Podle údajů ČSÚ lékaři v naší zemi provedli minulý rok přes 22 000 potratů (odborně UPT, tzn. „umělých přerušení těhotenství“) a přibližně 107 000 dětí se v tomto roce narodilo. V červnu 2013 bylo schváleno používání pilulky Mifegyne + Mispregnol, která ukončuje život dítěte do 49. dne od početí bez operačního zákroku. Tímto rozhodnutím se množství přerušených těhotenství určitě zvýší.
Informace o pilulce a možnosti ji použít mnohé lidi netrápí, protože o ukončení života nenarozeného dítěte nikdy neuvažovali. Co však trápí mne, je fakt, jak se stále posouvá způsob, kterým společnost vnímá hodnotu lidského života. Předčasné ukončení těhotenství bylo ještě za Rakouska-Uherska zakázáno a provádělo se tajně. V padesátých letech minulého století bylo povoleno v nemocnicích pod dozorem lékařů. Nyní dostáváme do ruky nástroj, který možná v budoucnu dovolí vykonat tento čin komukoli doma (byť současné předpisy umožňují předepisování pilulky pouze nemocnicím).
Nemůže být rostoucí procento nádorových onemocnění, se kterými si lékaři nevědí v dnešní době rady, právě důsledkem naší neúcty k lidskému životu, kterou takovými pilulkami a zákroky ukazujeme? Jestliže otevíráme veřejně dveře smrti a dovolujeme si určovat, kdo má žít, a kdo ne, nemůžeme se divit, že smrt do těchto dveří vstoupí, ale vezme si daleko více, než jsme jí ochotni dovolit. Patřím k lidem, kteří si váží lidského života. Beru ho jako dar od Boha. Jako ten, kdo svůj život nestvořil, nemám ani právo si jej vzít, natož pak brát život někomu druhému. Smrt vnímám jako konkrétní mocnost, se kterou se nevyplácí v žádném případě spolupracovat a jakkoli se jí otevírat.
Náš život se může často zkomplikovat a připadat nám neúnosný. Přesto bychom jako řešení jakékoli situace nikdy neměli přijímat smrt, ať už svou vlastní nebo někoho druhého, třeba i nenarozeného. Stejně tak, jako nemůžeme řešit neshody v práci tím, že fyzicky odstraníme svého šéfa kulkou do hlavy, nemůžeme jinou situaci řešit tím, že pilulkou (nebo i jinak) odstraníme život v těle matky. Nepříjemné pocity a výčitky nás totiž budou provázet stejně jako v prvním případě, a to i tehdy, kdy nám současná legislativa zabití nenarozeného života umožňuje. Přestože je riziko výskytu postrabortivního syndromu lékaři často bagatelizováno, je v naší zemi mnoho žen, které od umělého přerušení svého těhotenství trpí výčitkami a úzkostmi. Otevíráme se totiž tímto činem mocnosti smrti, která používá strach, obavy, úzkosti a nemoci, aby ničila lidem jejich životy a nakonec si je úplně vzala. Pokud si lidského života nevážíme, daří se jí to mnohem lépe.
Rozhodnutí vzít nenarozenému dítěti život usnadňuje lidem představa, že toto dítě ještě nevypadá jako člověk - tedy není plně vyvinuté. V prvních týdnech asi ne, přesto se jedná o živého jedince, v jehož DNA jsou již zakotveny všechny potřebné informace pro jeho další život, který pilulkou končíme. Mimochodem plně vyvinuté je lidské tělo až okolo 21. roku života!
Plod v těle matky sice není schopen fyzicky samostatného života mimo dělohu, přesto se neliší od nás narozených - je také člověkem. Stejným způsobem je jím člověk tělesně či mentálně postižený i člověk připojený na přístrojích v nemocnici. Bůh každému z nás dává život při našem početí, i když se pak naše tělesná schránka ještě vyvíjí, onemocní nebo chátrá a stárne.
Zabití nenarozeného dítěte je pouze předehrou k zabití chromého, právě narozeného dítěte. A pokud připustíme jakoukoli možnost selekce - rozhodování kdo bude, a kdo nebude žít, jedná se o krok vedoucí k odstraňování dalších nepohodlných lidí. Na tuto cestu bychom se rozhodně neměli pouštět. Úcta k lidskému životu od jeho početí přes všechny podoby, kterých nabývá, by měla být naší hodnotou, kterou budeme vždy pečlivě střežit.
Jsem otcem tří dětí. U dvou z nich (v roce 1996 a znovu v roce 2001) nám doktoři poradili podstoupit potrat. V obou případech se jim cosi nezdálo ve výsledcích testu. Pokaždé jiný, avšak tituly ověnčený lékař si nás s manželkou posadil do křesla a empatickým způsobem nás upozorňoval na komplikace, které určitě nastanou. Pak s úsměvem pojišťovacího agenta navrhl potrat, který je prý bezpečným řešením našich problémů, jako by se jednalo o výhodné pojištění našeho bytu před živelnou pohromou. Když jsem řekl, že toto řešení je pro nás nepřijatelné a že jsme ochotni na sebe vzít s Boží pomocí případná zdravotní rizika, změnil se soucitný výraz lékaře ve výraz rozzlobeného šéfa, který nás nevybíravým způsobem tlačil a manipuloval k potratu, jako by se nemluvilo o smrti lidské bytosti, ale o nesplnění pracovní povinnosti. Byl jsem překvapen, jak dva různí lékaři - specialisté ve dvou různých situacích přistupují k lidskému životu. Dnes máme přes jejich doporučení krásné a zdravé děti, za které jsme Bohu vděčni.
Chápu, že se kdokoli může dostat do různě obtížných situací a tlaků. Ale ukončení jakéhokoli života není tím správným řešením, i když se v danou chvíli zdá nejjednodušší nebo nejpohodlnější. Existují i jiná řešení s méně destruktivním dopadem na naši psychiku. Pravě vděčnost za život i drobnosti, které ho činí krásným, je tou nejlepší pilulkou, kterou bychom měli v tu chvíli spolknout, abychom tato řešení spatřili. Nenaslouchejme řešením spojeným se smrtí a nenaslouchejme lidem, kteří taková řešení prosazují.
Tomáš Růžička, 21. 8. 2014
Článek naleznete na
http://tomasruzicka.blog.idnes.cz/c/422981/Ucta-k-zivotu.html
