Ještě tomu není ani měsíc, co se konala cyklopouť do severočeského Jeníkova a já už jsem potkala několik lidí, kteří mě o té letošní cyklopouti s nadšením povídali. A jejich povídání nadchlo i mě a tak bych se s vámi chtěla podělit o jeden rozhovor s cyklopoutníkem otcem Pavlem Sobotkou a o pár fotek, které jsem k tomu dostala.
Otec Pavel Sobotka je z Přímětického týmu a cyklopouť absolvoval letos už po několikáte a jako duchovní doprovod tak nahradil otce Marka Dundu, který jezdíval dříve.
Otci Pavlovi jsem položila několik otázek a vám nyní nabízím jeho odpovědi.Myslím, že i ostatní poutníci to vidí podobně.
Otče Pavle, když srovnáte předcházející cyklopoutě, jak vidíte tu letošní?
Ve srovnání s předchozími cyklopoutěmi byla tato zvláštní v tom, že byla nejpočetnější. Na kole nás jelo celkem 13. Nejmladšímu bylo 13 let, byl to chlapec. 2. nejmladší byla 14 letá dívka, která si 3 dny před poutí teprve zapůjčila kolo, na kterém pouť absolvovala.
Měl jste během pouti vy sám nějakou krizi?
I když jsem byl před vánocemi na operaci s meniskusem a ještě jsem koleno tak moc nezatížil, problémy jsem ke svému překvapení žádné neměl. O to víc jsem však soucítil s těmi, kteří měli fyzické a zdravotní potíže. Při letošní pouti jich bylo poměrně dost, snad nejvíc ze všech poutí.
Co byl nejkrásnější zážitek?
Vždycky je nejkrásnější zážitek společenství s Kristem při mši svaté, kterou jsme slavili každý den. Také samozřejmě pak cíl: kostel v Jeníkově a společenství kněží, kteří v severních Čechách působí a měli zde rekolekci. Je to vzájemné povzbuzení a obohacení. Pak to jsou různé střípky, které se odehrávají každý den a ujišťují nás, že s Bohem se člověk nenudí, ale zažívá neustálá dobrodružství. Např. letos jsme se nečekaně dostali do kostela v Pavlicích, kde nám velice ochotně P. Robert Prodělal ukázal krásný kostel a také kopii Božího hrobu, která je za hlavním oltářem. Hnedj jsem jej také využil ke svátosti smíření, aby se mi lépe šlapalo a byl jsem otevřený Božímu vedení. Dále třeba setkání s knězem v Horní Cerekvi, kde pravidelně děláváme zastávku. V loňském roce jsme se tam poprvé setkali na faře s knězem, který nám pak ochotně otevřel kostel a sdělil, že odchází na jiné působiště. V letošním roce nás tam přivítal polský kněz, který nás ochotně pozval do farního sálu. Když jsem se ho ptal, zdali ho nezdržujeme odpověděl mi, že někam jede, ale že to počká, protože lidi jsou přece důležitější. Moc mne to potěšilo. Ne vždy každý dokáže v nečekaných situacích dobře reagovat. Také samotná místa, kterými se projíždí jsou ohromná, (klášter premonstrátů v Nové Říši, klášter premonstrátů v Želivi, kde bylo v 50 letech mnoho kněží a řeholníků internováno, Sázavský klášter, kde žil sv. Prokop, klášter dominikánek v Doksanech, místo, kde byl brutálně zavražděn P. Kubíček v Třebenici a modlitba u fary, kde se to odehrálo, ohromný kostel v Jeníkově). V Brozanech jsme se také na večeři v místní restauraci setkávali pravidelně s jedním místním člověkem, který byl vždy zaujatý proti církvi. Vždy se do nás navážel a provokoval, zvláště ho bolely smutné události v dějinách církve jako pálení čarodějnic, …
V letošním roce i když se již chystal k odchodu a my jsme se s ním míjeli, přisedl k poutníkům a rozhovořil se o sobě. Podělil se o to, že jako 17 letý mladík si sehnal zbraň a chtěl se prostřílet za hranice. Byl chycen, prezident mu kvůli nezletilosti udělil milost, …Nakonec smutně odpověděl: „vy se máte, vy máte aspoň ten kříž, já nemám nic.“ Byl mile překvapen, když mu jej jeden z poutníků pak daroval s jeho slibem, že si ho bude vážit a bude jej mít v úctě. Slíbil, že si ho dá do obýváku. Snad to splnil. Toho pána známe jen z restaurace 1x za rok, když tam projíždíme. Nikdy nebyl úplně střízlivý a na počátku našich setkání byl velice nepříjemný a zaujatý. Dialog nebyl možný. Bůh je humorista. Nikdy tedy nikoho neodsuzuj a neodepiš. Na pouti jsem také letos v jedné vesnici, ani neznám její jméno, jen tak pocítil touhu zajet se podívat blíže ke kostelu. Byl to kostel sv. Petra a Pavla. Měl jsem z toho radost a bylo to povzbuzení na cestě. Zaujal mne třeba jeden křížek u cesty, když jsem u něj zastavil četl jsem: „dobré skutky utop v moři, v řece, nevidí je lidé ani ryby, ale Pán Bůh přece“. – no není to krása? Takové různé střípky se odehrávají každý den a tvoří nádhernou mozaiku, kterou skládá sám Bůh. Je to radost to vidět a uvědomovat si to. Ne vždy jsme toho schopni.
