Věřím, že být pro-life dává nenarozeným dětem šanci růst a rozvíjet se a v plnosti dosáhnout svoje sny. Zaslouží si žít, cítit tlukot srdce, cítit, že jsou milované a chtěné. Odstranění nevinného, bezmocného zázraku je ta nejhorší věc, jakou kdo může udělat.
Cítit motýli v břiše, když jste právě začali vnímat, jak vak vaše děťátko kope, vidět, jak vaše dítě roste z malého klubka, vidět, jak se mu hýbe pusinka tvaruje obličej, možnost ji nebo jeho hned po porodě konečně držet- to jsou ty nejúžasnější, neuvěřitelné pocity, které může žena zažít.
"Jsem pro life, ale předtím jsem byla pro-choice. Předtím jsem věřila, že jestliže se nechceš starat o dítě, tak nemusíš."
Myslela jsem si, že je v pořádku "vymazat" svoji chybu a už více se o to nestarat. Nemohla jsem se více mýlit. Jsem živým svědectvím pro-life. Prožila jsem zkušenost, která změnila můj život, když jsem dala svoji dcerku k adopci.
7. dubna 2012 jsem zjistila, že jsem už v druhém měsíci těhotenství. Když jsem na těhotenském testu viděla znaménko plus, necítila jsem žádné emoce. Nebyl to pro mně ani šok, ani hanba. Byla jsem jen dalším sedmnáctiletým těhotným děvčetem. S mým přítelem Michaelem jsme přemýšleli nad všemi možnostmi, které jsme měli a snažili jsme se situaci vyřešit.
Ano, mysleli jsme, že dáme naše dítě na potrat, ale v mém srdci jsem cítila něco, co nedokážu popsat, a to mě přinutilo říci potratu "ne". Věděla jsem, že nebudu schopná se přes to přenést. Já jsem byla ta, co otěhotněla. Já jsem byla ta, která udělala chybu, ne moje dítě. Musela jsem přijmout zodpovědnost za svoje činy a dát potratit můj malý zázrak by nebylo přijetím zodpovědnosti; kdyby jsem se "toho" zbavila, jen bych si vybrala tu snadnější cestu.
Michael a já jsme šli do Newlife, agentury, která nabízí otevřenou adopci mezi biologickými a adoptivními rodiči. Setkali jsme se s velmi starostlivou sociální právničkou Caitly, která mně a Michaelovi pomohla rozhodnout se, jestli si naše dítě necháme nebo ho dáme k adopci. Nechala nám sepsat si pro a proti k oběma možnostem, rodičovství a adopci.
Uvědomili jsme si, že jsme nebyli připraveni stát se rodiči a neměli jsme peníze ani čas. Nebyli bychom schopni poskytnout jí takový život, jaký si zaslouží a to byl důvod, proč jsme se rozhodli dát ji k adopci. Chtěla jsem takovou rodinu, která nemohla mít vlastní děti, protože jsem chtěla mít s nimi to zvláštní pouto, že jejich první dítě je též našim prvním dítětem.
Během devíti měsíců jsem mohla změnit názor a rozhodnout se stát se její matkou, ale nestalo se tak. Vybrali jsme rodinu jen pár dní po té, co nám poslali zprávu o jejich rodinné situaci. Byl to osud, že moje dcerka byla umístěna do náručí tak milující rodiny.
Adoptivní rodina se cítila velmi požehnaná, že jsme si ji vybrali. V jejich očích jsem mohla vidět touhu po tom, aby mohli držet své vlastní dítě. Čekali tři roky, než konečně mohli mít jejich vlastní děťátko a já jsem věděla, že oni byli ti praví, kteří budou vychovávat moje dítě.
Porod mé dcerky a možnost cítit její teplo na své hrudi a její dech na mé pokožce, mě dojalo. Nemohla jsem uvěřit, že jsem vůbec uvažovala o potratu takové vzácné bytosti. Je mi ctí, že mohu dát rodině takový úžasný dar. Byli vděční, že mohli držet dcerku poprvé a já jsem měla štěstí, že jsem jim mohla dát takový vzácný dar.
Díky adopci jsem si uvědomila, že děti mění život a dělají ho lepším. Ano, soudí tě, někteří tě možná nepodpoří a je to ta nejtěžší věc, jakou můžeš kdy udělat - ale ten pocit, že dáváš někomu něco, co sám nemůže mít, je k nezaplacení. Nedokážu vyjádřit, kolik dobra to způsobí v tvém životě. Tvůj pohled na život se změní a uvědomíš si, jak může být vzácný.
Až po té, co jsem dala svoje dítě k adopci, jsem se stala pro-life aktivistkou. Jednoduše řečeno, není fér vzít dítěti život, když máte možnost dát vaše dítě rodině, která touží milovat svoje vlastní dítě.
Věděla jsem, že jsem udělala správné rozhodnutí, když jsem byla svědkem toho, jak adoptivní matka pohlédla na svoji dcerku poprvé. Měla slzy lásky a štěstí: když jsem viděla, jak se naší dcerky dotkla, věděla jsem, že cítí něco, co se nedá s ničím porovnat. Máma mi dala náhrdelník s kamenem narození našeho dítěte, aby jsem navždy měla něco, co mi ji bude denně připomínat. Naše dcera má můj kámen narození, takže bude vždy vědět, kdo jsem a mít se mnou pouto.
Ava Elizabeth se narodila 29. listopadu 2012, 5:39 ráno do milující náruče Kyla a Marie. Po té, co jsem porodila můj malý zázrak, jsem se stala pro-life. Věřím, že nenarozené děti by měly mít možnost žít a zakusit život. Jsem živým svědectvím a jsem hrdá, že mohu sdělit svůj příběh.
Budu navždy věřit v život a hovořit o tom celému světu, budu bojovat za každé jedno dítě.
Převzato z
lifenews.sk, 5. září 2013
článek naleznete
zde.
