Jezuita Ladislav Csontos je jedním z prvních kněží, kteří zareagovali na potřebu speciální pastorace rozvedených katolíků. Už léta pro ně vede duchovní obnovy, přednáší a publikuje. Zastolom.sk mu položilo několik otázek:
Před pár dny proběhla médii zpráva o telefonátu papeže Františka s rozvedenou ženou žijící ve druhém, nesvátostném manželství. Je z teologického hlediska možné, že by jí papež dovolil přistupovat k eucharistii?
Jedna věc je projev lásky, kterým může být telefonát. Přikázání lásky k bližnímu platí obecně, nikdo z ní není vyňat, ani ten, kdo je rozvedený. Situace rozvedeného katolíka, který žije ve druhém nesvátostném manželství, neosvobozuje křesťana od závazku lásky k takovému bližnímu.
Druhá věc - pokládat takový rozhovor za dovolení přistupovat k eucharistii je nepřiměřené. Někteří jsou zvyklí tak spekulovat a vytvářet vlastní teorie. My se touto cestou nemíníme vydat.
Vy jste jeden z prvních a jeden z mála kněží na Slovensku, kteří se věnují speciální pastoraci rozvedených. Můžete nám přiblížit, kde má původ Váš zájem o pomoc rozvedeným? Co konkrétně pro ně děláte?
K problematice rozvedených katolíků jsem se dostal díky svému studijnímu pobytu v Itálii před deseti lety. V jezuitské komunitě jsem se seznámil se starším Páterem, který se celá léta věnoval této problematice a poskytl mi zajímavé materiály na toto téma. Zakoupil jsem si i dvě knihy a objevil jsem zajímavou internetovou stránku Komunity di Caresto, v níž se prakticky věnují snoubencům, manželům, rozvedeným, rozvedeným a civilně znovu sezdaným. Rozvíjejí různé programy pro ty, kteří se dostali do složitých životních situací.
Dalším podnětem byl můj rozhovor s představeným exercičního domu v Prešově, který mi zmínil, že se ho jeden z otců biskupů ptal, jestli dělají nějaké duchovní cvičení pro rozvedené. Tak slovo dalo slovo, a tak jsem dával poprvé duchovní cvičení pro tyto katolíky v Prešově a následně duchovní obnovu v Bratislavě. Od té doby to byly přednášky v rámci městských misií, ve farnostech, diskusní pořady v Rádiu Lumen a v televizi Lux.
Jak vnímáte rozvedené věřící? Jak se cítí v církevním společenství po rozvodu a uzavření nového civilního manželství?
Rozvedené věřící vnímám jako lidi s hlubokým zraněním, které se podobá traumatu při smrti blízké osoby. Podobně jako rozchod zamilovaných je často velkým traumatem a trvá dlouho, než se rána zahojí, je to tak i s rozvedenými. Někdy se zdá, že je to jakési vysvobození, ale obvykle je těch ran velmi mnoho. Proto se snažím přijímat takové věřících s láskou a porozuměním jako ty, kteří vyřizují pohřeb svého drahého zesnulého. Jak se cítí v církevním společenství je velmi těžká otázka, zejména tehdy, pokud jejich účast na jeho životě byla zredukována na přijímání svátostí a na účast na nedělní mši. Kromě toho nemají ve farnosti žádné vztahy. Je to často smutné konstatování, že farnost jako hustá síť mezilidských vztahů je často jen krásná teorie. Pokud se dokáží zapojit například do Společenství modliteb matek a pravidelně se setkávat, mohou postupně najít takovou oporu, kterou nutně potřebují. Církev v posynodální exhortaci Familiaris cosortio o tom hezky říká, že mají pokračovat v modlitbě a v účasti na životě farního společenství, které však má být mnohem bohatší než jen přijímání svátostí.
Proč vlastně rozvedení a znovusezdaní nemohou přistupovat k eucharistii?
Důvod je dost jednoduchý. Po civilním rozvodu je jejich svátostné manželství nadále platné, a tedy když žijí intimním životem v civilním manželství s jiným partnerem, těžko se proviňují proti svátostnému manželství. Všechny svátosti mohou přijmout v nebezpečí smrti. Jiný případ možnosti přistupovat ke svátostem je, když se trvale zřeknou intimního života (budou žít jako bratr a sestra) a požádají svého diecézního biskupa o dovolení přistupovat ke svátostem. Třetí možnost je, když zanikne jejich svátostné manželství ať smrtí manžela nebo rozhodnutím příslušného diecézního církevního soudu o jeho neplatnosti. Tehdy může katolík uzavřít svátostné manželství za obvyklých podmínek.
V církvi se ozývají hlasy, že při 50procentní rozvodovosti ztrácíme postupně nejen rodiče, ale i jejich děti, které již rodiče např. nebrávají do kostela, protože tam sami nechodí. Co si to tom myslíte?
V naší místní církvi pociťujeme potřebu nové evangelizace. Mnoho dětí je přihlášeno na vyučování náboženství, ale v rodinách nebyly ani evangelizované ani katechizované. Až na hodinách náboženství se poprvé učí modlit, což už mělo být dávno jejich samozřejmou praxí v rodině. Znamená to, že rodina jako celek musí být evangelizována, potřebuje první hlásání kérygmatu. Toto hlásání nejednou potřebuje vůbec vzbuzení zájmu. Věci nevidím černo-bíle: jsou mnohá hnutí, která systematicky konají evangelizaci a přivádějí dospělé k přijetí svátostí křesťanské iniciace. Důležitá je obnova katechumenátu a katecheze dospělých.