Co vás vždy znovu láká do Jeníkova?
Kolo mám rád, jako malý chlapec jsem na kole jezdil každý den 2,5km na mši sv. (i o prázdninách v 7.00 ráno; ve školní rok pak autobusem ve stejnou dobu). Ve farnosti, kde bydlím v Hrádku je kostel zasvěcený sv. Petru a Pavlovi, jméno jednoho z nich nosím, a kostel v Jeníkově je také zasvěcený těmto světcům. Mám tedy k tomuto místu i svůj osobní vztah. Také poměry jsou podobné, jsou to místa, která byla v minulosti vysídlena a osídlena, takže mají mnoho společného. Pro mne je tato pouť vždy povzbuzením ve víře a to je velice důležité. Kdyby se lidé více povzbuzovali v dobrém, svět by vypadal jinak. Také lidé a místa, kterými pravidelně projíždíme každým rokem již nejsou neznámá, ale člověk se tu cítí jako doma a má z toho radost.
Myslíte, že tuto cyklopouť si mohou dovolit i ti, kteří dosud nejeli? Jaké musí být dispozice pro tuto pouť?
Jak jsem uvedl v předchozí otázce pouť zvládl 13letý chlapec. Dispozice k této pouti jsou následující, musí člověk chtít. Dokonce ani kolo nemusí dotyčný vlastnit, vždy se sežene nebo vypůjčí. Případné defekty se opravují na místě, i když doporučuji i s ohledem na ostatní zkontrolovat základní věci, aby kolo brzdilo, bylo nafoukané,… (někdy oprava těchto nezbytných věcí zbytečně zdržuje skupinu). Pokud dochází fyzická síla, je zde doprovodné vozidlo, které zkušeně řídí pan Lukeš, který nás věrně provází a je na něj spoleh. Jde o to nabídnout svůj čas Pánu Bohu a nechat se jím obdarovat. To se děje i skrze samotné společenství cyklopoutníků.
Co vám osobně tato cyklopouť dává?
Je dobře, že cyklopoutníci mají na sobě také kříž. Jako viditelné znamení naší víry. Pro ostatní je to pak svědectví a jak máme zkušenosti k mnohým také pak kříž sám promlouvá. Sami si pak uvědomujeme, že to není jen nějaký výlet nebo závod, ale hlavně pouť. Pro mne je to vždy nové vrhnutí se do Boží náruče a očekávání, co mi sám Bůh skrze pouť dá. Jak jsem četl v brožůrce Pouť do Říma od A do Z k pouti patří svátost smíření, je třeba, aby měl člověk čisté srdce. Jsem rád, že jako kněz tuto službu mohu nabídnout ostatním a sám se také snažím svátost smíření po cestě přijmout . Kromě toho vezu s sebou celý balík proseb nejen mých, ale i ostatních farníků a jsem rád, že jej mám kde složit, a že Bůh přijme tuto snahu člověka dát mu vše, čeho jsme v tu chvíli schopni.
Zvláště bych chtěl poděkovat Zdeňku Cvingráfovi, který zkušeně vede tým cyklopoutníků, řidiči panu Lukešovi a pak všem ostatním, kteří již svou přítomností jsou velikým darem.
