Nedávno jsem tady psala článek o tom, že
na Cvilíně bude polský exorcista mazat věřící olejem sv. Charbela Markhloufa (1828- 1898). Kdo je vlastně ten sv. Charbel, světec, kterému z těla až do je smrti vytékal olej, kterým byli pomazáni věřící v daném kostele. Světec, na jehož přímluvu je zaznamenáno více než 23.000 zázraků. Moje zvědavost zvítězila. Dnes bych ráda napsala svědectví o tom, jaký nádherný den jsem měla možnost prožít.
V neděli 6. července před devátou hodinou ranní jsme ve složení já, moje maminka a jedna naše známá vyrazily na tuto mši svatou. Vydaly jsme se na tuto cestu zhruba s hodinovým předstihem. Řídila jsem totiž já a moje řidičské schopnosti nejsou po roce vlastnění řidičského průkazu ještě příliš ideální. Hlavně parkování (které jsem nikdy neuměla a nevím jestli se to někdy naučím) před kostelem bylo úplně úžasné, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Ale už v tu dobu se to v kostele a okolo kostela hemžilo lidmi.
Jeden z prvních nádherných okamžiků byl ten, že chvilku po nás před kostel přijelo černé auto a z něho vystoupil Mons. P. Jaroslaw Cielecki z Vatikánu, který z kufru auta vytáhl obraz sv. Charbela, relikvie sv. Jana Pavla II. a zázračný obraz Panny Marie Niegowiczné. Přivítal ho otec Sebastian Gruca, minorita, který má kostel Panny Marie Sedmibolestné na starosti.
Nikdy v životě jsem neviděla tento kostel tak narvaný a to musím říct, že někteří se do kostela vůbec nedostali a museli zůstat venku. Před mší svatou jsme se modlili růženec, tady musím přiznat, že když jsem byla malá, neměla jsem tuto modlitbu moc v oblibě. Přišla mi taková jednotvárná a suchá. Vždycky jsem uvažovala nad tím, jestli ty babky jsou vůbec normální, když se pořád dokolečka modlí to samé. Dnes mám tuto modlitbu ráda i přesto, že je někdy velmi těžké se růženec opravdově modlit a ne si jen hrát s kuličkami. Někdy je potřeba čas, aby člověk v některých duchovních věcech dozrál.
Mši svatou sloužil provinciál minoritů P. Bogdan Sikora OFMConv, společnost u oltáře mu dělali někteří kněží z České republiky, dále z Polska, Itálie a Ukrajiny. Homilii pronesl P. Jaroslaw Cielecki v češtině. Abych se přiznala, i přestože bylo jeho kázání krásné - pamatuji si jen střípky. Ale kdybych to měla shrnout do nějakých slov - tak bych jednoznačně řekla tyto tři: Láska, Pokora a Důvěra.
Úplně přesně si ale vybavuji, když začal mluvit o satanovi a exorcismu. Popisoval svůj první zážitek se Satanem tváří v tvář. Bylo to v Itálii, přistoupila k němu jedna mladá žena a v jeho rodném jazyce - polštině, kterou se nikdy neučila a ani v Polsku nikdy nebyla, začala na něho křičet jeho první hřích, úplně do detailu popsala, o co se jednalo a kdy to bylo. P. Jaroslaw Cielecki řekl, že potom, co slyšel, už věděl o co se jedná a začal vzývat na pomoc Pannu Marii, aby pomohla této ženě.
Satan nemá smysl pro humor. Je smutné, že je mnoho lidí, dokonce i věřících, kteří si myslí pravý opak. Okultismus, nebo jakékoliv "hračičkování" se Satanem jim přijde jako neskutečná zábava. Nevím, nakolik moc a jestli vůbec si potom tito lidé uvědomují s kým mají tu čest. V homilii zaznělo, že hlavním cílem Satana je zničit to krásné v nás. Náš život, protože život pochází od Pána. Zničit náš vztah k Bohu, zničit naše rodiny, naše vztahy s lidmi a nakonec nás samotné. A jakou neuvěřitelnou radost má z toho, když se mu to podaří. V této souvislosti si vzpomněl na jednu mladou posedlou těhotnou ženu, která křičela:
"Já to dítě zabiji, aby tys poznal jak velkou mám moc!" Po devíti měsících přišla tato žena za ním, v náručí držela malé děťátko, prosila o požehnání a se slzami v očích říkala:
Pán Ježíš zvítězil, On vždycky zvítězí, když Mu člověk věří a otevře svoje srdce".
