Rozhovor na www.postoy.sk
Těm, kteří tvrdí, že potrat nezanechává následky, by přála poslouchat osudy žen i mužů s touto zkušeností. Často si tento problém přiznají až po třiceti letech od zákroku, uznají, že jejich psychické či vztahové problémy souvisely s potratem. Vždy to však potlačovali. Proto vznikl dnes již celosvětový projekt Ráchelina vinice, určený matkám, otcům i zdravotníkům, kteří jsou poznamenáni hlubokou bolestí ze smrti dítěte způsobenou potratem. Na Slovensku je koordinátorkou Rácheliny vinice Daniela Obšajsníková.
Název projektu Ráchelina vinice pochází z Jeremiáše 31,15: "Slyš, v Rámě je slyšet vzdychání, přehořký pláč, Ráchel naříká nad svými dětmi, nedá se potěšit nad dětmi, protože jich není." Umíme zdokladovat, že Ráchel opravdu naříká nad nenarozenými dětmi?
To je spíše otázka na biblisty. Osobně se domnívám, že jde jen o obrazné vyjádření. Prorok básnicky popisuje, jak Ráchel naříká nad svými nešťastnými syny (Izraelity), které chtěli Babylonci odvést do zajetí. Na Jeremiáše 31,15 však odkazuje i Matoušovo evangelium 2,18 jako na předobraz nářku betlémských matek nad dětmi, které dal povraždit Herodes. Ráchel je tedy symbolem všech matek truchlících nad svými nenávratně "ztracenými" dětmi.
Jeremiáš ve svých dalších verších (16 - 17) pokračuje: "
Toto praví Hospodin: "zabraň svému hlasu pláč a svým očím slzy, vždyť tvá námaha dostane odměnu ... Je naděje pro tvou budoucnost ... "
Projekt má ve svém názvu pojem "
vinice" z několika důvodů. Vinice je místem namáhavé práce, která však vede k odměně sladkého vína. Révu je třeba ořezávat od nezdravých částí. Je také symbolem Ježíšova mocného slova z Janova evangelia (15, 4-5): "
Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic."
Kde a kdy - a proč - vznikl projekt Ráchelina vinice?
Autorkou tohoto terapeutického programu je doktorka psychologie Theresa Karminski Burke z Pennsylvánie. Jako začínající psycholožka vedla skupinku žen s poruchami příjmu potravy. Zjistila, že 6 z 8 žen mělo zkušenost umělého potratu, další dvě byly v dětství zneužívány. Jejich porucha příjmu potravy byla následkem nezpracovaného traumatizujícího zážitku. To byl moment, kdy se daným problémem začala hlouběji zabývat. V roce 1986 založila Centrum postabortívneho uzdravení, v němž se věnovala ženám s psychickými následky potratu. Existenci postabortívneho syndromu (PAS) mnozí její kolegové popírali a popírají, avšak dr. Burke zjistila, že
symptomy postabortívneho syndromu se zcela shodují se symptomy posttraumatické stresové poruchy - PTSP (post-traumatic stres disorder - PTSD), která je součástí Mezinárodní klasifikace nemocí s diagnózou F 43.1. Posttraumatickou stresovou poruchou trpí lidé, kteří prodělali traumatizující zážitek války, znásilnění, přírodní katastrofy, atd..
Dr. Burke vypracovala v roce 1994 publikaci
Ráchelina vinice: Psychologická a duchovní cesta pro postinterrupční uzdravení (Rachel 's Vineyard: A Psychological and Spiritual Journey for Post Abortion Healing) s konkrétním obsahem pro poradce. Tato příručka s množstvím praktických příloh procházela přibližně každé dva roky až do současnosti vylepšeními, které vyplývaly ze zkušeností mnoha týmů Rácheliny vinice. Součástí terapeutického týmu je psycholog nebo terapeut, kněz, moderátor (facilitátor) a další tři-čtyři dobrovolníci, kteří zajišťují hladký průběh. Projekt je efektivním propojením uzdravení psychologické a duchovní roviny. Sestává ze zážitkových aktivit, které využívají všechny smysly člověka.
Jak se tento projekt dostal na Slovensko?
Ráchelina vinice má svá centra působnosti aktuálně v 48 státech USA a dalších 57 zemích světa v různých světadílech: Amerika, Afrika, Asie, Austrálie a Evropa. V dalších zemích se týmy připravují. Ročně probíhá ve světě více než 1 000 takových víkendových setkání. Svědčí to o efektivnosti projektu, který funguje výhradně na bázi dobrovolnictví, a to i ze strany psychologů a terapeutů, kteří by za tuto službu mohli žádat nemalé peníze. (Domnívám se, že právě pro tento aspekt je toto dílo účinně požehnané.)
