Zamyšlení nad evangeliem 19 neděle v mezidobí.
Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny ji zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš proti nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť si mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží syn.“
Zjevení božské moci Páně
vyprávění evangelisty zdůrazňuje několikrát, že nešlo o přelud, halucinaci či sen: všichni apoštolové viděli Pána, on k nim hovořil, pak vstoupil skutečně do loďky a vítr přestal.
„Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste; Ty jediný jsi Pán, Ty jediný jsi Svrchovaný!“
Ježíš, Pán nad smrtí
Pro věřící Izraelity nebyla voda jen fyzikální látkou, po níž nelze jít jako po suché zemi. Mořské vlny znamenají často ve Starém zákoně smrtelné ohrožení. Jít po vlnách pak znamená povznesenost nad nebezpečím smrti. V souvislosti s předchozím zázračným nasycením chce tato perikopa ukázat Krista jako Pána nejen nad přírodou, nýbrž i nad smrtí: Ježíš je dobrý pastýř a vůdce nového Božího lidu, který mu dává chléb a vedení, je mocnější než smrt a než všechny nepřátelské síly a zjevil nám své Božství.
Naše bezmezná oddanost a důvěra k Pánu musí být samozřejmým zážitkem z rozjímání o těchto poznatcích.
Test víry a poslušnosti
Jaký to byl triumf pro učedníky, když viděli nadšení zástupů po zázračném nasycení! Jak jim to jistě dělalo dobře po různých nepříjemnostech a zklamáních první apoštolské cesty! Představme si pak ty zklamané obličeje učedníků, když Spasitel rozhodně odmítá využít vhodného okamžiku popularity a energicky posílá apoštoly pryč: „A (Ježíš) hned přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď…“ Bez ohledu na zásluhy, na únavu dne, bez ohledu na nastávající noc a zlověstná mračna nad jezerem musejí učedníci poslechnout. Není třeba žádné zvláštní fantazie, abychom si domyslili udivení a nesouhlas apoštolů; dosvědčuje to samo slovo: „přinutil je, přiměl je“…
Nikdo nezůstane ušetřen takové zkoušky poslušnosti a víry, kdo chce být blízko Pánu, to jest i blízko jeho kříži. Žijeme ve znamení a ve stínu kříže a tam je i noc samoty, neúspěchu, zdánlivého opuštění Bohem a zdánlivě nesmyslného osudu. Bůh nás musí občas strčit do stínu kříže, protože se mu snažíme samy vyhnout. „Temná noc duše“ přijde obyčejně brzo po biblická odpověď jakých úspěších duchovního života či povolání a člověk nechápe, proč je stižen zkouškou právě on a právě nyní. Biblická odpověď je ve větě: „ A hned je Ježíš přiměl…“ Pán nenechal své vyvolené vychutnat radost z úspěchu zázračného nasycení, nýbrž ihned je podrobuje trpké noční zkoušce nervů i svalů… Bůh nešetří svých spolupracovníků a právě po radostech úspěchu posílá často zkoušku víry; kdo dostal milost radosti, dostává obyčejně i test osvědčení.
Jako každý den, tak má i den víry svou noc a jako každé moře, tak má i Boží moře radostné milosti příliv i odliv.
Nesmíme také přehlédnout, že slovíčko „hned“ je ještě jednou ve vyprávění zkoušky; v okamžiku největší tísně a nebezpečí, když hrozí Petrovi utonutí a on volá o pomoc, stojí v evangeliu: „ A hned vztáhl ruku a zachytil ho“. Bůh dopouští, ale neopouští; když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší: tato lidová přísloví jsou odleskem biblické pravdy, která září v této perikopě a na mnoha jiných místech evangelia.
Nezapomeňme nikdy v „temné noci duše“ na tuto pravdu a oddaná důvěra k Pánu překoná každou obtíž zkoušky víry a poslušnosti.
Škola velké víry Petrovy a důvěry v Pána
Jen sv. Matouš nám zaznamenal Petrovo dobrodružství při noční jízdě na rozbouřeném jezeře. Petrův cholerický temperament podléhal často silným výkyvům střídavého nadšení a deprese. Tak i zde: Nejprve zklamání z nuceného odjezdu po nasycení tisíců; k tomu únava z beznadějného veslování proti vichru, náhlá radost z poznání, že Kristus jde po vlnách a nadšená touha jít k němu; konečně strach z nebezpečí a z vlastní odvahy. Spasitel jej zachraňuje; jeho káravé slovo k Petrovi se však zdá našemu cítění příliš přísné:
„Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Kdo z nás by nezapochyboval v takové situaci? Zrakem víry však zde vidíme důležité poučení: Ježíš žádá od Petra neobyčejnou víru a důvěru, která nikdy nepochybuje o Boží moci a důvěru, která nemizí za žádných okolností. Spasitel se ovšem musel předem postarat o základ této víry, totiž průkaz svého Božství oběma předchozími zázraky.
Pán Ježíš učil tímto zážitkem budoucího prvního papeže pro budoucnost Církve, jejímž obrazem byla Petrova loďka v namáhavé noční jízdě po rozbouřených vlnách.
I Církev čekají temné doby krizí a otřesů, vnější bouře, vnitřní nebezpečné proudy herezí a nejednoty, nejistota na nových dějinných cestách a únava jejich vůdců. Přitom bude Bůh dlouho mlčet, přihlížet a nechávat své věrné o samotě v námahách – jako tehdy na jezeře. Musíme si však uchovat nezlomnou důvěru, že Pán též zachrání i v budoucnosti v pravou chvíli Petra a jeho loďku Církve – jako tehdy na jezeře.
Podobně můžeme obraz tonoucího a zachráněného Petra obrátit na svůj osobní život, jeho únavu, deprese a bouře. I u nás je Pán „na hoře v modlitbě“ a dlouho jen přihlíží naším bojům o dobro; v pravou chvíli však nám přijde vstříc a nenechá nás zahynout.
Nechápavost i povrchnost učedníků
Učedníkům chybělo dokonalé pochopení významu zázračného nasycení pěti tisíc mužů. Apoštolové ukázali na jezeře jen bezmezný strach, protože zůstali na povrchu událostí a vnitřně odporovali poselství zázračných činů Kristových.
I já si musím dát pozor: je lehko možné, že se dám uchvátit jen povrchem událostí, senzací či strašidly dějin a nesnažím se dostatečně pochopit Boží úmysly se mnou.
Jak dlouho potřebuji sám k pochopení Boží vůle?
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
