V časopise Světlo 28/2012 byl uveřejněn zajímavý rozhovor s P. Aloisem Hoellwerthem, misionářem Služebníků chudých třetího světa o jeho povolání.
P. Alois se narodil v roce
1979 jako třetí z pěti dětí v Riedu.
Vyrůstal v obci Innviertel
v Horním Rakousku. Rodiče byli
velmi zbožní a předali mu jako
samozřejmou přirozenou víru
v Boha podporovanou společnou
modlitbou v rodině a společnými
návštěvami nedělní mše svaté.
Po prvním svatém přijímání
se stal ministrantem a velmi ho
zaujala liturgie. V deseti letech
odchází do internátu Boromeum
v Salzburgu, kde byl dříve
otec a jeho starší bratři.
V prvním ročníku chodí ještě
spontánně a rád na ranní mši
svatou, čte se zaujetím životopisy
svatých. Při zpětném pohledu
si uvědomuje, že již tehdy vložil
Bůh do jeho srdce povolání. Prostředí
internátu ho v tomto roce
vnitřně poznamenalo více, než
se domníval.
Ale ve 12 a13 letech jako když
se obrátí list. Od té doby zapadl
do prostředí vrstevníků a starších
výrostků, se kterými navštěvuje
o víkendech disko. Kvůli
rodičům sice chodí ještě v neděli
na mši, ale jinak se o náboženství
nezajímá. Připadá mu
podobně jako kamarádům všechno
příliš nudné. Po krátkém zamyšlení
P. Alois dodává: „Jakési
zdánlivě neúspěšné hledání
však ve mně zůstalo.“
Kromě rockové scény ho zajímá
umění, především malířství.
Po maturitě se rozhoduje
mezi vojenskou a civilní službou.
Protože by chtěl být daleko
ode všeho obvyklého a od
domova a prožít něco nového,
nastoupí na 14 měsíců zahraniční
civilní službu v severním
Německu. Je to mírová služba,
jak tomu říkají, v jednom bývalém
koncentračním táboře. Nevěděl
samozřejmě, co ho zde čeká,
totiž vážné setkání s dějinami
a především s velkým utrpením.
Tato konfrontace přivádí mladého
Aloise k vážnému zamyšlení
nad smyslem života.
Jinak však mu noční život
s tamní mládeží a technoscéna
poskytují ohnivě radostné zážitky.
Pohybuje se ve dvou protikladných
světech. Život víry
klesl k nule, ale přece někde hluboko
v hlavě zůstala myšlenka,
že jedinou odpovědí na mnoho
utrpení ve světě musí být Bůh,
který se stal člověkem z lásky
k člověku. Ale zatím není schopný
zcela tomu uvěřit.
Vlivem různých okolností ho
myšlenky o nesmyslnosti života
tak trápí, že jednou formuloval
sám tuto modlitbu jako dotaz:
„Buďto je nějaký Bůh, který
mě slyší a který mi pomůže, nebo
to vypadá s mým životem velmi
smutně, protože nemá vůbec
žádný smysl.“
„Tehdy došlo v mém životě ke
zlomu,“ vypráví P. Alois a připadá
mu těžké popsat zážitek víry,
který mu byl tehdy darován: „Bylo
to setkání, při kterém jsem zažil
sílu víry, Boží blízkost a lásku
i sílu modlitby.“ Pocítil: „Bůh je
zde. Znamená více než jen útěchu
pro onen život po smrti.“
Tato zkušenost se stala počátkem
osobního života modlitby.
Po skončení civilní služby se
vrací do vlasti. Studium umění?
Ne. Teprve nyní skoncuje s dosavadním
způsobem života, aniž
by přerušil kontakty s nejlepšími
přáteli. Modlitba vnesla do jeho
života zvrat. Má nyní sílu říct ne
tam, kde byl dříve ve vleku a jako
všichni ostatní nacházel radost
jen na diskotékách. Vzpomíná
na to: „Jít na disko bylo vlastně
něco jako přinucení. Nikdo tam
nenacházel plné uspokojení. Bylo
to jako předepsané.“
Tak už dále žít nechce. Ale
co teď dělat? Jeden jeho starší
bratr žil již tou dobou v klášteře.
Poslal mu adresu „Společenství
blahoslavenství“. Tam mohl
jeden rok prohlubovat svou víru.
Ano, to je ono. Chce nyní
vědět, čím je vlastně jeho víra.
Ve Společenství prožil, jak blízko
je Bůh chudým. Tato blízkost
by mohla patřit k jeho povolání.
