Moje dcera Zoe promluvila 24. ledna 2013 k davu na Pochodu mladých pro život ve Washingtonu. Už několik měsíců ji jako mentor vedl Bryan Kemper z organizace Stand True Pro-Life Outreach ("Stůjte opravdu pro-life"). Cítila se připravena na kariéru aktivistky pro-life. Jejím cílem bylo povzbudit mladé lidi, aby vstali a připojili se k ní v boji proti potratům. Když ale řekla:
"Protože, co kdyby mě moje máma dala potratit?" Bryan se na mě podíval a řekl mi
"měla bys jí to říct TEĎ."
O deset měsíců později, když jsme hodnotili naši akci v Lapeer, Michigane, jsem se ocitla v situaci, kdy jsme se dostali na již známé téma. Bryan mě požádal, abych promluvila na jiné akci, já jsem odpověděla ano, a on mě požádal, abych zvážila, zda řeknu dětem o svém potratu. Už nastala ta chvíle, kdy jsem cítila odvahu a myslela jsem si, že jsem právě na okraji nalezení toho správného momentu, ale ta chvíle přešla. S manželem jsme se rozhodli, že na tu diskuzi nejsme připraveni.
Měla bys čas promluvit na Pochodu za život spolu s Alvedou Kingovou?" zeptal se Bryan.
"Samozřejmě, to by bylo skvělé," byla moje typická odpověď.
Řekneš to svým dětem do ledna?"
V žádném případě. Mohu bez pochybností prohlásit, že bych absolutně neměla odvahu k tomu, abych řekla mým dětem, že jsem byla na potratu se svým prvním dítětem. Určitě bych na to nenabrala odvahu během nejbližších dvou měsíců. Zbláznili jste se? Prostě ne.
"Nemohu Tě potom požádat, abys veřejně promluvila, dokud to nepovíš svým dětem. Je to politika organizace. Už více nemlč. "
Pochopila jsem. Vím přesně, proč funguje tato politika. A já si dám přestávku od veřejných vystoupení. Tečka. A bez otázek.
Nebo ne.
Moje děti byly vždy ochotné účastnit se Pro-life aktivismu společně se mnou. Děti vidí celý problém nejjasnějším a nejjednodušším způsobem. Roky jsem stála na chodníku a prosila matky a otce, aby přehodnotili svou volbu. Jednou, když měl Jackson jen čtyři roky, zakřičel
"NECHOĎTE NA POTRAT!" V roce 2012 se zase Zoe dostala na titulky pro-life novin, když se postavila proti pro-potratovým protestujícím na sjezdu demokratické strany. Jsou pevně a oddaně pro-life. Nemohu být na ně více pyšná.
Ale cítila jsem hanbu.
Nevěděli, že jejich vlastní matka jednou stála na té druhé straně toho chodníku. Ale jak bych jim to mohla říct? Co by si o mě pomyslely? Která žena může říct dítěti, že potrat je vražda a vražda je nesprávná, ale ne v mém případě, protože jsem tehdy byla pro-choice, byla jsem mladá a nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem se rozhodla ukončit život vašeho nejstaršího bratra z obyčejné pohodlnosti.
Věděla jsem, že mám podporu. Někteří úžasní lidé se za mě modlili. Bryan mi poslal zprávu:
"Jsem tu s Kevinem Burkem (zakladatel Rácheliny vinice) a modlíme se, abys našla slova, jak to říct svým dětem. Otec Pavone a já se modlíme za Tvůj rozhovor s dětmi." "Georgette (spoluzakladatelka organizace Už více nemlčíme)
a já se modlíme za to, o čem jsme předtím mluvili. Po chvíli jsem zvedla obočí a potom jsem se pousmála a děkovala, že mám takové bojovníky, kteří se za mě modlí."
Nakonec jsem se zeptala svého kněze, zda si myslí, že bych to měla říct alespoň své nejstarší dceři, Zoe. Řekl:
"Byl bych jistě velmi překvapený, kdyby nevěděla o co se jedná. Měla by to vědět." Řekla jsem mu:
"Má už skoro 13 let a právě jsem jí řekla o Santovi. S pláčem usnula a nemluvila se mnou dva dny." Ale on mě povzbudil k tomu, abych se za to modlila a zvážila, zda jí povím o své minulosti. Když jsem se na druhý den probudila, byla jsem si jistá, že dřív než půjde opět spát, odhalím svoje hrozné tajemství své dceři.
Ve středu 8. ledna, skoro rok po tom, co Zoe promluvila na akci Stand True, jsme přišli do katedrály a vyložili tři mladší na kurz formace ve víře. Potom jsem řekla Zoe, že si musíme promluvit. Téměř se rozplakala a s panikou se zeptala:
"Budeme se bavit o pubertě? Protože já se NECHCI bavit o PUBERTĚ." Nemohla jsem se nerozesmát a řekla jsem jí, aby se uklidnila a posadila.
