Proč se někteří lidé nevěnují misijnímu poslání a jaké to pak má důsledky? O tom můžeme přemýšlet v dnešní myšlence papeže Františka.
NĚKTEŘÍ LIDÉ SE NEVĚNUJÍ MISIJNÍMU POSLÁNÍ, PROTOŽE SI MYSLÍ, ŽE SE NEMŮŽE NIC ZMĚNIT A PROTO JE ZBYTEČNÉ SE SNAŽIT. MYSLÍ SI: „PROČ BYCH SE MĚL ZBAVOVAT SVÉHO POHODLÍ A SVÝCH POTĚŠENÍ, NEVIDÍM-LI ŽÁDNÝ VÝZNAMNÝ VÝSLEDEK?“.
S TAKOVOUTO MENTALITOU NELZE BÝT MISIONÁŘI. TAKOVÝ POSTOJ JE PRÁVĚ ONOU ZHOUBNOU VÝMLUVOU PRO SETRVÁNÍ V POHODLÍ, V LENOSTI, V NESPOKOJENÉM SMUTKU A V EGOISTICKÉM PRÁZDNU. JDE O SEBEDESTRUKTIVNÍ POSTOJ, PROTOŽE „ČLOVĚK NEMŮŽE ŽÍT BEZ NADĚJE: JEHO ŽIVOT ODSOUZENÝ K BEZVÝZNAMNOSTI BY SE STAL NESNESITELNÝM“.