Náš slovenský tým v listopadu 2013 završil proces přípravy a zaškolení pod vedením školícího týmu z Vídně. Centrum Rácheliny vinice v USA nám tak udělilo oprávnění k užívání tohoto terapeutického formátu. (Ráchelina vinice je totiž chráněná obchodní značka kvůli zabezpečení přesného postupu. Svévolné obměny by mohly vést k selhání celého programu.) Stali jsme se tak součástí celosvětové organizace Rachel 's Vineyard. Naše první Ráchelina vinice, na které jsme byli účastni, byla vedena právě dr. Theresou Burke ve Vídni. Theresa, matka pěti dětí, je velkou osobností, ženou se srdcem na dlani ...
Ráchelina vinice se snaží pomoci ženám překonat postabortivní trauma. Skutečně se vyskytuje tento postabortivní syndrom?
Existenci postabortivního syndromu potvrzují rozsáhlé studie stovek, možná tisíců žen i mužů s psychickými následky po potratu, které mají zdokumentovány především dr. Therese Burke, a také paní Victorii Thorn v USA (projekt Ráchel), které se věnují této službě celá desetiletí. Jistě je na světě více odborníků oddaných tomto tématu, kteří by uměli potvrdit výskyt PAS. V našem týmu je psycholožka doc. PhDr. Mgr. Patrícia Dobríková, PhD. et PhD., která má také zkušenost práce s ženami s postabortivním syndromem.
Na vašem webu se píše, že nabízíte službu uzdravení. Je skutečně možné toto uzdravení? Jakým způsobem se snažíte emocionálně a duchovně pomoci rodičům, kteří podstoupili potrat?
O uzdravujícím vlivu Rácheliny vinice svědčí zpětné vazby velkého množství účastníků a jejich svědectví o úplném uzdravení duše i ducha. Nám se podařilo získat zatím pouze jedno písemné svědectví účastnice Rácheliny vinice na Slovensku. Snad se časem osmělí i ostatní, se všemi jsme v kontaktu, tvrdí, že jim Ráchelina vinice velmi pomohla. Emocionální pomoc spočívá především v uznání svého podílu viny, ve vyplavení hněvu vůči sobě nebo jiným, ve vyprázdnění negativních emocí, aby mohl vzniknout v duši prostor na něco pozitivního, v odpuštění jiným, v sebaodpuštění, ve smíření se s dítětem.
Často se rodiče potracených dětí potýkají s myšlenkou, kde se nachází jejich dítě, zda může dosáhnout věčný život. Proces uzdravení také znamená uvěřit v Boží milosrdenství, smířit se s Bohem a uznat si "právo na Boží lásku".
Jaké jsou psychické důsledky potratu pro ženu?
Například deprese, noční můry, nespavost, náklonnost k závislostem, pocit méněcennosti, sebaodsudzování, otupělost, nezvládnuté emoce, sebevražedné myšlenky, poruchy příjmu potravy, úzkosti, neschopnost soustředit se, nadměrná ostražitost, často mají problém navázat normální vztah k dětem, které se narodily v období po interrupci, atd..
Jaké jsou důsledky potratu pro muže?
Podle Elliot Institute (USA) v 95 procentech o potratu rozhoduje otec dítěte. Podle anonymního výzkumu na stránce AbortionResearch.net muži potvrzují vysoký podíl ukryté deprese, noční můry, problémy se soustředěním, náklonnost k závislostem.
Potrat se často prezentuje jako právo ženy rozhodovat o svém těle. Jakou roli v tom hraje muž? Proč se to vnímá výhradně jako ženská záležitost?
Vyplývá to jednoduše z přirozeného principu, že žena nosí dítě, muž o tom v začátcích ani nemusí vědět. Netvrdím, že je to správné. Každý muž má vědět, že se stal otcem. Setkala jsem se s případem, kdy muž byl velmi rozčarovaný z toho, že jeho partnerka uvažuje o potratu. On bojoval za své dítě, což se mu podařilo.
Snaží se ženy, ale obecně i oba rodiče, nějak omlouvat potrat? Jaké důvody je k tomu vedou?
Ano, omluvy mohou být různé - mladý věk, rodiče by se s tím nesmířili, "ještě nejsme připraveni", nejprve kariéra, pak rodina, nepříznivé výsledky genetických testů v těhotenství (které bohužel často zavádějí), už máme dvě nebo více dětí a další by se nám do bytu nevešlo, dítě by nás omezovalo v našich koníčcích atd..
