Zamyšlení nad evangeliem 16 neděle v mezidobí.
Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: „Pane, copak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?“ On jim odpověděl: „To udělal nepřítel.“ A služebníci mu řekli: „Máme jít a sesbírat ho?“ On však řekl: „Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte oboji spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“
Předložil jim další podobenství: Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než všechny ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: „Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa:“ Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věků, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“
Církev bez úhony s radikálním ničením plevele neodpovídá vůli Kristově
Kristovo slovo je zde jasné: „Nechte oboji růst až do žní“. Ježíš připouští výslovně koukol mezi pšenicí v pozemské době Církve. Nynější doba je v podstatě zkouškou a proto Pán nechce mít na zemi přesnou hranici mezi dobrými a zlými: křesťanský život je osvědčením v ohrožení, v boji, zkoušce i v přechodné porážce.
Církev je Božím prvkem ve světě, vírou mezi nevěrou, křesťanstvím mezi pohanstvím – nikoliv však v každém ohledu dokonalým prvkem. Svět je sice Božím stvořením, ale Bůh nechává působit i ďábla, aby zůstala možnost pozemské zkoušky. Kdo si přeje mít „čistou“ Církev, staví se proti Božímu plánu zkoušky a osvědčení; kdo chce Církev s andělskými papeži, biskupy, kněžími a věřícími, chce jinou Církev než Kristus; chce ráj na zemi a proti vůli Kristově nechce čekat až do žně; chce nyní už vidět konečnou podobu Církve bez vývoje a zkoušky; chce věčnost bez osvědčení v čase; chce stát s celým Božím lidem na alpských vrcholcích bez výběru schopných či neschopných k horolezectví; odmítá Boží metodu osvědčení v pozemském putování, totiž čekat a „dávat vycházet slunci na zlé i na dobré a sesílat déšť na spravedlivé i nespravedlivé“.
Křesťanská obnova
je stále nutná u jednotlivců i u celé Církve, ale liší se podstatně od nekřesťanského reformního fanatismu. Mladým horlivcům, kteří chtěli svolat trestné blesky na nehostinnou obec v Samařsku, řekl Pán jasně: „Nevíte, čího jste ducha!“
Pán nechce v nynější době radikální vyhlazení nevěrců, zlých lidí, slabochů a hříšníků. Lidé musejí mít čas k rozhodnutí, musejí růst v poznání a rozlišování mezi dobrem a zlem i ve vůli ke skutečnému dobru. Dobří lidé budou mít setkáním se zlými příležitost k růstu v dobrém a varovné znamení před ztrátou milosti. Konečný výběr přijde – ale až po posledním soudu. Pole plné koukolu je rozhodně spíše polem Kristovým než záhon nějaké zbožné a „čisté“ sekty.
Božská dynamika je zákonem růstu milosti
V podobenství o hořčičném zrnku rozvádí Pán znovu myšlenku, kterou pronesl už předtím:
kde je Bůh činný, tam se projeví taková vnitřní síla růstu, že vznikne i z nejmenšího začátku obrovské dílo.
Bůh není vázán lidskými měřítky, nepotřebuje slavnostní položení základního kamene, velký začátek, silnou organizaci apod.
Boží díla začínají většinou ve skrytu a tiše. A na nepoměru mezi začátkem a výsledkem se jeví především Boží moc.
Mám neomezenou důvěru v Boží moc, jež dovede přinést k plodům spásy i mé malé náznaky dobré vůle?
Rozhodujícím prvkem v Církvi není ani její nepatrnost ani naopak lidská velikost
nýbrž vnitřní Boží síla Kristova. Nedej se proto zmást tím, že Církev představovala v dobách pronásledování či v misijních zemích nepatrnou menšinu. Neměj však ani mylnou představu, jako by byly rozhodujícími prvky pro úspěch Církve velikost papežů, vůdčí schopnosti biskupů, pastorační horlivost kněží, řeholníků, misionářů a zbožnost věřících.
