Společně s českými výsadkáři, kteří slouží v Afghánistánu, prožívá tragický osud svých pěti kolegů také vojenský kaplan por. ThLic. Tomáš Mlýnek, který pochází z Ostravsko-opavské diecéze a slouží u 43. výsadkového praporu v Chrudimi. Přímo z vojenské mise nám odpověděl na otázky k událostem posledních dnů.
Za poslední týden zemřeli v Afghánistánu čtyři čeští vojáci a jeden z nich zemřel na následky zranění po převozu do Prahy. Vojáci, kteří v misi slouží, patří k jednotce 43. výsadkového praporu v Chrudimi, kde jste vojenským kaplanem. Můžete nám popsat své pocity z těchto náročných dnů?
V takových chvílích má člověk mnoho pocitů. Pokud bych měl popsat alespoň některé, musím vyjmenovat pocity vděčnosti, pokory, úcty, bezmoci a obav. Pocit vděčnosti za dar víry, který mi pomáhá nahlížet lidský život z perspektivy věčnosti. Ona pak mimo jiné pomáhá překonat zdánlivý pocit nespravedlnosti při pohledu na smrt mladých lidí, kteří byli zabiti zákeřně, bez možnosti se bránit. Pocit pokory před láskou Boha k člověku, který miluje nejen ty, které svěřil do mé péče, ale i ty, kteří jim vzali život. V takových chvílích se často člověk dovolává spravedlnosti, v záhybech tohoto slova však rezonuje touha po pomstě a vyrovnání účtů, které ale Bůh překračuje a miluje bez hranic všechny. Pocit bezmoci nad chabou silou těžce hledaných slov vůči těm, kteří nemají naději ve víře. V misi jsou muži a ženy, které nezajímají zbožné a prázdné fráze, nezajímá je výšivka na ornátu nebo počet knoflíků na klerice. Tady je zbraní přítomnost vedle druhého, upřímnost v stisku ruky a pohledu do očí. Potřebují vedle sebe člověka, který se dokáže smát i plakat a spolu s nimi dokáže mlčet, protože neví, co říct.
A zbývají pocity obavy. Obavy nad tím, jestli se mi vždycky všichni vrátí z patrol, obavy nad tím, co přinesou další měsíce, a obavy nad sebou, abych zůstal pro ně oporou, jsem přeci jen a pouze člověk.
Pravděpodobně je právě úkolem vojenského kaplana ve spolupráci s veliteli pomoci vojákům, kteří přišli o své kamarády. Co se dá v těchto situacích vůbec říct povzbudivého mužům, kteří jsou denně vystaveni možnosti útoku sebevražedných atentátníků nebo útokům místních ozbrojenců?
Povzbudivého? Lehčí otázku nemáte? Co řeknete svému kolegovi a kamarádovi, když víte, že se nemusí vrátit, že každý den ho můžete vidět naposled? Slova se hledají velmi těžce. A tak se je spíš snažím učit tomu, aby užívali přítomný okamžik. Aby si vážili života a všeho, co mají tady i doma, aby opatrně zacházeli se slovy i vztahy. Nikdo ani jim, ani nám neslíbil, že budeme žít dlouho na této zemi. To, že tak zacházíme se svým životem a odkládáme důležité věci na později, je náš problém. Pak to dopadá, že žijeme, jako bychom neměli umřít, a umíráme, jako bychom vůbec nežili. Navíc vojáci na misi jsou specifická kategorie. Naše služba tady je i o smrti, takže nejpovzbudivější slova jsou: "uvidíme se, až se vrátíš zpátky" :).
Účastníte se jako vojenský kaplan také těchto nebezpečných misí mezi obyvatelstvo mimo základnu? Pokud ano, jak na vás blízkost nebezpečí působí?
Občas vyjíždím i já. Důvody jsou jednoduché: Jestli má kaplan být součástí jednotky a vojáci ho mají brát vážně, musí v tom být s nimi. A pak v případech, kdy se jedná o důležité společenské události ve vztahu k afghánské společnosti. A nebezpečí si uvědomuji, ale neřeším je, protože bych nikdy neopustil ani základnu, ani dveře opancéřovaného vozu. Musím být připravený nejen na to, chránit se zbraní v ruce životy svých vojáků, ale i na to, že Hospodin může kdykoliv říci – pojď domů. Navíc nebezpečí nečíhá jen venku, ale k úhoně můžeme přijít i na základně.
Chtěl bych na závěr poděkovat všem, byť třeba nechápou, proč tady jsme a jak naše působení ovlivňuje od budoucna jejich vlastní bezpečnost a bezpečnost Evropy, ale modlí se za nás a za ty, které nám vzali. Děkuji všem za projev lidství, pochopení a podpory. Jsme synové a dcery matek a otců, mnozí jsou tátové a manželé, všichni máme rodiny, ke kterým se chceme za čas vrátit, a tak potřebujeme i vaši podporu. Vedeme boj v rovině viditelné, vy za nás bojujte na poli duchovním.
Převzato z
doo.cz, 16. července 2014
autor: Pavel Siuda
článek naleznete
zde.
