Zamyšlení nad evangeliem 21 neděle v mezidobí.
Když Ježíš odešel do kraje u Césareje Filipovi, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
V dnešním evangeliu má církev krásný příslib od Boha:
brány pekelné ji nepřemohou. Někteří lidé si myslí, že „brány pekelné“ znamenají „ďábla a jeho pomocníky“. Ale když se podíváme na původní význam toho slova, znamená to „brány podsvětí“ Tím slovem se označovalo místo, kde přebývají zemřelí. Představovali si to jako budovu nebo pevnost hluboko pod zemí, kde přebývali mrtví – říše smrti. „Brány pekelné“ je tedy obrazné rčení pro moc smrti, která pohltí všechny. A jestliže tedy „brány pekelné církev nepřemohou“, znamená to, že církev nikdy nezahyne, že bude stále žít, že má zajištěnou budoucnost. A to je něco velkého.
Církev má budoucnost
Ale nepředstavujme si to nějak automaticky – že všechno je v suchu a že se nemusíme o nic přičinit. Budoucnost církve může být
různá v různých oblastech světa. Někde bude žít a jinde třebas zanikne. A člověk není prorokem, nemůže vědět, kde a jakou bude mít církev budoucnost.
Ale důležité je vědět, jaká církev bude mít budoucnost.
Jaká je budoucnost církve, nebo
jaká je církev budoucností? A tady se můžeme obrátit k tomu, co nám dosvědčuje Písmo, abychom věděli, jaká církev má budoucnost.
Především to musí být církev Boží. Církev, která ve světě slouží Boží věci. Kdo jiný by také měl ve světě Boží věc zastupovat? Ale to pak také znamená církev, která nehájí sebe, nechce zachránit sebe, nežije pro sebe. Mnozí křesťané si myslí, že je nejdůležitější, aby se církev ve světě udržela. V evangeliu stojí, že život nalezne ten, kdo ho vydá, kdo ho ztratí. Církev není na světě proto, aby se sama udržela, ale aby plnila úkol, který jí Bůh svěřuje. Aby se dala do služeb přicházejícího království Božího. Aby vydávala uprostřed světa svědectví o pravdě, spravedlnosti, o lásce, o odpuštění a o pokoji.
Církev Boží, která má budoucnost, je církev Ježíše Krista. Snaží se uskutečňovat, co Ježíš chtěl a co Ježíš činil. Která mu neříká jen „Pane, Pane“, ale plní jeho poslání. A aby to mohla konat, musí se stále obnovovat z těch zdrojů Božího slova, z modlitby, z Kristovy oběti na kříži. Jen taková církev má budoucnost, která je ochotna se měnit, opouštět své staré špatné návyky, zajíždět na hlubinu a přimykat se vždycky znovu ke svému Pánu. Církev, která se nechce otvírat této obnově vnitřní i vnější, ke které ji volá Bůh, nemá budoucnost.
Bůh a Ježíš jsou nyní přítomni mezi křesťany v Duchu. Duch Svatý je základem celé křesťanské existence. Proto církev budoucnosti je také církví Ducha. Duch Boží dává církvi sílu, aby se osvědčila v každodenním životě až do dne, kdy se ukáže Kristova sláva. Duch Boží vytváří v církvi rovnost: to znamená, že všichni mají stejné postavení. Jsou tu různé dary a už tím, že každý křesťan nějaké ty dary má, k něčemu je poslán, má vlastně nad druhými nějakou moc – ale tato moc neznamená nadvládu, nýbrž službu. Rovnost, kterou působí Duch Boží, znamená, že všichni jsou si před Bohem rovni: už není Řek ani barbar, otrok nebo svobodný, běloch ani černoch, muž ani žena… K této rovnosti před Bohem má církev směřovat, nejen v teorii, ale i v praxi.
Duch Boží vytváří v církvi svobodu. Pavel píše: „Kde je Duch Boží, tam je svoboda.“ Duch Boží vysvobozuje lidi z viny a ze smrti a dává možnost milovat, vytvářet radost a vzájemné porozumění. Církev, ve které působí Boží Duch, je církev, ve které každý smí vyjádřit svůj názor, své zkušenosti – a mělo by se to pro společné dobro také dělat – kde jeden druhému naslouchá, kde se spolu hovoří a společně hledá. Kde teologie má kritickou funkci stále sledovat, zde to, co církev věří a koná, je kryto Písmem, odpovídá duchu evangelia: Tedy církev ne jako instituce, která uplatňuje svou moc, ale jako místo a záštita co největší vnitřní svobody.
Duch Boží vytváří v církvi bratrství, ne patriarchální systém, kde by většina členů byla jen vedena, ale dospělí synové a dcery jednoho Otce v nebi, kteří tvoří společné dílo, nesou každý svou část zodpovědnosti. Chápou smysl autority v církvi, ale nejsou to nedospělé a nesamostatné děti, které musí jen poslouchat. Tímto směrem vede Duch Boží církev k budoucnosti.
Církev, která je slíbena od Boha, má tedy tyto vlastnosti:
1) Je si vědoma, že je provizorní církví: nemá svůj cíl sama v sobě, ale je k tomu, aby se v ní lidé otvírali Kristu a vrůstali do něho. Provizorní církev ví, že až nastane to, co je dokonalé, pomine to, co je částečné, Ví, že ne ona, ale Bůh přijde v moci a slávě. Proto se nesmí divit, že na ni dorážejí zkoušky, že ji blokuji překážky, že stojí často před nevyřešenými problémy. Ve všech situacích může doufat. Kdyby se však považovala za něco definitivního, musela by se stále chvět o svou budoucnost.
2)Církev budoucnosti je sloužící církví: kdyby zapomněla na to, že má sloužit lidem, a chtěla jen zachránit samu sebe, ztratila by důvod své existence. Církev sloužící nechce uplatňovat svou moc, ale být světu k užitku.
3) Církev budoucnosti je církví hříšníků, je si vědoma svých vin: a proto nehrozí ráda Božími tresty, není zvěstovatelkou neštěstí, ale spásy. Probouzí v lidech velkou důvěru, a ne strach! Hlásá milosrdenství Boží pro lidi bídné a ztracené. Nemá zálibu v odsuzování a zatracování, ale se vší vážností ke Kristovu poselství chce přispívat k uzdravení a k odpuštění. Soud přenechává Bohu, protože je si sama dobře vědoma svých hříchů. Sestává z hříšníků a je na světě pro hříšníky. Je trpělivá s hříšníky, protože věří, že teprve na konci Bůh oddělí pšenici od plevele. A ví, že nemusí hrát před světem žádné divadlo dokonalosti: přiznává, že její víra je slabá, její poznání částečné, její vyznání koktavé. Ví, že není jediné špatnosti, která by se v ní nemohla zakořenit. A proto stále potřebuje pokání, ale může také stále žít z Božího odpuštění.
4) Církev budoucnosti je církví, která se s celou opravdovostí snaží následovat svého Pána. Nespoléhá se na vlastní zásluhy, ale na věrnost Boží. Dbá na to, aby nebyla v zajetí svých vlastních předpisů, ale aby měla na mysli Boží vůli: a to je vůle Boží – dobro člověka, naše posvěcení – píše sv. Pavel.