Slyší tam také o společenství
„Archa“, které založil Jean Vanier
a ve kterém žijí těžce postižení
jako v rodinném prostředí.
Stane se asistentem v jedné vesnici
Archy. Žije zde pět duševně
postižených společně se třemi až
čtyřmi asistenty v rodinné atmosféře.
Na jedné straně jde o péči
o postižené, na druhé straně
o společný život. Při jedné duchovní
obnově s Jeanem Vanierem
uvažuje vážně, zda by to neměla
být jeho cesta.
V té době narazí v jednom
benediktinském opatství na
oběžník „Misionářů služebníků
chudých třetího světa“. Bývalý
převor opatství, přítel P. Salerna,
zakladatele společenství, mu
vypráví s nadšením o tomto hnutí.
P. Alois se ihned cítí osloven
službou chudým dětem z ulice
a svědectvími mladých spolupracovníků
o jednoduché, ale jasné
spiritualitě těchto misionářů.
„Pocítil jste zde povolání?“
zeptala jsem se. P. Alois mi dal
na srozuměnou, že povolání pocítil
spíše v pohledu zpět: „Ten
vážný bod je tento: V okamžiku,
kdy jsem v severním Německu
tak pociťoval prázdnotu svého života,
věděl jsem v hloubi duše,
že to tak dál nemůže jít. Později
jsem zpětně viděl, jak se zcela
změnil můj život k lepšímu. Je
zde někdo, kdo mě provázel již
dříve, i když jsem si to neuvědomoval.
Neměl jsem tehdy spojení
mezi svým životem a Bohem.
Je to příliš dlouhá cesta.“
Zážitek účinné Boží blízkosti
vlastně všechno změnil, jak ještě
jednou zdůrazňuje: „Když je
mi Bůh skutečně tak blízko, když
utrpení vtěleného Boha na kříži
není nic abstraktního, nýbrž má
spojitost s mým životem, jestliže
vykoupení je moje vykoupení,
zde a nyní, jestliže toto je víra,
pak chci být prostředkem k tomu,
abych také druhým umožnil
tuto zkušenost. To bylo moje
povolání k řeholnímu životu.“
Spojil se tedy s hnutím Misionářů
ve Švýcarsku, obdržel od
nich knihy, které posílily jeho
záměr blíže se seznámit s tímto
dílem. Jeden kněz tohoto hnutí
přijel na duchovní obnovu
a pozval ho do Španělska, kde
se nedaleko Toleda nachází jejich
seminář.
Proč ne do Peru, kde hnutí
působí? Kněz mi s úsměvem odpovídá:
„Člověk musí být nejprve
plný Boha. Pak teprve může
svůj život darovat chudým. Služba
chudým musí být současně
plodem úplného sebeobětování,“
vysvětluje mi P. Alois. Natolik
je možno poznat hnutí již
ve Španělsku. „Služba chudým
je pokračováním blíženské lásky,
kterou prožívám se všemi bratry
a sestrami ve společenství.“ Zdůrazňuje:
„Služba chudým na jedné
straně a křesťanský život na
druhé straně. Kdybych nedokázal
milovat své bratry ve společenství,
není pravá ani moje láska
k chudým. A ještě více souvisí
moje služba chudým s láskou, jakou
mám k Bohu.“
Ve 23 letech se vyrovnává se
vším: se spiritualitou (přijmout
kříž a následovat Krista), se společným
životem (velmi mezinárodní)
a se třemi základními
sloupy hnutí: Nejsvětější Eucharistie,
Panna Maria a papež.
Pak odchází do Peru. Je tam
již deset let. Přichází do Cuzka,
bývalého hlavního města říše Inků,
kde má společenství hlavní
sídlo na 3350 čtverečních metrech.
Jeho první dojem: Často
vidíme obrazy chudoby na obrazovkách
nebo v novinách, ale
když je člověk na místě samém
a přijde do styku s lidmi, vidí jejich
chatrče, poznává, že obrazy
zdaleka nevystihují skutečnost.
První návštěvy v obydlích Indiánů
mu ukazují velkou panující
bídu: jediný prostor – často
bez vybavení – slouží rodinám
s četnými dětmi k bydlení, spánku,
vaření – i drobné domácí zvířectvo
se zde zdržuje (pokud
je mají). Když P. Alois poznal
P. Jana Salerna, zakladatele Misionářů,
měsíc po svém příchodu
do Peru, pozdravil ho zakladatel
radostnými slovy: „První
květ z Rakouska!“ Ano, P. Alois
je zatím jediný Rakušan, který
vstoupil do společenství.