Italský kardinál Martini v posledním rozhovoru před svou smrtí řekl, že otázka přistoupení k Eucharistii rozvedenými by měla být uchopena opačně - jak může Církev také prostřednictvím svátostí pomoci lidem žijícím v komplikované rodinné situaci. Jak tedy může církev těmto lidem pomoci?
Církev může těmto lidem podle mého úsudku pomoci mnoha způsoby. Především je to oživením života farního společenství, aby se ono skutečně stalo hustým tkanivem společenských vztahů. Podle Josefa Ratzingera "víra představuje síť vzájemné závislosti, která je současně sítí solidarity jedněch vůči druhým, kde každý podporuje druhé a druzí podporují jeho. Tato základní antropologická struktura se objevuje i v našem vztahu s Bohem a nachází zde také svou původní formu, jakož i svůj integrační střed. "Společenství není v jeho chápání jen něco, co se dodatečně připojuje k životu Církve, ale je jeho středem a konstitucí . Z toho pak vyplývají i mnohé možnosti. Ježíš Kristus je v církvi přítomen různorodým způsobem, nejen ve svátostných způsobech chleba a vína.
Jakými dalšími způsoby je tedy Kristus přítomen v Církvi?
Církev dnes zve rozvedené a znovu sezdané cítit se jejími členy, živit se jejími dary, které jsou mnohé a důležité. Pro nás, ale i pro všechny (regulární dvojice, jednotlivci, řeholníky ...) není jen svátostné přijímání a přijímání svátostného rozhřešení.
Jasně, že tím nechceme zmenšovat základní důležitost těchto dvou svátostí. Počítáme s poznáním jejich významu a důležitosti. Chceme zdůraznit jen to, že Kristus učil a dal nám ne jen tyto dva dary. Učil, že totéž Tělo Kristovo, které přijímáme v Eucharistii, je totéž, které žije v jeho Církvi (Tajemné tělo Kristovo): když milujeme Církev a její údy, když milujeme bližního, milujeme Krista a setkáváme se s ním a on s námi, my přijímáme jeho a on přijímá nás.
Když před dvěma tisíciletími se Boží Syn vtělil, bylo jeho tělo dobře viditelné a lokalizovatelné. On byl; a zjevoval svou spásu a svou přítomnost skrze živé údy svého těla. Chodil, uzdravoval, vstupoval do domu a přinášel mu spásu. Býval žíznivý a používal setkání. Vyprávěl svým jazykem; svýma rukama uzdravoval; svýma nohama navštěvoval; svou přítomností posiloval. Po nanebevstoupení přislíbil, že bude přítomen až do konce světa: svou duchovní duší, v Duchu Svatém, ale i svým způsobem svým tělem. Nakolik je Eucharistie nejvýznamnějším kanálem pro proud milosti pro křesťana, křesťané přílišným zdůrazněním neudělali dobrou službu pro nekonečné božské možnosti pro dobro lidstva, když ho udělali jediným kanálem. Ježíš hovořil nejen o potřebě sytit se chlebem života (Eucharistií), ale také o potřebě sytit se každým slovem, které vychází z Božích úst a které nám on říká. Ten Ježíš, kterého potkáváme v Eucharistii, je tentýž Ježíš, kterého potkáváme v chudém, ten, který potřebuje naši pomoc.
Jakým způsobem mohou katolíci žijící v nesvátostném manželství participovat na životě Církve?
Mohou:
- Poslouchat a číst Boží Slovo; pokračovat ve formování jednotlivce a dvojice čtením dobrých knih, dialogem ve dvojici a spolu s přáteli; v tichu a v meditaci;
- Účastňovat se mší sv. s úctou a zbožností;
- Účastňovat se na společných bohoslužbách kající liturgie;
- Pokračovat v osobní modlitbě, ve dvojici, v rodině s dětmi, v komunitě s jinými rodinami a s ostatními věřícími;
- Sledovat formační události a katechezi ve farnosti, která je ve farnosti nabízena a jiné nabídky farnosti, aniž by se cítili být odsuzováni;
- Připojit se ke skupinám rodin, aby si pomáhali a se formovaly;
- Jako každý křesťan se zapojovat do charitativní činnosti konáním dobrých skutků, dobrovolnictvím, pomáhajíc církvi a společnosti ... pamětlivi, "že láska zakrývá množství hříchů",
- Účastnit se na iniciativách podporujících spravedlnost;
- Žít každodenní život v práci, v církvi, ve vztahu z bližními, známými a se společností podle křesťanských ctností, to je cesta, kterou se přibližují ke spáse.
Jaká je momentálně situace v oblasti pastorace rozvedených na Slovensku? Kde konkrétně mohou najít tito věřící podporu?
Pastorace rozvedených na Slovensku je v začátcích, ale přesto mohou najít podporu v centrech na pomoc rodině, například v Trnavě a v Prešově, kde existuje i sdružení rozvedených katolíků, kteří se pravidelně setkávají a mají informace zveřejněné na facebooku. V duchovních centrech se lze také informovat, mnohé komunity modliteb matek jsou pro tyto lidi otevřené. Nemusí se bát zaklepat na dveře farní kanceláře a prosit o pomoc.
Děkujeme za rozhovor!
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek z 6. 5. 2014 naleznete
zde.
