Před pár dny jsem projížděla naší krásnou zemí, a protože jsem vyjímečně nemusela řídit, kochala jsem se pohledem na vše kolem sebe.
Když jsme pak vyjížděli z Prahy, můj pohled uchvátila obloha, na které bylo množství mraků, ale skrze tyto mraky prosvítaly velmi silné paprsky, které mě osobně spíše připomínaly vodopád. Byla jsem tím tak uchvácena, že jsem o tom začala mluvit se svým kamarádem, který mi po chvíli řekl: „Nemyslíš, že jsou to proudy Boží milosti?“ Odvětila jsem mu, že tímto směrem jsem o tom nepřemýšlela.
Jak jsme tak jeli dál, tento obraz prosvítajících paprsků se objevoval na obloze stále, ale už nebyl tak silný jako u Prahy. Se svým kamarádem už jsem o tom dál nemluvila, ale ve svém srdci jsem přemýšlela o tom, co řekl.
Když tato úchvatná scéna na obloze nás provázela skoro tři hodiny, poprosila jsem, aby mi kamarád zastavil a celé jsem si to vyfotila. Hned jsem se na to ve foťáku pak dívala, ale už mě to nějak neoslovilo. Když jsem se vrátila domů, stáhla jsem hned fotky do počítače a prohlížela jsem si je na obrazovce noteboku a opět to v mém srdci vyvolalo tu větu: „Nemyslíš, že jsou to proudy Boží milosti?“ Zadívala jsem se na obrázek znovu a musela jsem uznat, že můj kamarád měl pravdu.
Ano, na první pohled se zdá, že jsou to pouze paprsky prosvítajícího slunce, to vidí naše oči a Bohu díky, že to mohou vidět. Ale uvědomila jsem si, že je také důležité dát prostor tomu, aby se na ty „běžné, všední věci“ mohlo také podívat mé srdce, které se také dokáže dívat a vytvářet v nás krásné věci v podobě myšlenky, zážitku, zkušenosti.
BOŽE, DÍKY ZA TUTO VELKOU A KRÁSNOU ZKUŠENOST. DÍKY ZA TO, ŽE JSI MI DAL SKRZE DRUHÉHO ČLOVĚKA ZAKUSIT SKUTEČNOST, ŽE JE TŘEBA SE I NA BĚŽNÉ VĚCI DÍVAT POHLEDEM SRDCE, POHLEDEM VÍRY!
A co to znamená pro můj život? Pokud se na svět budu dívat jen pohledem tohoto světa a nepustím do svého života Boha, pak můj život bude o mnoho krásných věcí ochuzen. A není to škoda?
Nechme ve svém životě alespoň občas promluvit i naše srdce…