Je vždy lepší přijmout dítě než ho potratit?
Četla jsem příběh staré ženy, která celá desetiletí trpěla obrovskými výčitkami svědomí, protože nepřijala páté dítě, protože se bála, že by ho neuživili. Sama s odstupem času přiznala, že kde se uživí čtyři děti, uživilo by se i páté. Několik let byla psychiatrickým pacientem. Ženy, které jdou na potrat kvůli genetické diagnóze tvrdí, že mnohem lépe by nesly přirozený průběh. Ty, které se rozhodnou přijmout i postižené dítě vyprávějí o potížích o péči o ně, ale zároveň o obohacení jejich života i života celé rodiny, která s láskou a úctou pečuje o postižené dítě. I postižení lidé mají svůj šťastný svět, ve kterém se my moc nevyznáme. Jejich sourozenci jsou často citlivější, úslužnejší, jejich pohled na svět nabývá jiný rozměr.
Existuje důvod, který by legitimizoval potrat?
Potrat je přímé zabití nevinného člověka. Často se argumentuje, že žena má "právo na potrat", zejména pokud jde o případ znásilnění. Ženy, které byly znásilněny, otěhotněly a podstoupili umělé ukončení těhotenství potvrzují dvojité trauma svého života - jednu ze znásilnění a druhou z potratu. Ty, které se rozhodly dítě donosit a dát k adopci, se mnohem spíše uzdravily z následků své traumatizující zkušenosti.
V případě nechtěného otěhotnění ve velmi mladém věku většině lidí logicky vyplývá potrat jako nejlepší řešení pro mladou dívku. "Vždyť si zničí celý život ..." Kde je však záruka, že ještě bude moci otěhotnět nebo donosit dítě? Nebo že potká muže, s nímž by mohla otěhotnět? Navíc dívky v teenagerském věku jsou mnohem více ohroženy vážnými psychickými následky potratu, než ženy po 25. roce života.
Je nesmírně obtížné stát před rozhodnutím, zda zachránit matku v případě ohrožení života nebo její dítě, zejména, pokud má matka několik dětí. Vida destrukci životů žen a rodin po potratu jsem toho názoru, že potrat je v každém případě špatným řešením. Zastávám názor, že při zdravotních problémech současná medicína již ve většině případů zná jiné řešení, než zabít dítě a následně léčit matku. Gianna Berettová Mollová, naše současnička, se stala světicí, protože dala přednost životu svého čtvrtého dítěte před svým vlastním. I mezi námi bychom našli osudy takových žen, které však nebyly povýšeny na oltář. Láska se vždy měří obětí ...
Co jsme to za lidi, když dokážeme zabít toho nejbezbrannějšího, najnevinnějšieho lidského tvora?
Nikdy takové lidí neodsuzuji, ani já, ani žádný člen týmu. Velmi dobře si totiž uvědomujeme, že málokdy matka jde na potrat s přesvědčením: "Jdu zavraždit své dítě." (Závažnost svého činu si uvědomí až později, možná po několika letech, či desetiletích.) Možná věří, že je to "shluk buněk", že potrat se rovná například vyoperování slepého střeva.
Možná ji k tomu dotlačí lékař, neboť výsledky genetických testů v těhotenství vyjdou nepříznivě (ačkoli se velmi často mýlí), a tak ji přesvědčí, že to bude pro ni a pro její rodinu nejlepší řešení, protože by to nezvládla. Nedávno mi volala matka po potratu dvojčat v pátém měsíci s těžkou diagnózou neslučitelnou se životem. Tvrdí však, že mnohem snadněji by snášela jejich přirozenou smrt, než ty výčitky, že je nechala zabít ... Často ženu přinutí k potratu otec počatého dítěte, a tak žena plní jeho vůli, nebo dívka poslouchá příkaz svých rodičů.
Problém je v obecném postoji vůči potratu v naší společnosti. Potrat je legální, často se mluví o "právu ženy na potrat", protože prý rozhoduje o svém těle. Plod má však vlastní DNA ... Těm, kteří tvrdí, že potrat nezanechává následky, bych přála poslouchat osudy žen i mužů s touto zkušeností. Často si tento problém přiznají až po třiceti letech od zákroku, uznají, že jejich psychické a jiné, například i vztahové problémy, souvisely s potratem. Vždy to však potlačovali. Mnohé hovoří o sebevražedných myšlenkách, dokonce o nutkání zavraždit i své žijící dítě. Téměř pravidlem je rozpad nebo narušení vztahu s otcem dítěte, a také se žijícími dětmi. Potrat má destruktivní dopad na život jednotlivců, rodin i celé společnosti.