S kapesníkem v ruce jsem jí převyprávěla moje vzpomínky na potrat mého prvního dítěte. Hlasitě jsem plakala a vyprávěla přes slzy. Zoe poslouchala s kamennou tváří. Jelikož jsem si myslela, že strávíme v objetí plačící celých 90 minut, během nichž měli její sourozenci kurz, byla jsem mírně překvapená, že jsem domluvila už po 10 minutách.
"Máš ještě nějaké otázky?" "Ne". "Jsi v pohodě?" "Ano." "Odpustíš mi?" "Ano, chtěla bych mluvit s otcem Rossim."A tak jsme zavolali otce Rossiho. Navrhl, že bychom mohli najít útěchu během setkání s našim Pánem a zaměřili jsme se na adoraci. Na kolenou, bok po bohu, jsem z hloubky svého srdce opakovaně děkovala Ježíšovi za tuto mladou ženu a za její pochopení, soucit a za Jeho milost, Jeho milosrdenství a Jeho lásku. Když jsem se posadila do lavice, s obdivem jsem hleděla na Zoe, jak se dívá na našeho Pána v Nejsvětější Svátosti a pokračuje v modlitbě. Modlila se a modlila a modlila. Potom se mě po několika měsících kromě jedné nebo dvou otázek neptala na nic z mé zkušenosti. Až jednou přišla a řekla:
"Ta adorace mi pomohla, když jsi mi řekla o tvém potratu." Když jsme v ten večer odcházeli z adorace, shodli jsme se, že její sourozenci (Lily- 11 let, Bella- 9 let a Jackson- 7 let) nejsou na tuto zprávu ještě zralí.
Jak to často dělávám, spěchala jsem domů, abych se podělila o tento zážitek na facebooku. Připojila jsem odkaz k mému svědectví, které jsem publikovala před rokem a půl. Jak jsem seděla u počítače, vůbec jsem si neuvědomila, že můj nejmladší syn Jackson stojí za mnou, dokud se sám nezeptal:
"To jsi ty na obrázku? Proč držíš nápis, kde se píše: Lituji svůj potrat? Byla jsi na potratu?"
Zmocnila se mne panika. V tom momentu jsem se potichu pomodlila:
"Pane, prosím, veď mě. Už to nebudu před svými dětmi skrývat. Pomoz mi." A odpověděla jsem:
"Ano, byla jsem na potratu." A zadržela jsem dech.
Jackson pokračoval:
"Počkej. Musela jsi dostat injekci?" "Cože?" "Ano, zlato, dostala jsem." Potom se vrátil k domácímu úkolu a zeptal se:
"Jak se hláskuje Guido?" Byla jsem trochu překvapená.
"G-U-I-D-O." Pustil tužku a řekl:
"Už jsem dopsal úkol." A vyběhl nahoru, aby se osprchoval.
V duchu jsem se usmála a děkovala jsem Bohu, že to bylo za mnou. Byla jsem mírně překvapena, když jsem zjistila, že to ještě nebylo za mnou. Když se Lily a Bella motaly okolo mě a čekaly, že je uložím, Jackson prohlásil:
"Věděly jste, že máma byla na potratu?" Lily se na mě podívala a zeptala se:
Ne, nebyla. Měla jen podvázané vaječníky. Počkej. Byla jna potratu?" A v té chvíli dolehla na Jacksona závažnost této situace. Rozplakal se a vyběhl nahoru do pokoje. Já jsem otevřela webovou stránku s mým svědectvím a řekla Lily a Belle, aby si ho společně přečetly a přišly nahoru, kdyby měly jakékoliv otázky.
Když jsem se přiblížila ke dveřím Jacksonovy ložnice, slyšela jsem, jak ho Zoe utěšuje. Slyšela jsem, jak mu říká:
"Nebuď smutný, zlato. Každý dělá chyby, ale můžeme se z nich poučit. Máma byla u zpovědi a lituje toho, co udělala. A teď se to snaží napravit prací, kterou dělá teď." Byla jsem absolutně překvapená. Znovu jsem děkovala Ježíšovi za tuto úžasnou mladou ženu a vešla jsem do pokoje. Neváhal a vrhl se mi rukami okolo krku. Lily a Bella se k nám připojily, zeptala jsem se jich, jestli nemají nějaké otázky. Mluvili jsme o Davidovi Jamesovi a prosili ho, aby se modlil za nás a za všechny ženy, které uvažují o potratu. Plakali jsme, smáli se. Modlili se. Objímali se.
Silně jsem vydechla a zeptala se, jestli jsou všichni v pořádku. Moje zlaté dětičky se na mě podívaly a Jackson řekl:
"Mami, jestli máš ještě nějaké tajemství, můžeš si ho nechat pro sebe? Nemám rád, když pláčeš." Slíbila jsem mu, že už NEMÁM žádné tajemství. Byla jsem svobodná. Už jsem více nemlčela.
Převzato z
lifenews.sk, 8. července 2014
článek naleznete
zde.
