Roku 1937 se Klára, mladá věřící dívka, dozvídá o náhlém úmrtí své spolupracovnice Anity, která nedávno uzavřela církevní
sňatek, ale před rokem s praktikováním náboženství skončila.
Po obdržení té zprávy se Klára
hned ráno zúčastnila mše
svaté, obětovala za Anitu svaté
přijímání a vroucně se za ni modlila.
Pozdě večer, když ještě o té smrti rozvažovala
a modlila se za duši své přítelkyně,
v tu chvíli spatřila Anitu v strašném
stavu. Kamarádka jí říkala: „Kláro! Nemodli
se za mě! Jsem odsouzená. Nepřicházím
z vlastní vůle, ale jenom proto,
že mě k tomu Bůh přinutil; nemysli si, že
to dělám z přátelství k tobě. My tady už
nemilujeme nikoho. Skutečně bych chtěla,
abys i ty byla zatracená do toho místa
věčného neštěstí, kde jsem já. Ach...
Kéž bych se vůbec nikdy nebyla narodila!
Ano, nenávidím Boha rozpálená dobrovolně
přijatým předsevzetím být od Něj
oddělena, rozhodnutím, které jsem učinila
v okamžiku smrti a které nikdy nechci
zrušit. Rozumíš teď, proč je peklo
věčné? Je to proto, že můj odpor a nenávist
k Bohu nikdy neskončí! Musím ještě
dodat, že Bůh je k nám milosrdný. Tím,
že nám určil předčasnou smrt, znemožnil
nám uskutečnění toho všeho zla, jakého
bychom byli schopni. To by ještě
zvětšilo naše viny i trest. Všichni ti, kteří
se pálí v pekle, se vůbec nemodlili, nebo
se modlili pouze o uspokojení svých žádostí.
Modlitba je prvním krokem směřujícím
k Bohu. Zvláště modlitba k té, která
je Kristovou Matkou; její jméno tady
nikdy nevyslovujeme! Zbožnost dokáže
ďáblovi vyrvat nespočetné množství duší,
jejichž hříchy by je nevyhnutelně přivedly
do jeho rukou. Když ti to říkám, celá
žhnu vztekem, protože i když to nechci,
i tak jsem nucena mluvit o těch věcech.
Modlitba je nejlehčí věc, kterou člověk
může na zemi udělat. A vlastně s tou věcí
Bůh spojil spásu každého. Nikdy bych
nebyla věřila v působení démona. Teď ovšem
dosvědčuji, že on má obrovský vliv
na osoby, které se nacházejí v takové situaci,
v jaké jsem se kdysi nacházela já.
Počet lidí viditelně posedlých je neveliký,
zato lidí vnitřně zotročených satanem je
velmi mnoho. Já sama démona nenávidím,
ale nehledě na to se mi líbí, protože
se vás snaží zničit. Nenávidím ho i jeho
pomocníky – duchy padlé s ním na počátku
věků. Krouží po celé zemi jako hejna
much, vy tomu ovšem nevěříte... Svádět
vás nemáme my, odsouzení. To mají
vyhrazené právě padlí duchové. Abych
řekla pravdu, jejich utrpení roste pokaždé,
když s sebou na to místo přitahují
další duše. Ale čeho není schopna nenávist!
Během pozemského života jsem si
postupně, pomalu tvořila vlastního boha.
Člověk ochotně věří tomu, co se mu líbí.
Celé roky jsem měla pocit spokojenosti
se svým »náboženstvím«. Tímto způsobem
jsem se těšila ze života. Jedna jediná
věc by byla mohla zlomit můj odpor:
dlouhé a citelné utrpení. To se ale nestalo.
Rozumíš teď, co znamenají slova »Bůh
trestá ty, které miluje«?
Mé vzdálení se Bohu spočívalo v následující
věci: udělala jsem si bůžka ze svého
muže. Taková věc se může plně podařit
jen tehdy, když láska spočívá jenom v tělesných
prožitcích. Ta egoistická láska dokáže
okouzlit, vnucovat se a podávat jed.