Je nenarozený život "shlukem buněk"?
I naše tělo je shlukem buněk, nebo ne? Hovoříme však o hmotě. Ale život, který získáváme již při početí je vyšší dimenzí, proto si zaslouží úctu od prvního momentu. Nikdo z nás by tu nebyl, kdyby náš prvopočáteční "shluk buněk" někdo násilně odstranil. Je mi líto všech lékařů a zdravotníků, kteří provádějí potraty. Žijí v mylném přesvědčení. Jejich život je však poznamenán těmito činy, což dehumanizuje každého člověka. Často je to znát na jejich chování, ztrácejí vnitřní klid, někteří prožívají noční můry a pod. Sami tvrdí, že nikomu z nich není příjemné provádět potraty. Ráchelina vinice je určena i pro tyto lidi, kteří hledají cestu ven ze začarovaného kruhu.
Je na Slovensku dostatečná legislativa o potratech? Nezřídka se stává, že žena nemá prakticky žádné informace, o plánovaném potratu nebývá informován otec dítěte, pro lékaře je to rutina ...
V současnosti máme platný interrupční zákon č.. 73/1986 Sb., který dovoluje provést umělý potrat do 12. týdne těhotenství ze zdravotních důvodů, ale i na žádost ženy bez jakéhokoliv udání důvodu. Tato podoba zákona je podle názoru většiny našich obyvatel liberální. Zákon č.. 74/1986 umožňoval ukončit život geneticky postiženého dítěte až do 24. týdne, toto ustanovení však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu SR z roku 2007. Z rozhodnutí ÚS vyplývá, že hranicí úmyslného ukončení těhotenství je 12. týden, a to i v případě zjištění genetické vady, neboť potrat z genetického důvodu se také považuje za potrat ze zdravotního důvodu, pro který je stanovena hranice 12. týdne. V praxi se však potraty z genetických důvodů i nadále provádí až do 24. týdne těhotenství, a to nejčastěji u zjištění pravděpodobnosti Downova syndromu, což není ani závažná genetická porucha a neohrožuje život matky, ani dítěte.
Má tento zákon jiné nedostatky?
Ze znění zákona vyplývá lékaři povinnost informovat matku o zdravotních rizicích potratu, nemluví se o psychických rizicích. Za vypsání Žádosti o umělé přerušení těhotenství gynekolog vymáhá poplatek zpravidla ve výši 30 eur (což je určitě pro něj motivační). Z právní úpravy od roku 2008 vyplývá povinnost informovat ženu o průběhu zákroku, o fyzických i psychických rizicích, o alternativách k potratu. Také je povinné dodržet 48 hodinovou lhůtu určenou na rozmyšlenou před zákrokem. Lékař však na důkladné informování nemá v ambulanci čas (často ani ochotu) a z praxe vím, že předpis o dodržení 48 hodinové lhůty se velmi šikovně obchází. Tuto lhůtu by měly matky využít ke zvážení svého rozhodnutí, které je nevratné. Myslím, že by bylo dobré, kdyby gynekolog ze zákona musel žadatelky o potrat poslat k někomu (například k dobrovolníkovi v nemocnici), kdo by upozornil na všechny možné následky potratu, seznámil ji s alternativami potratu, případně nabídl matce konkrétní pomoc nebo poradenství. Kolik žen po potratu se nechalo slyšet: "Kdyby mi byl tehdy někdo řekl ..."
Podle mého názoru by také bylo dobré mít zákonnou povinnost informovat otce dítěte o zvažování úmyslného ukončení těhotenství.
Kolika lidem na Slovensku již pomohla Ráchelina vinice?
Jelikož jsme získali oprávnění poskytovat formát Rácheliny vinice jen před několika měsíci, zatím se nám podařilo zorganizovat dvě víkendová setkání. Na prvním byli čtyři účastníci, na druhém sedm. Je to nízké číslo, ženy se pomalu a těžko osmělují, jde o něco nového. Diskrétnost je však zaručena, nemusí se ničeho bát. Snad je k přihlášení povzbudí výše zmíněná zpětná vazba jedné z účastnic. Během obou víkendů jsme byli svědky velkých životních proměn. Byl to čas zázraků, nad kterými jsme žasli. Plánujeme pořádat každoroční Rachelinu vinici třikrát - na východním, středním a západním Slovensku, aby Ráchelina vinice byla snadno přístupná pro všechny.
Matúš Demko
Převzato z
www.postoy.sk,
článek naleznete
zde.
