Torontské rádio Newstalk 1010 vysílalo nedávno program, kde moderátoři představili téma výrokem:
"Povídáme si o tom, zda by fotografie potracených plodů měly být zakázány v literatuře a na pohlednicích, které se rozdávají do schránek."
Po tom, co jsem uslyšela svého kolegy Jonathon Van Marena jednoznačně hájit to, co děláme, mě napadlo, že by možná bylo lepe hovořit o tom, zda by v Kanadě nemohly být potraty zakázány, rovnou zakázány. Vtom zavolala do programu Amanda, jejíž příspěvek mě zaujal.
Moderátor začal otázkou
"Jak byste vyjádřila své pocity k této problematice?"
Napadlo mě kritizovat to, že otázkou týkající se pocitů omezil definování tohoto skutku na dobrý nebo špatný, ale v dnešní době je to asi normální. Amanda se nevyjádřila hned ke svým pocitům, ale ke svému názoru:
"Já jsem v podstatě za život," začala.
Jako pro-life posluchačka jsem byla Amandiným postojem povzbuzená. Vypadá to, že na lince máme přátelského člověka. Poslouchám ji dál. Říká, že čeká již čtvrté dítě.
To je úžasné! AMANDO!
Vypadá to dobře. Moderátor, myslíc jako každý jiný rozumný člověk, když se volající označí jako zastánkyně života, se ptá:
"Takže se ztotožňujete se zprávou, kterou tato skupina podává?"
"Ne," odpovídá Amanda.
Ne?
No moment. Před chvílí řekla, že je pro-life. A že má čtyři děti. Nesouhlasí s tím, co děláme? Možná bylo toto její odhalení něco mezi přiznáním jejího postoje a přiznáním životního stavu, ve kterém se nachází:
"Není to názor, který bych lidem vnucovala."
Je to typická věta, která je v našem světě relativismu používána opakovaně - že my druhým své názory "nevnucujeme." Ale ve skutečnosti to do jisté míry děláme, nebo ne? Když máme zákony proti znásilňování a krádežím, nevyjadřujeme tak svůj názor na ty, kteří tyto zločiny uskutečňují? Není to znakem společnosti, která má úctu k druhému člověku? Nejde v této problematice více o to,
co prosazujeme než o to,
že něco prosazujeme?
Mlčím. Amanda pokračuje a dále vysvětluje, proč je proti zobrazování potracených plodů na veřejnosti; někteří posluchači z toho mohou vyvodit, že jde o její osobní zkušenost: Amanda vypráví o tom, jak přišla o dítě - přirozeným potratem. Přestože nemohu pochopit její ztrátu, protože sama jsem o dítě nepřišla, umím si představit ten pocit, že jste někoho ztratili - přišla jsem takto o sourozence - a je to hrozný pocit.
Amanda říká, jak ty fotografie vyvolaly její trauma po tom, jak potratila:
"Když jsem viděla ty plakáty, musela jsem vlastně sjet autem z cesty, protože mi bylo na zvracení. Byla jsem z toho mimo celý den ... pro lidi, kteří přišli o dítě ... je to bolestivé. "
Nelze popírat, že Amanda touto ztrátou utrpěla opravdu nesmírnou bolest. Už dříve jsem psala o tom, jak fotografie usmrcených dětí
vyvolávají traumata; to však neznamená, že ze společnosti odstraníme vše, co je vyvolává. Kromě toho je velký rozdíl v tom, zda matka potratí dítě přirozeně nebo je odstraněno záměrně. Když člověk truchlí nad přirozenou smrtí člověka, neměl by ještě více předcházet záměrnému odebírání života? Jak to, že někdo jako moje máma, která zažila přirozený potrat, věří, že tyto fotky - fotky záměrně usmrcených dětí - by měly být zveřejňovány, když Amanda si myslí opak?
Myslím si, že odpověď lze najít v pokračování Amandiny výpovědi:
"Mám známé, které byly na potratu a já jsem je v tom podpořila."
Amanda nemusela zapříčinit smrt svého vlastního dítěte, ale podpořila v tom své známé, a tak přispěla ke smrti jiných dětí. A naše pohlednice jí to budou připomínat. Vysvětluje to tedy Amandiny námitky vůči fotografiím. Tiché výkřiky nenarozených dětí jejich
známých nikdy nikdo neslyšel, ale jim podobně zničená tělíčka dětí upozorňují tyto lidi, kteří je mohli zachránit, ale neudělali to. Tyto fotky nenarozených dětí "pronásledují" v podstatě nás všechny. Pronikají naše srdce silněji, jak by to dokázala slova a nutí nás přemýšlet, proč jsme mlčeli, když jsme měli promluvit. Nebo proč jsme neodmítli odvést známou na potrat.
Když se lidé stěžují na fotografie nenarozených dětí, možná bychom se neměli zaměřit na to, že protestují, ale proč to dělají? Možná by se tak temnější stránky naší minulosti dostaly na povrch a řešily by se místo toho, aby se potlačovaly a racionalizovaly. Jak jednou řekl dr. Martin Luther King: "Tak jako vyrážka nemůže být uzdravena, dokud je uzavřena, ale musí být otevřená se vší svou nečistotou a vystavena přírodní medicíně, jakou je vzduch a světlo, i křivda musí musí být odkryta světlu lidského citu pro morálku a ovzduší názoru národa se vším tlakem, který toto odkrytí přináší, aby mohla být napravena. "
Doufám, že si Amanda nechala naladěné rádio, aby mohla slyšet toho, kdo volal hned po ní - Davida, který řekl: "Podporuji letáčky." Ale důvod, který řekl, byl důležitější, než jeho přiznání podpory. Vysvětlil, že jeho máma byla svobodná (
nevdaná) teenagerka a že "jeho život zachránila skupina lidí v den, kdy byla jeho máma vystavena tlaku jít na potrat."
Když roznášíme pohlednice, také jsme skupinou lidí, kteří to dělají kvůli nenarozeným dětem. Pomáháme těmto obětem dělat to, co oni během svého života nemohly - vyprávět jejich příběhy, abychom zachránili bezbranné, jakým byl i David.
Zdroj: www.lifesitenews.com, 25. 6. 2014
Převzato z www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
Čtěte také
Potrat - NEVHODNÉ OBRÁZKY
jinak SERIOZNÍHO „lidského PRÁVA"