P. Jaroslaw Cielecki nás vyzval k tomu, abychom se v těžkých chvílích obraceli nejen na Ježíše, ale i na naši nebeskou maminku Pannu Marii. Otec Jaroslaw říkal, že velmi často slyší, jak posedlý člověk říká:
"Ona sem jde! Ona sem přichází!". Satan se Matky Boží hrozně moc bojí a žárlí na ni. A proč? Protože to bylo přece jeho místo.
Po mši svaté následovala adorace. Písní jsme vzývali Ducha svatého. Je to krásný okamžik, kdy zpíváte, ruce máte nad hlavou a je vám naprosto jedno, co si lidé, kteří jsou okolo vás, myslí. A nejkrásnější věta, která tam zazněla?
Pán Ježíš je tady, řekni co od Něho žádáš?.....Věříš tomu, že to může pro Tebe udělat?...Ano, Ježíši..., já Ti věřím... Následovaly prosby za dar uzdravení a odpoutání se od veškerého zla, a pomazání olejem sv. Charbela.
Pokud byl v daném kostele někdo, kdo nevěří v Boha, o věřících si myslí, že jsou divní mimoňi z nějaké planety, tak potom, co v daném kostele viděl, se mu jeho zdání potvrdilo.
Některým lidem se nestalo nic (alespoň zvnějšku), někteří se zapotáceli, někteří se bránili a někteří se sesunuli úplně až na zem. Je to jedinečný nádherný okamžik, obrovská Boží milost a síla. Někteří lidé padají k zemi z hluboké lásky a úcty k Pánu Ježíši, někteří padají, protože satan ze vzteku, že lidé chtějí, aby Ježíš uzdravil jejich srdce, "praští" s takovým člověkem o zem.
Neznamená to, ale to, že člověk, který tam nespadl na zem, je nějaký "divný, hříšný, bez jakéhokoliv vztahu k Bohu, bez lásky, úcty atd.", neobdržel Boží milost a sílu. Vždycky to ale záleží na tom, jak moc otevřete ty pomyslné dveře svého srdce a na kolik moc myslíte opravdově tu nádhernou větu:
Ježíši, Ty jsi Pán mého života, přijď a uzdrav mě".
"Ježíši, důvěřuji Ti" Tuto větu zná asi každý a to je ono. Na kolik moc věříte Ježíši? Když jsme stáli v řadě a čekali na pomazání olejem, vedle mě stál pán, který kdykoliv, když se někdo sesunul na zem, měl takové divné poznámky a řeči. Já jsem si tak v Duchu říkala:
"Pane, Bože, prosím Tě, dej mu tu milost".... A víte co se stalo?.... sbíral se ze země stejně jako já...
A moje pomazání olejem? Nevím přesně.... Před tím jsem měla takové mravenčení, takový ten duchovní strach, zároveň jsem se moc těšila... Vím, že jsem měla zavřené oči, že jsem cítila, jak se mě otec dotýká na čele a v jazycích se modlí... a potom jsem jen cítila, jak padám na zem..., jak se mě někdo snaží zachytit, ale nepodařilo se mu to... Když jsem otevřela oči, tak jsem měla obrovskou radost a zároveň se mi chtělo strašně plakat..., uvnitř srdce jsem měla takový neuvěřitelný pokoj, který jsem už dlouho nezažila a měla jsem pocit, jako kdyby mě Ježíš objímal... Neumím to popsat, ale bylo to úplně skvělé...
"Děkuji, Ježíši, že jsi mi dal možnost toto zažít. Vím, že to není na věky, vím, že přijde kříž, ať už v jakékoliv podobě. Ale já Tě moc prosím, abych si vždycky, až budu mít pocit, že ten kříž je příliš těžký a že už nemůžu dál, vzpomněla na tento nádherný okamžik, který jsi mi daroval"