Mé zbožňování osoby X se pro mne stalo
životním náboženstvím. Byla to doba, kdy
jsem v práci vylévala všechnu svou žluč
na kněze a na vše, co se nějakým způsobem
pojilo s církví. V posledním rozhodnutí
jsem se vzbouřila proti Bohu.
Oheň pekelný, ujišťuji tě, nespočívá
v žáru svědomí. Je to oheň! Přesně tak,
jak bylo řečeno: »Jděte ode mne, proklatí,
do věčného ohně!« Ano, doslova... Uplynul
týden od okamžiku mé smrti – to říkám
podle vašeho způsobu počítání – poněvadž
podle mého trápení bych mohla
klidně říct, že hořím v pekle už deset let!
Autohavárie... pronikla mě nesmírná bolest.
To byla ovšem maličkost ve srovnání
s tím, co pociťuji teď! Potom jsem ztratila
vědomí. Najednou, ve chvíli vlastní
smrti, jsem se vynořila z mlhy. Spatřila
jsem sebe samotnou, ovinutou oslepujícím
světlem, ještě na stejném místě, kde
leželo mé mrtvé tělo. Bylo to jakoby v divadle,
když náhle zhasla všechna světla
a opona spadla s velkým hlukem. Následovala
nečekaná scéna. V mém případě
byla ozářena nesnesitelným světlem: scéna
z celého mého života! Má duše se mi
ukázala jakoby v zrcadle: všechny milosti,
které jsem odmítla od dob svého mládí
až do posledního »ne« vůči Bohu. A spatřila
jsem sama sebe jako vražedkyni, které
před očima během procesu přinášejí
mrtvou oběť. Má lítost? Nikdy! Pocit studu?
Ani ne. Samozřejmě, že bylo nemožné
déle vydržet milující pohled Boha, kterého
jsem odmítla definitivně. Nezbylo
mi nic jiného než útěk. Jako se v útěku
vzdálil Kain od mrtvého Ábela, tak i mé
duši nezbylo nic jiného než utéct od té
strašné podívané. Takový byl můj osobní
soud. Neviditelný Soudce pronesl rozsudek:
»Pryč ode Mne!« Tehdy má duše, jakoby
nasáknutá sírou, padla jako stín do
věčných muk...“
(Z knihy Les Ames du
Purgatoire dans la vie des saints)
Po přečtení toho otřesného svědectví
je třeba si uvědomit, že se skutečně týká
pravd naší víry: člověku je dána možnost
dobrovolně se odsoudit do věčného
a nepopsatelného neštěstí skrze stejně tak
dobrovolné a vědomé odmítnutí věčného
štěstí, kterým je Bůh. Ve chvíli přejití
z tohoto světa na věčnost padne poslední
a neodvratné rozhodnutí. Každý sám bude
rozhodovat na základě toho, kým je,
kým se stal v průběhu svého života. Už
nyní v sobě nosíme schopnost rozhodnout
se pro Lásku nebo proti Ní. Svatá Kateřina
Janovská (1447–1510), skutečná apoštolka
milosrdné lásky, nám o tom říká:
„Na konci pozemského života duše zůstane
setrvávat navždy v dobru nebo ve zlu,
které si zvolila podle slov »Jakého tě najdu
«, což znamená: v hodině smrti s vůlí
zaměřenou ke hříchu nebo k lítosti, »takového
tě odsoudím«. (Traktát o očistci, IV)
Pohlédnutí na smrt z vyšší perspektivy
okamžitě ukazuje škodlivost hříchu. V každém
hříchu je obsažen pokus o nalezení
vlastního dobra a štěstí na cestě směřující
proti největšímu přikázání – lásce k Bohu
a k bližnímu (všechna další přikázání
jsou v něm obsažena).