Nejdříve se budoucí misionář
seznamuje se všemi druhy
činnosti: začíná u dětí, které žijí
a učí se u společenství. Jsou
to sirotci a děti z ulice, které
P. Salerno poznal v 80. letech
tak zblízka, že založil toto společenství.
Jak často nacházel sirotky
v odlehlých chatrčích zcela
opuštěné a ponechané svému
osudu! Nebo potkával děti i tzv.
patrony, kteří předstírali, že se
starají o jejich vzdělání, a zatím
je drželi jako otroky a zneužívali,
dívky, které byly zneužívány
vlastními příbuznými
nebo využívány bohatými studenty
k zábavě. „Mnoho dívek,
které u nás nyní žijí, bylo dříve
nuceno k prostituci,“ vypráví
P. Alois. Mnoho dětí pracovalo
na ulicích, aby získaly prostředky
pro rodinu, a nikdy neviděly
školu.
V tomto prvním roce získávání
zkušeností zažil P. Alois
na misijních cestách s putovní
sochou Panny Marie neuvěřitelnou
bídu domorodých rodin
v tamních vesnicích. Setkal se
však také s hlubokou vírou Indiánů.
„Víra domorodého obyvatelstva
je úžasná. Je to prostá
víra, která umožňuje rychle přístup
k modlitbě. Když jim někdo
hlásá evangelium, nacházejí
ihned přímé vedení k Bohu
a také ke svátosti smíření, především
děti. I pohostinnost je
podmaňující. Pro misionáře je
zde hned jen to nejlepší, zkrátka
dojemné!“ Mladému Aloisovi
je jasné, jak velice ti chudí lidé
potřebují, aby jim někdo vyprávěl
o Bohu.
Všechno, co hledal, našel nyní
zde: službu chudým spojenou
s jednoduchým duchovním životem.
Proto je mu po prvním
pobytu v Peru jasné: to je jeho
cesta, jeho povolání. Chtěl by
vstoupit k „Misionářům služebníkům
chudých třetího světa“
a stát se knězem, dát sebe Bohu,
aby působil v jeho životě. Proto
se další čtyři roky věnuje kněžskému
vzdělávání ve Španělsku
a další dva roky v Římě. Od roku
2010 žije v Cuzku. Dne 3. července
2011 přijal kněžské svěcení
v katedrále v Toledu.
O hnutí, do kterého se zapojil,
mi sděluje: Založil je P. Salerno,
který chtěl vyhovět přání
Církve zpřítomnit ji pro ty
nejchudší. Nyní se skládá z různých
komunit, které se spojují
svým slibem: jsou to kněží, seminaristé,
sestry a misijní manželské
páry. Někteří bratři žijí
kontemplativním životem. Každá
komunita má své vlastní centrum.
Misijní činnost mimo domovy
vykonávají jak sestry, tak
bratři i kněží. V současnosti je to
12 misijních rodin, asi 100 sester,
15 kněží, 2 jáhni, 11 seminaristů
v různých řádových komunitách.
Jejich řeholní pravidla
stojí na Písmu svatém, především
na evangeliích, a na knize
Následování Krista od Tomáše
Kempenského.
„O kolik dětí je takto pečováno?“
chci se dovědět. „Je to
především »město kluků«, misijní
centrum s domovem, školou,
dílnami k řemeslné výchově
(pekaři, stolaři, keramické dílny).
Dochází sem 200 chlapců,
40 jich tam bydlí. Pak je to škola
pro dívky, je jich přes 350, které
se zde také stravují. Více než
40 jich bydlí v internátě. Členové
společenství se snaží vytvořit
dětem teplo rodinného prostředí,
ale také jim předávat křesťanskou
výchovu.“ P. Salerno ve své
knize napsal: „Strašný hlad je nedostatek
přízně.“ Tento hlad je
třeba jak jen možno utišit.
P. Alois má nyní na starosti
17 chlapců v malém semináři.
„Mají mezi 13 a 18 lety, pocházejí
hlavně ze skupin ministrantů
a mají zájem o kněžské povolání.“
K jeho nekrásnějším povinnostem
patří tato povolání zjistit
a podpořit. „Myslím, že je
mnoho lidí, kteří dříve pocítili
kněžské povolání, ale nepochopili
je správně, protože ani neměli,
s kým by o něm hovořili,“
poukazuje na vlastní zkušenost.
