Výroky a úsilí některých ideologických, resp. ateistických skupin
směřují pomalu, ale jistě k tomu, požadovat a ospravedlňovat likvidaci
určitých lidí. Konstatujeme, že na celém světě je nenarozeným, starým
a nemocným lidem upíráno právo na život. Jako důsledek této
„bezprávnosti“ se začalo s ospravedlňováním praxe potratů, aktivní
pomocí při sebevraždě a diagnostiky „mozkové smrti“ jako společensko-
politicky správného jednání, které je údajně nutné a oprávněné.
Zalistoval jsem ve svých vzpomínkách a našel jsem poznámku o zážitku
z roku 1941. Bylo mi tehdy 10 let a byl jsem tenkrát hluboce dojat.
Dnes musím s hrůzou konstatovat, že se nám prezentuje stejné
ateistické smýšlení, jen pod jiným pláštíkem.
Jedna stará žena radostně vykřikovala: „Výlet!“ Ale u kolemstojících
jsem žádnou radost nepozoroval. Něco zlého viselo ve vzduchu
a cítil jsem skličující náladu.
Vzpomínám si ještě dnes
velmi přesně na tento zážitek
ze svého dětství. Žili jsme v Michelfeldu,
malé obci u západní
hranice Horního Falcka. Vedle
budovy školy, ve které jsem jako
desetiletý chlapec bydlel, se nacházel
klášter františkánek, které
pečovaly o duševně postižené
ženy. Často jsem s nimi přicházel
do styku. Byly ke mně vždy
přátelské a patřily do mého životního
prostředí. Před klášterem
vedle školní budovy byl velký
uzavřený dvůr.
Jednoho dne jsem se podíval
z okna na dvůr a spatřil jsem
tam několik autobusů. Za války
to bylo něco zcela ojedinělého
a já jsem vyběhl na dvůr podívat
se, co se děje. Když jsem
přišel před klášterní bránu, pocítil
jsem skličující náladu. Sestry,
které mě vždy přátelsky vítaly
a pozdravovaly, dnes neřekly
vůbec nic. Některé stály tiše jako
zaražené. Brzy nato jsem spatřil
neznámé muže a ženy, kteří
udělovali pokyny. Nařizovali,
aby osazenstvo domu bylo přivedeno
a usazeno do autobusů.
Většina těchto duševně chorých
žen se tvářila radostně. Jedna
z nich volala: „Výlet! Pojedeme
na výlet!“ Některé přiváželi na
invalidním vozíku.
Autobusy se pomalu naplňovaly.
Mezitím přišel i můj otec.
Slyšel jsem, jak řekl: „Kam ty
ženy jedou? Nemáte právo to
dělat!“ Jeden z mužů – jak jsem
později zjistil – promluvil se stranickým
vedoucím tohoto místa
a poznamenal si jméno mého otce.
Já jsem však zbystřil pozornost
a všiml jsem si, že sestra
Beredina, která v klášteře dělala
ošetřovatelku, tiše plakala. Cítil
jsem stále jasněji: zde se děje něco
zlého. Když byly autobusy plné
a dveře se zavřely, předstoupil
jeden z těch cizích lidí před sestry
a prohlásil: „Život tady těchto
nemá žádnou cenu. Jsou přítěží
národního společenství. Jsou proto
nežádoucí. Kromě toho, ani to
nejsou skuteční lidé.“
Autobusy odjely. Několik duševně
postižených žen vesele mávalo.
Radovaly se, že mohou jet
na výlet. Ale já jsem dlouho přemýšlel
o slovech „Ani to nejsou
skuteční lidé“. Ptal jsem se v duchu:
Co tedy jsou? Co je ještě jiného
kromě lidí?
Přece to nebyla zvířata... Tento
zážitek byl prvním podnětem
k zamyšlení nad člověkem u desetiletého
chlapce. Bylo to v roce
1941, tedy před 71 lety.
Der Fels 5/2012
Překlad -lš-
Světlo 28/2012
Reinhold Ortner
