V roce 2011 se Holandsko stalo první zemí na světě, která uzákonila eutanazii a spolu s ní i asistovanou sebevraždu. Byly uzákoněny různé ochranné podmínky, které měly ukazovat, kdo splňuje kritéria a lékaři vykonávající v souladu s těmito ochrannými podmínkami nemohli být stíháni.
Protože každý případ byl jedinečný, bylo zřízeno pět regionálních revírních výborů, které měly každý případ posoudit a rozhodnout, zda je v souladu se zákonem. Po pěti letech účinnosti tohoto zákona zůstal počet případů lékařsky vyvolaných úmrtí na stejné úrovni, v některých letech nastal dokonce pokles. V roce 2007 jsem napsal, že v otázce eutanazie nemusí dojít k tzv. kluzkému svahu. Dobrý zákon o eutanazii ve spojení s procesem posouzení každé eutanazie poskytuje záruku stabilního a relativně nízkého počtu případů eutanazie. Většina kolegů došla ke stejnému závěru.
Mýlil jsem se- vlastně jsem se strašně mýlili. Když se podíváme zpět vidíme, že stabilizace v počtech byla jen dočasnou přestávkou. Od roku 2008 počet takových úmrtí vykazuje roční nárůst o 15%, a to rok po roce. Výroční zpráva výboru za rok 2012 zaznamenala 4 188 případů (v porovnání s počtem 1 882 případů v roce 2002). V roce 2013 se v tomto trendu pokračovalo s očekáváním, že tento anebo následující rok se překročí hranice 6 000 případů. Eutanazie je tak na cestě k tomu, aby se pro pacienty s rakovinou, stala "obyčejným" způsobem umírání.
Během stupňování této situace došlo zároveň i k dalšímu rozvoji, a to pod názvem "klinika Konec života" (End of Life Clinic), kterou založila Holandská společnost pro dobrovolnou eutanazii (The Dutch Right to Die Society NWE). Vznikla tak síť mobilních lékařů vykonávajících eutanazii. Zatímco zákon předpokládá (avšak nevyžaduje) vybudovaný vztah lékař-pacient, u kterého by smrt mohla být ukončením doby léčby a spolupráce. Lékaři z kliniky Konec života mají jen dvě možnosti: podat léky na ukončení života nebo poslat pacienta pryč. V průměru se lékaři střetnou s pacientem třikrát předtím, než mu podají léky na ukončení života. Na klinice Konec života byly už vykonány stovky případů eutanazie. Společnost NWE neprokazuje známky spokojenosti ani s takovým vývojem situace. Nezastaví se, dokud smrtící tabletka nebude dostupná každému člověku nad 70 let, který si přeje zemřít. Některé svahy jsou skutečně kluzké.
Další vývoj zahrnuje změnu v typech pacientů, kteří podstupují takové zacházení. Zatímco v prvních letech po roce 2002 se na záznamech neobjevují téměř žádní pacienti s psychickými chorobami nebo demencí, jejich počet teď prudce stoupá. Byly zaznamenány případy, ve kterých velká část utrpení lidí, kterým byla vykonána eutanazie nebo asistovaná sebevražda, spočívala v tom, že tito lidé byli staří, opuštění nebo pozůstalí. Někteří z těchto pacientů mohli žít ještě roky nebo desetiletí.
I když podle zákona je asistovaná sebevražda a eutanazie výjimkou, veřejné mínění se posouvá a uvažuje se o tom jako o právu pacienta, přičemž to má dopad i na lékaře, a sice ten, že lékaři mají vykonávat odpovídající povinnosti. Zákon, který se právě tvoří, zavazuje lékaře, kteří odmítnou vykonat eutanazii, aby poslali své pacienty k "ochotnému kolegovi". Tlak na lékaře vyhovět požadavku pacientovi (i v některých případech jeho příbuzným) může být silný. Tlak ze strany příbuzných ve spojení s obavou pacienta o zdraví a duševní pohodu svých drahých, je v některých případech rozhodujícím faktorem, který stojí za žádostí o eutanazii. Dokonce ani reviznímu výboru se i přes tvrdou a svědomitou práci nepodařilo tento vývoj zastavit.
Kdysi jsem tuto legislativu podporoval. Teď mám po 12 letech zkušeností jiný názor. Přinejmenším si počkejte na potivou a intelektuálně uspokojivou analýzu důvodů, které stojí za prudkým nárůstem čísel. Je to proto, že by měl zákona mít lepší ochranné podmínky? Nebo je to proto, že samotná existence takového zákona je výzvou chápat asistovanou sebevraždu a eutanazii jako normální věc, místo poslední možnosti? Předtím, než budou tyto otázky zodpovězeny, nezahrávejte si s touto myšlenkou. Když džin vyjde jednou z lampy ven, už se tam sotva někdy vrátí.
Theo Boer je profesor etiky na univerzitě Protestant Theological Univesity v Groningen. Devět let byl členem regionálního revizního výboru. Pět takových výborů spolupracuje s holandskou vládou. Jejich úlohou je posoudit, jestli byla eutanazie vykonána v souladu se zákonem Stanoviska vyjádřené v tomto článku nepředstavují stanoviska žádné instituce, ale pohledy Dr. Boera jako odborníka v oblasti etiky. Tento článek byl poprvé uveřejněn na blogu Koalice na prevenci eutanazie a tady je publikovaný s povolením Dr. Boera.
Převzato z
lifenews.sk, 16. června 2014
článek naleznete
zde.
