Nedá se spočítat, kolikrát jsem už slyšela argument:
"Neměli bychom ukazovat fotografie obětí potratů, protože to zraní ženy, které na potratu byli."
Odmítám tento argument kvůli několika důvodům. Za prvé, že nebereme v úvahu množství žen po potratu, které se k nám připojily na ulicích a odvážně pomocně svědectví pomohly ostatním poznat pravdu o potratu.
Za druhé proto, že jedna z mých prvních zkušeností s fotografiemi obětí potratu dokazuje, jak zavádějící a povrchní je tento argument.
V únoru roku 2010 jsem cestovala na Floridu, s pro-life týmem, aby jsem se připojila k dobrovolnickému osvětovému projektu, kterého jsem se nikdy předtím nezúčastnila: Osvěta o Genocidě (The Genocid Awareness Project. Díky obrovským bilboardům ukazující fotografie obětí potratu, jsem se poprvé zapojila do této aktivity, která vyvolává kontroverze.
Setkání s mladým děvčetem 16. února 2010 navždy změnilo způsob, jakým jsem se dívala na diskuzi o potratech.
Prošla okolo naší expozice, já jsem popošla k ní a podávala jsem jí brožuru a zeptala jsem se:
"Co si myslíš o potratu?"
její jméno bylo Jay. Vzala ji, poodešla a dívala se na naši expozici. Uviděla strašný obrázek rozebraných potracených těl dětí.
A potom tiše odpověděla: "No, měla jsem jeden, 5. ledna."
Netušila jsem, jak mám reagovat. Měla jsem nacvičenou řeč, že dítě je biologická lidská bytost, ale pro její dítě už bylo příliš pozdě. Byla jsem poučena, jak zdůvodnit, že i nenarozené dítě je osobou, ale život jejího nenarozeného dítěte se už skončil.
Začala jsem se cítit nepříjemně kvůli obrázkům, před kterým jsem stála. Zeptala jsem se tedy na její názor.
Začala plakat. Byla nazlobená.
"Nikdo mi to neřekl. Nikdo mi neřekl, že to vypadá takto," řekla zlomeným hlasem.
Pokračovala zrychleným tempem:
"Všechny důvody, které jsem měla na potrat - finanční, školní, moje problémy s přítelem se tedy zdály také logické. Nikdo mi nikdy neukázal takové fotky, ani mi neřekl, co potrat vlastně dělá. A teď musím žít po zbytek svého života s vědomím, že jsem svému děťátku, Ravenovi, odepřela šanci na život. A na to není žádný důvod dost dobrý."
Tehdy jsem si to uvědomila: Její spáchaný hřích byl našim hříchem nedbalosti. V zemi je plnou křesťanů, plno pro-life zastánců, jediným člověkem, který s tímto děvčetem hovořil o potratu, byl potratář, který vzal její peníze a zabil její dítě.
Potom jsem si něco uvědomila: Ženu, která páchá potrat, neboli vidí fotku usmrceného dítěte. Bolí ji ten, když ji neuvidí včas. Tak jak jistá Asijčanka středního věku, která mi řekla, že měla dva potraty, ale neměla by ani jeden, kdyby předtím viděla naši expozici. Tak jak jedna žákyně základní školy, která se divila, že se nenašel nikdo, kdo by jí řekl, co vlastně potrat způsobuje.
Šla jsem s Jay do její třídy, když popisovala bolestivě prázdné místo, které v ní potrat zanechal. Šly jsme právě vedle skupiny demonstrantů z Plánovaného rodičovství, kteří rozdávali letáky, které nazývaly post aborativní syndrom "mýtem". Řekla mi, že by svoje dítě pojmenovala Raven. Vytetovala si to jména na břicho těsně nad místem, kde Raven prožil svůj krátký život.
Jak jsem tak poslouchala, rozhodla jsem se, že žádnému děvčeti či ženě by nikdy neměla být odmítnuta pravda o potratu. Kvůli dítěti a kvůli ní samotné.
Vždyť jsme ztratili už příliš mnoho malých Ravenů.
Převzato z
lifenews.sk, 12. srpna 2014
článek naleznete
zde.
