M. Caillet vyrostl jako ateista. Byl jako lékař průkopníkem potratů a antikocepce ve
Francii. 11. února 1984 se zastavil v Lurdech, kde ho čekal zážitek, který změnil jeho život.
Upřímně řečeno, Lurdy
nebyly mojí záležitostí.
Snad něco
pro proutkaře, nějaká křižovatka
zemského vyzařování. Narodil
jsem se v ateistické a antiklerikální
rodině a nebyl jsem pokřtěn.
Také jsem neměl žádnou náboženskou
výchovu. Jako chirurg
v oboru urologie a gynekologie
byl jsem osvícensky pokrokový
vyznavač víry ve vědu, člen
organizace pro plánování rodiny
a 15 let příslušník zednářské
lóže „Grand Orient de France“.
Dosáhl jsem 18. stupně, byl jsem
mistrem odpovědným za mezinárodní
záležitosti.
Pracoval jsem ve velké klinice
v Rennes, kde jsem se angažoval
jako průkopník potratů
a antikoncepce. Umíte si teď
představit, co jsem si myslel
o Lurdech a Svaté Panně a všem
ostatním...
Ale přišel rok 1983: Moje žena
Klaudie byla celý rok těžce nemocná.
Měla četné střevní vředy,
které byly velmi bolestivé a upoutaly
ji dlouhodobě na lůžko. Nepomáhalo
vůbec nic. Ani konzultace
se specialisty, ani přivolaní
léčitelé nevyvolali zlepšení. Rozhodl
jsem se pro změnu podnebí.
V únoru 1984 jsme opustili
Bretaň a odjeli na dovolenou do
Mont-Louis v Pyrenejích.
Když jsme po deseti dnech nemohli
konstatovat žádné zlepšení,
rozhodli jsme se, že se vrátíme
do Bretaně. A tu – k svému
vlastnímu překvapení – jsem si
troufl navrhnout na zpáteční cestě
zastávku v Lurdech. Podle mého
mínění to mohlo mít pozitivní
psychologický účinek, právě
ono zemské vyzařování by mohlo
vyvolat šok. Klaudie byla ještě
více překvapena než já, znala
přece můj světový názor, který
ji přiměl k tomu, že držela v tajnosti
svou katolickou víru. Později
mi řekla, že z toho návrhu
měla dokonce strach. Obávala se,
aby se můj protináboženský postoj
ještě nezhoršil, když v Lurdech
nedojde k žádné změně.
Přijeli jsme do Lurd jednoho
ledově chladného rána, poutní
místo bylo takřka vylidněné.
Nebylo těžké dostat se k jeskyni
a k bazénům. Chtěl jsem Klaudii
doprovodit, ale pomocnice mě
odmítly. Domluvili jsme se, že
se setkáme v jeskyni. Ale protože
jsem byl zmrzlý a nevěděl jsem,
jak dlouho bude koupel trvat, hledal
jsem, kam se uchýlit. Krypta
byla otevřená. Vstoupil jsem tam
právě, když začala mše. Přítomno
bylo asi deset věřících. Zatím
jsem tomu dění nevěnoval pozornost.
V těch několika případech,
kdy jsem při svatbě, křtu
nebo pohřbu byl nucen zúčastnit
se mše, byl jsem vždy vzadu
mezi „nevěřícími“ a dělal jsem
si legraci ze zastaralého obřadu
(přitom zednářské obřady jsou
tak strašně směšné, ale to jsem
si uvědomil až později).
Posadil jsem se tedy vzadu
a poněkud nejistý jsem naslouchal.
Najednou kněz povstal a četl,
jak jsem se později dověděl,
evangelium: „Proste, a bude vám
dáno, hledejte, a nalezne, tlučte,
a bude vám otevřeno...“ Byl to
šok: Tyto věty byly součástí jednoho
iniciačního obřadu. Vyslovoval
jsem je sám při své iniciaci
a často později, když jsem přijímal
žadatele! Kněz pak ukončil
čtení slovy: „Radostná zvěst našeho
Pána Ježíše Krista.“ Byl to
tedy Ježíš, kterého jsem pokládal
nejvýš za filosofa anebo velkou
náboženskou postavu, který
to vyslovil? To mnou otřáslo.