Jak se praktikuje misijní činnost
na vesnicích a jak to tam vypadá?
„Jsou ještě misionáři jako
kdysi P. Salerno, koňmo na
cestách v oblastech, kam se jinak
nikdo nevypraví?“ ptám se
svého společníka. „Teď jezdíme
dvě nebo tři hodiny džípem.
Pak se ještě chodí kus cesty pěšky.
Chodíme po dvou nebo po
třech, kněží, bratři nebo malí seminaristé.
Nejedná se tam o velké
misijní aktivity, lidé se spíše
dívají na naše morální svědectví,
na jednotu, kterou tvoříme,
na křesťanské písně a modlitby,
jak je prožíváme a jak jim přinášíme
naše dary. To na lidi působí
a oni nám pak důvěřují,“ zdůrazňuje
P. Alois.
Především pro děti, které
jsou zanedbané, opuštěné, vykořisťované,
je to důležité znamení,
že existují muži a ženy, kteří
při nich stojí, kteří jim předávají
jistotu a bezpečí. „Jak dlouho
tu s námi zůstaneš?“ to je nejčastější
otázka těchto dětí, které se
těší na to, že brzy zase uvidí své
ochránce.
Na lidi v těchto vesnicích silně
působí, když zjišťují, že existují
lidé, kteří jim věnují svůj čas,
nasazují svůj život, kteří každého
z nich berou tak vážně, jako
by byl jejich jediný. Tak strávil
P. Alois např. vánoční dny
minulého roku ve dvou indiánských
vesnicích v Andách. Byl to
krásný čas. Otcové nemají žádný
pocit nadřazenosti nad chudými,
pozoruji to i u P. Aloise
v jeho laskavém jednání: „Jsme
ve skutečnosti od těch chudých
více obdarováni, než jim sami
můžeme darovat. Jim vděčím
za své povolání.“
Sílu pro toto dílo čerpají z každodenní
společné mše svaté,
z adorace, společných a tichých
modliteb, „aby nepropadli aktivismu“,
jak kněz zdůrazňuje. „Abychom
takto mohli žít, musíme
mít důvěrný vztah k Bohu. Kdybych
neměl svou víru, nevěděl
bych ani, co mám těm chudým
říct. To nejkrásnější, co jim můžeme
dát, je křesťanská víra. Mnozí
říkají, že je třeba nejdříve odstranit
jejich bídu – to je ideální
představa, kterou nelze uskutečnit,
a my hlásáme chudým především
víru. Je to zcela obrácené.
Kdybychom chudým nepřinesli
víru, a tu od nás především očekávají,
udělali bychom z nich ještě
ubožejší lidi. Chudí musí skrze
nás zakusit, jakou lásku má Kristus
ke kaž dému z nich. Mnoho
Indiánů podniká dlouhé cesty
pěšky, aby se setkali s knězem.
A mimo to, když jdu k chudým,
abych jim při nesl evangelium,
pak to má nesporně za následek,
že s nimi zůstanu a pokusím
se zlepšit nebo vyřešit jejich
situaci. Jsou však i strašné situace,
pro které nám schází slov.
Pak nám vždy ještě zbývá stát
u nich v síle křesťanské víry, setrvat
s nimi, sloužit jim tím, co
máme: svým životem.“
Nevzniká tu při pohledu na
tolik bídy a nespravedlnosti pokušení
pochybovat o Bohu? Odpověď
je bezprostřední: „Vidím
to právě naopak. Kdybych neměl
Boha nebo kdybych se s ním
hádal, neměl bych sílu s těmi
chudými zůstat. Když mi Bůh
dává sílu a mohu jim sloužit
i v nemožných situacích, pak
je to právě proto, že Bůh chudé
obzvláště miluje. Bůh nestvořil
bídu a nouzi. Stvořil tento svět
se vším krásným a dobrým pro
všechny. Bídu a nouzi jsme způsobili
my. Není na nás, abychom
to napravili?“
P. Alois končí své úvahy slovy:
„Často se ptáme, co Bůh dělá
pro tolik chudých? Odpověď:
Udělal nás. Každý z nás má
možnost stát se Božím nástrojem
a zasadit se o chudé a utlačované,
aby zviditelnil na světě
zvláštní Boží lásku k chudým.
Každý tu opravdu může přispět,
třeba tím, že obětuje své utrpení,
bolesti nebo i svůj hněv za
službu misionářů. Bůh potřebuje
všechny.“
Alexa Gaspariová
VISION 2000 – 2/2012
Překlad -lš-
Světlo 28/2012