Existují dva lidé, kteří mi věřili od mého narození: moji rodiče. Mám kořeny, mohu rozvíjet své poslání v životě a získat stabilitu v různorodosti života. To mi dodává jistotu a důvěru. Nepocházím sama ze sebe, jsem stvoření, jsem vytvořená láskou mých rodičů.
1. Darovat víru
Existují dva lidé, kteří mi věřili od mého narození: moji rodiče. Mám kořeny, mohu rozvíjet své poslání v životě a získat stabilitu v různorodosti života. To mi dodává jistotu a důvěru. Nepocházím sama ze sebe, jsem stvoření, jsem vytvořená láskou mých rodičů.
Tento základní pocit vděčnosti, že vůbec existuji, že smím žít a sama smím spoluvytvářet svět, tento základní pocit je pro mě nejhlubším smyslem náboženské výchovy.
Dále je to důvěra, že existuje někdo, totiž Bůh, který drží pohromadě v nejniternějších souvislostech komplexnost světa. Osvobozuje mě to od všech nároků, které mi chtějí namluvit, že jsem samostatná bojovnice, že musím a umím zcela sama všechno udělat. Že jen já jsem zodpovědná, jen já jsem tvůrce.
Spojuje mě to se všemi ostatními lidmi a stvořeními, spojuje mě to s celým stvořením, jehož jsem součástí. Být vděčna mým rodičům a Bohu, to jsou klíče pro můj obraz světa.
2. Vztahový systém
Náboženství nabízí v komplexním světě, v obrovské různosti nabídek orientaci, promyšlený a žitý světonázor. Potřebujeme souřadnicový systém, do kterého můžeme zakomponovat náš životní koncept, jinak zabloudíme v nejistotě, nemůžeme se nikde zachytit. Vrůstání do vztahového systému nám umožní nejdřív kritické vyrovnání se s jejím obsahem a vědomé rozhodnutí se pro nebo proti. I naše morální představy potřebují základ. Je rozdíl, jestli věříme v absolutní Dobro, jestli je to stejné pro všechny nebo zda si má každý vybrat to nejlepší pro sebe.
3. Opora v životě
Tak jako bychom byli ztraceni a nestálí bez přátel, rodiny a bližních, kteří se nám věnují,
tak je to i bez Božího TY, partnera, kterému se můžeme svěřit v nejhlubším zoufalství, s jistotou, že zvládneme výšky a hloubky lidského života. Náboženství hledá i odpovědi, když se zhroutí, když hledáme smysl a jistotu po těžkých ztrátách a velkém žalu. Někdo, kdo sám nese těžké břemeno - Kristus - zná beznaděj a bolesti, je dobrým průvodcem během období tmy.
4. Žít znamená dávat
Náš život se nachází v napětí mezi braním a dáváním. V křesťanské víře se považujeme za stvořené bytosti, které jsou vděčné za svůj život Bohu. My sami jsme už dar. A máme úkol společně formovat tento svět tak, aby všechny živé bytosti spolu uměly dobře vycházet. Velký úkol, zdá se však, že se nedá zvládnout. Klíč k tomu vidí křesťanství v takzvaném "příkazu lásky k bližnímu". Ten, kdo vedle mě žije, ta, kterou potkávám a potřebuje pomoc, je můj bližní. Jsem pozvaná a vyzvána převzít odpovědnost za mé bližní, dát jim to, co potřebují.
Obětavost je nemoderní, zní zastarale. V rodině však, v našich nejužších vztazích, si můžeme všimnout, že bez vůle a ochoty obětovat kus ze sebe se životu nedaří. Láska, která počítá, nemá trvanlivost.
5. Náboženství vytváří společenství
Navzdory všem tendencím lidí stále více se utáhnout do privátní sféry, dává náboženství prostřednictvím slavností, rituálů a svátků lidi dohromady, otevírá je jednoho pro druhého, umožňuje jim navázat kontakty v určitých oblastech a zájmech. Takovým místem v křesťanství je farnost, která spojuje lidi nejrůznějších potřeb a zve k výměně jejich schopností. Společná víra a naděje na dobrý společný život podpírají takové společenství a tím každého jako velkou rodinu.
6. Svátky jako hlavní body
Svátky v křesťanství, jako i v jiných náboženstvích, rozdělují rok. Symboly otevírají hlubší dimenze člověka: světlo v adventu, zříkání se během půstu. Právě pro mladé rodiny je společné slavení jejich členů velkou šancí, aby posílili vzájemné vztahy, pěstovali radost v rodině, aby si našli čas jeden pro druhého, zažili více společného než je jen povinnost a každodennost. Mnohé podněty, publikace a školení mohou pomoci při nacházení vlastní, vyhovující kultury slavení v rodině.
7. Náboženská výchova podporuje rodiče a také od nich hodně vyžaduje
Kdo má děti, brzy přijde na to, že otázce náboženské výchovy se nevyhne. Děti se dříve nebo později zeptají na odkud a kam. Vrtají hluboko a požadují upřímné, pravdivé odpovědi. Proto nabízí tato životní fáze nám rodičům velkou šanci položit si ještě jednou velké životní otázky, prozkoumat si ještě jednou náš světonázor. Padnou otázky i o obrazu Boha: Existuje pro mě vlastně Bůh? Existuje někdo, na koho se mohu obrátit, když selžou mé lidské vztahy? Co podpírá můj život kromě práce, rodiny a přátel? Co mi dodá v posledním momentě oporu? Jakým směrem jdou mé cesty? Vyplatí se připustit si tyto otázky a hledat na ně odpovědi, sám i s našimi dětmi.
Z webstránky http://www.katholische-kirche-steiermark.at, Feiern mit Kindern do slovenštiny přeložila a upravila Mária Vojtylová.
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek naleznete
zde.