Kněz se posadil. Následovalo
několik minut ticha. A v tomto
tichu jsem slyšel – já, který jsem
si dělal legraci z údajných hlasů
Jany z Arku – zcela něžný vnitřní
hlas – byla to Matka Boží? –
nevím – který mi řekl: „Dobře,
přeješ si uzdravení Klaudie, ale
co jsi nabídl?“
A tu náhle spadl svobodný
zednář, kterým jsem byl, z vysokého
koně, asi jako Pavel na cestě
do Damašku! Něco dodávat
se mi zdálo cizí. Neměl jsem co
nabídnout. Ve stejném okamžiku
mi bylo jasné: Mohl jsem nabídnout
jen sebe sama. Další otřes.
Pak přišel okamžik, kdy kněz
pozvedl Hostii. Nemohl jsem jinak
než uznat: Ježíš je skutečně
přítomen.
Jakmile mše skončila, ihned
jsem šel za knězem do sakristie.
Jako když vystřelí z pistole, zazněla
moje otázka: „Můžete mě
pokřtít?“ Kněz žasl nad nepřístojnou
otázkou padesátiletého klacka.
Zažil jsem několik dětských
křtů a myslel jsem si, že je to něco
docela jednoduchého. Podnícen
impulzem pravdy vylíčil
jsem mu svou příslušnost k lóži
a k okultním praktikám. Kdyby
byl před knězem vyskočil z kropenky
ďábel, nebyl by z toho více
zděšen. (…) Začal koktat: „V takovém
případě musíte navštívit
biskupa v Rennes!“
Když jsem našel v jeskyni
Klaudii, byla celá promrzlá a znepokojená
mou dlouhou nepřítomností.
Nestalo se mi něco?
Neodešel jsem do bistra? Když
jsem se jí zeptal, jak se dělá znamení
kříže, myslela si, že si z ní
tropím žerty. Ale já jsem na tom
trval, že se musí se mnou pomodlit
Otčenáš. Celou cestu domů
jsem ji zahrnoval otázkami. Musela
nakonec uznat, že se mě dotkla
milost.
Začal jsem s intenzivní přípravou
a po třech měsících jsem
byl pokřtěn. Klaudie se neuzdravila
hned, nýbrž až v den mého
křtu. Několik dní nato se mohla
vrátit do práce. Zatímco já jsem
se v kryptě modlil za její uzdravení,
ona se modlila za moje obrácení.
Ježíš a jeho Matka nám prokázali
milosrdenství, když spojili
její tělesné uzdravení s mým duchovním.
(Dodávám: potratář,
kterým jsem byl, se stal čestným
členem Aliance práva na život.
I s manželkou jsme členy „Matky
Milosrdenství“, modlíme se
a postíme za mladé ženy, které
se zabývají myšlenkou na potrat.)
Nejdříve jsem si myslel, že
moje víra není na překážku mému
členství v lóži. Šel jsem tedy
do lóže a oznámil své obrácení.
Kašlání a ledové přijetí. Pak
jsem navrhl, že přednesu referát
na téma „Ježíš, mýtus a skutečnost“.
Ve svém nadšení jsem
chtěl svým spolubratrům dokázat,
že Ježíš je historická osobnost
a že jsem osobně přesvědčen
o tom, že je to Bůh, který
zemřel a vstal z mrtvých, aby
nás zachránil, a že žil mezi námi.
Ozval se pískot. „Pryč s ním!“
Míra přetekla.
P. Yves, mnich z opatství Kergonan,
od té doby můj duchovní
vůdce, mi poradil, abych se zednáři
tak náhle nekončil. „Zvednou
proti vám bouři.“ Byla to
moudrá rada.
Byl jsem tehdy lékařem Ústavu
sociálního zabezpečení. Šéf
byl zednář a začal mě pronásledovat.
Vzal si mě na mušku
a chtěl mě zlikvidovat. I když
jsem přečetl mnoho teologických
knih, podléhal jsem stále více depresi.
Jeden přítel psychiatr mi
napsal nemocenskou. Když jsem
se vrátil do práce, ředitel mě propustil.
Teprve po čtyřech letech
jsem vyhrál soudní proces s ním.
To byl důvod, abych opustil lóži...
VISION 2000 – 2/2012
Překlad -lš-
Světlo 28/2012
Maurice Caillet
