Ve své gynekologické ambulanci
se snažím rodiče motivovat, aby testy na vývojové vady vůbec nepodstupovali. Velice často vychází falešně pozitivně. Nevím, zda je tento příběh smyšlený nebo popisem skutečné rodinné události. Ale já mám zkušenost, že testy vycházejí falešně pozitivně právě u dětí, které jsou talentované buď na matematiku nebo na hudbu.
Abychom rodičům pomohli v rozhodování, pravidelně u nás v Centru naděje a pomoci pořádáme jednorázové
setkání na začátku těhotenství
NA TOMTO KONCERTĚ
NEMĚLA VŮBEC HRÁT...
A přece vystoupila. Usmívající třináctiletá copatá dívenka, pýcha i radost rodiny, talent školy i města. V sále zněl plačtivě-radostný zvuk housliček a děvče klidně, s očima upřenýma na notovou osnovu, procházelo smyčcem po strunách. Všichni v hledišti tleskali. Jen jedna žena v dlaních žmoulala papírový kapesník. Z očí jí proudem tekly slzy a bylo vidět, že jí vůbec nezáleží na make-upu. Zdálo se, že neposlouchá. Její tvář svírala bolest.
"
Stalo se vám něco? Mohu vám nějak pomoci?" Zeptala se řádová sestra, která seděla vedle této ženy. "
Ne," zašeptala. "
Víte, ona tu dnes neměla hrát. Ona měla být mrtvá!"
Sestra nechápala. Žena spatřila zmatek v jejích očích, a tak se pokusila o vysvětlení. "
To děvčátko, které hraje, je moje dcera. Když jsem se dozvěděla, že ji čekáme, lékaři nám oznámili, že bude postižena, že nebude normální. Doporučili mi interrupci. Ano, chtěla jsem se jí zbavit. Nechtěla jsem postižené dítě. Ale v to ráno, když jsem měla nastoupit do nemocnice, můj manžel, který mě doprovázel, si zlomil nohu ... A tak se ten "nevinný" zákrok oddálil. Nemohla jsem ho nechat bez pomoci.
Lékaři burcovali, abych si pospíšila. Neustále mě přesvědčovali, že všechny testy poukazují na to, že "zázrak", který nosím, nikdy nebude normálně žít. A tak jsem se do nemocnice sbalila znovu. Ale nedošla jsem tam. Přišla ke mně návštěva. Moje spolužačka. Když jsem jí řekla, kam se chystám, prosila mě, abych dítě donosila a abych jí ho, pokud budu chtít, "darovala". Bránila jsem se, ale pak jsem se nechala přemluvit.
Ve chvíli, kdy jsem přiváděla svůj "div" na svět, představovala jsem si ho jako něco bez rukou, bez nohou, se šikmýma očima. Když jsem uslyšela jeho hlas, zatoužila jsem ho vidět. Sestřička mi ho podala ... Bylo mi hrozně, když jsem viděla, že jsem porodila tu nejkrásnější holčičku na světě.
Nebylo to "čudo". Nepotvrdilo se nic z toho, co říkali lékaři ... A já byla šťastná, že jsem se nestala vrahem. A víte ," ukázala na jeviště," vždycky si na to vzpomenu, když Sára hraje. Kdyby si nebyl manžel zlomil nohu, kdyby nebyla k nám zavítala spolužačka ... "
Po koncertě přišla Sára za svou mámou s velkým úsměvem na tváři: "
Mami, viděla jsem tě! Dnes jsem hrála jen pro tebe. Mami, miluji tě! "- A vrhla se ženě, už bez make-upu, kolem krku.
Převzato z
https://www.facebook.com/ludmila.laznickova?fref=ufi,
z příspěvku uživatele Ena Turčanová ve skupině ZA VERNÚ LÁSKU A MANŽELSKÚ VERNOSŤ -
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=735472309844184&set=gm.681234571942532&type=1&theater