Objevení šťastného světa mimo Boha
se zdá být fascinujícím, nekonečným příběhem,
který neustává vzněcovat a zavádět
do stále hlubších tajemství. Pokušení
ukazuje klamnou atraktivnost hříchu,
která dokonale ovládá nám srozumitelný
jazyk promlouvající přímo do našich
představ a citů. Pokušitel je dokonalým
expertem ve věcech psychologie člověka,
zná ji neporovnatelně lépe než nejlepší
odborníci z tohoto oboru na zemi. V poslušném
směřování za hlasem pokušení
se nám zlo ukazuje jako vytoužené dobro
slibující okamžité uspokojení. Člověk
buduje svůj vlastní, šťastný svět, kde se
chce za každou cenu cítit dobře. Ve chvíli
smrti se pouta té egoistické lásky ustrnou,
stanou se zrušitelnými a celá tragédie
této skutečnosti se projeví v tom, že
vlastně znemožní otevření se jediné Lásce,
která je tak jiná než tamta láska, je tak
veliká a horoucí, až k nevydržení. Nezbude
než Ji navěky odmítnout...
Lidská moudrost vyjadřuje určité vědomosti
při pohledu na život s myšlenkou
na smrt a na věčnost. Je tu obsažena
skutečná metoda boje proti hříchu
a peklu. V naší době se smrt stala „pouhou
scénou“ tak běžnou, jakoby zbanalizovanou
(nepochybnou „zásluhu“ na tom
mají masmédia). Pouze satanovi při posledním
rozhodnutí člověka může záležet
na zvráceném oloupení smrti o její majestát
a neobyčejný význam.
Snažme se zamyslet nad jeho skrytým
úmyslem: zbanalizování smrti neodkladně
vede ke zbanalizování života a následně
i veškerého zla. Ďáblovi jde nejvíc ze
všeho o to, aby si člověk zamiloval svůj
hřích, ztotožnil se s ním, cítil se s ním co
nejlépe, nespatřoval v něm nic špatného
beze stínu znepokojení a lítosti. Proto popírá
smrt. Jeho poslední úspěch spočívá
v úplném ochromení člověka vůči Lásce,
se kterou se potká v tu nejvýznamnější
a neopakovatelnou chvíli – na prahu věčnosti.
Záleží na našem současném životě,
co na nás bude za tím prahem čekat:
nebe, očistec – který je bolestnou cestou
do nebe, nebo peklo. Svatá Kateřina se
obrací ke křesťanům s hořkým napomenutím:
„Hledejte záchranu v naději na nekonečné
Boží milosrdenství, které chvalte
bez ustání, protože nevidíte, že se ten
váš odpor proti té nejvyšší Dobrotě stane
vaším obviněním.“ (Traktát o očistci, XV)
Vyznávání tohoto protivení se Kristu při
zpovědi je dokonalým způsobem, jak zakoušet
už dnes jeho milosrdenství, a krokem
směrem do nebe. Nenávist k vlastnímu
hříchu, dokonce i k tomu nejmenšímu,
to má být naše neustálé cvičení srdce ve
svobodě, aby se ve chvíli smrti dokázalo
nerozdělené utéct k Milovanému!
V Katechismu katolické církve pak
čteme: „Nemůžeme být spojeni s Bohem,
jestliže se svobodně nerozhodneme milovat
ho. Avšak nemůžeme milovat Boha,
jestliže těžce hřešíme proti němu, proti
svému bližnímu a proti sobě samým:
»Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý,
kdo nenávidí svého bratra, je vrah – a víte,
že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný
život.« (1 Jan 3,14–15) Náš Pán nás
upozorňuje, že budeme od něho odděleni,
jestliže nepřispějeme na pomoc chudým
a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž
jeho bratry. Zemřít ve smrtelném hříchu,
aniž by byl smyt lítostí, a nepřijmout milosrdnou
Boží lásku, to znamená zůstat navždy
odděleni od Boha v důsledku našeho
svobodného rozhodnutí. A tento stav
konečného sebevyloučení ze společenství
s Bohem a s blaženými je označován slovem
»peklo«.“ (KKC 1033)
Z Miłujcie się! 5/2012
přeložila -vv-
P. Andrzej Trojanowski TChr