Tajemství životní síly Církve je ve skryté Boží moci.
Jen oko věřícího vidí Církev v pravém rozměru; dnes je Církev ještě ve stavu seménka či malé sazeničky, ale pohled věřících vidí už zaslíbený strom, zasahující do věčnosti.
Nepohoršuj se nad nedostatky v Církvi
Kristus Pán prožil velkou část svého života v ústranní, že se jeho současníci pohoršovali, když vystoupil na veřejnost a prohlásil se za Spasitele světa. Pro ty, kteří nehledí na Církev očima víry, je dnes Boží vláda zahalena mlhou. Tím, že hledíme k Bohu s vírou, naplňují se Kristova slova: „Blahoslavený, kdo se nebude horšit nade mnou.“
Nepohoršuj se tedy nad nedostatky v Církvi ani nad nepatrností vlastních projevů vykoupení: krása a moc milosti je z největší části skryta a bude zjevena teprve při zmrtvýchvstání.
Měj odvahu v Boží moc a odvahu ke křesťanskému životu
Výzva Páně k odvaze, která vyplývá z důvěry v moc Boží milosti, je společná podobenství o kvasu i o hořčičném zrnku. Nejde tedy jen o vnitřní či vnější vývoj zbožnosti či Církve, nýbrž o zdůraznění Boží moci, jež přivede vše dobré z nepatrných začátků k úžasné velikosti.
Apoštolové potřebovali toto povzbuzení k důvěře v Boží moc; byli by snad rezignovali vzhledem ke své nepatrnosti a moci nepřátel. I dnes se leckdy zdá, že Boží věc je ztracena; proto nám Pán zdůrazňuje:
„Nebojte se! I když byly nepatrné moje a vaše začátky v Božím království, nakonec zvítězí Boží věc!“
Kvas křesťanského smýšlení
musí prolnout všechny oblasti života.
Pouhá pobožnost zůstane zakyslá jako kvas, jenž zůstal nepoužit a nebyl vložen do těsta. Křesťan se nesmí stáhnout do ulity svého soukromí a říkat: „Dělejte si, co chcete – ale beze mne!“ Křesťanskou úlohou je pokřtít celé lidské bytí, smýšlení i jednání a nést Kristovo smýšlení do všech oblastí denního života v hospodářství, kultuře, sociální práci, v utrpení i v odpočinku.
Ďábelská setba
Spasitel odpovídá jasně na otázku, která nás silně někdy znepokojuje: „Odkud je zlo ve světě a v Církvi?“ Nejen Kristus je rozsévačem na zemi; z dopuštění Božího jde hned za Božím Synem i ďábel a rozsévá učení zla., lži a zárodky nejrůznějších ošklivostí. Bůh chce, aby lidé osvědčili svou schopnost svobodného rozhodování a proto dopouští tuto ďábelskou setbu, temnotu vedle světla, nenávist vedle lásky, ničení vedle budování.
Bůh tedy zlo nechce, ale přechodně je dopouští, aby jim podroboval lidský charakter zkoušce; tak vede takové fyzické či mravní zlo také k Boží oslavě a dokazuje se tím, že Bůh je mocnější než každé zlo. Zlo z Božího dopuštění tě tedy může trápit i nakazit, ale nemůže tě zničit, jestliže se obracíš k Pánu s prosbou o záchranu. Nepohoršuj se proto nad existencí zla v Církvi, ve světě i v sobě; dostává se ti tím příležitosti k osvědčení v dobrém a tím i k boží oslavě, neboť bojuješ proti zlu.
Uvědomuji si existenci ďábelské zloby? Hledám pomoc u Boha proti ďáblu? Zachovávám si neochvějnou víru, že nakonec vše dopadne dobře pro mne i pro Boží království, protože Bůh nemůže být nikdy poražen?
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
