.
Pro lidskou touhu po spáse není nikdy pozdě
Bůh přijímá i ty, kteří po celý život předstírali hluchotu a zahálení. My se někdy pohoršujeme nad tím, že se vrátili do Církve nebo ke svátostem lidé, jimž byly vášně a obchody nebo stranická legitimace po léta důležitější než kostel; lidé, kteří po dvou rozpadlých manželstvích chtějí dosáhnout vzdechem na smrtelné posteli téhož, oč my se namáháme po celý život… Místo abychom se radovali z Boží dobroty, zlobíme se, že jsme se dali najmout do Boží služby už od mládí;
Bože, kolik zloby se nachází v našem srdci!
Bůh nehledá jen nadšence, odborníky a idealisty, on přijímá i amatéry, náhradníky a lhostejné tichošlápky. Proč to nebereme na vědomí? Domníváme se snad pyšně, že patříme k vybrané skupině odborníků? Či jsme příliš pohodlní, abychom zaučovali nové spolupracovníky a raději necháváme rozpadnout dobré a činné spolky a raději riskujeme vlastní srdeční „infarkt ke cti a slávě Boží“? Přílišná vybíravost ve volbě spolupracovníků duchovní služby může být i chybou; pak naříkáme, že „nemáme nikoho na pomoc“ a jsme unaveni! Velkomyslná výzva k dobrým laikům: „Jděte i vy na Boží vinici!“ by mohla obnovit ve farních radách leckteré úseky duchovní práce.
Smysl práce
Bůh je nejvyšším zaměstnavatelem a práce je úkolem, uloženým Bohem. Bůh žádá lidskou práci – tento důvod dává práci nejvyšší smysl a posvěcení; z téhož důvodu není žádná práce podřadná a žádný křesťanský život nesmyslný. Křesťan klade všechno, i práci, do velké souvislosti s Boží vůlí: pracuje, protože uznává rád a dobrovolně Boží řád – nikoliv jen pro obživu, úspěch, kariéru a pro zahnání nudy. Naším úkolem je pracovat podle Boží vůle, tj. „na dobrý úmysl“; toto přesvědčení však musíme uskutečňovat vědomě po celý den, nejen je tedy vzbudit při ranní modlitbě. Jen také úsilí je „prací na Boží vinici“; bez dobrého úmyslu je práce lopotnou stavbou babylonské věže, je dřinou, štvanicí a nesmyslnou robotou.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
