Na misiích mezi Indiány

V časopise Světlo 28/2012 byl uveřejněn zajímavý rozhovor s P. Aloisem Hoellwerthem, misionářem Služebníků chudých třetího světa o jeho povolání.





P. Alois se narodil v roce 1979 jako třetí z pěti dětí v Riedu. Vyrůstal v obci Innviertel v Horním Rakousku. Rodiče byli velmi zbožní a předali mu jako samozřejmou přirozenou víru v Boha podporovanou společnou modlitbou v rodině a společnými návštěvami nedělní mše svaté. Po prvním svatém přijímání se stal ministrantem a velmi ho zaujala liturgie. V deseti letech odchází do internátu Boromeum v Salzburgu, kde byl dříve otec a jeho starší bratři. V prvním ročníku chodí ještě spontánně a rád na ranní mši svatou, čte se zaujetím životopisy svatých. Při zpětném pohledu si uvědomuje, že již tehdy vložil Bůh do jeho srdce povolání. Prostředí internátu ho v tomto roce vnitřně poznamenalo více, než se domníval.
Ale ve 12 a13 letech jako když se obrátí list. Od té doby zapadl do prostředí vrstevníků a starších výrostků, se kterými navštěvuje o víkendech disko. Kvůli rodičům sice chodí ještě v neděli na mši, ale jinak se o náboženství nezajímá. Připadá mu podobně jako kamarádům všechno příliš nudné. Po krátkém zamyšlení P. Alois dodává: „Jakési zdánlivě neúspěšné hledání však ve mně zůstalo.“ Kromě rockové scény ho zajímá umění, především malířství. Po maturitě se rozhoduje mezi vojenskou a civilní službou. Protože by chtěl být daleko ode všeho obvyklého a od domova a prožít něco nového, nastoupí na 14 měsíců zahraniční civilní službu v severním Německu. Je to mírová služba, jak tomu říkají, v jednom bývalém koncentračním táboře. Nevěděl samozřejmě, co ho zde čeká, totiž vážné setkání s dějinami a především s velkým utrpením. Tato konfrontace přivádí mladého Aloise k vážnému zamyšlení nad smyslem života. Jinak však mu noční život s tamní mládeží a technoscéna poskytují ohnivě radostné zážitky. Pohybuje se ve dvou protikladných světech. Život víry klesl k nule, ale přece někde hluboko v hlavě zůstala myšlenka, že jedinou odpovědí na mnoho utrpení ve světě musí být Bůh, který se stal člověkem z lásky k člověku. Ale zatím není schopný zcela tomu uvěřit.
Vlivem různých okolností ho myšlenky o nesmyslnosti života tak trápí, že jednou formuloval sám tuto modlitbu jako dotaz: „Buďto je nějaký Bůh, který mě slyší a který mi pomůže, nebo to vypadá s mým životem velmi smutně, protože nemá vůbec žádný smysl.“

„Tehdy došlo v mém životě ke zlomu,“ vypráví P. Alois a připadá mu těžké popsat zážitek víry, který mu byl tehdy darován: „Bylo to setkání, při kterém jsem zažil sílu víry, Boží blízkost a lásku i sílu modlitby.“ Pocítil: „Bůh je zde. Znamená více než jen útěchu pro onen život po smrti.“ Tato zkušenost se stala počátkem osobního života modlitby. Po skončení civilní služby se vrací do vlasti. Studium umění? Ne. Teprve nyní skoncuje s dosavadním způsobem života, aniž by přerušil kontakty s nejlepšími přáteli. Modlitba vnesla do jeho života zvrat. Má nyní sílu říct ne tam, kde byl dříve ve vleku a jako všichni ostatní nacházel radost jen na diskotékách. Vzpomíná na to: „Jít na disko bylo vlastně něco jako přinucení. Nikdo tam nenacházel plné uspokojení. Bylo to jako předepsané.“ Tak už dále žít nechce. Ale co teď dělat? Jeden jeho starší bratr žil již tou dobou v klášteře. Poslal mu adresu „Společenství blahoslavenství“. Tam mohl jeden rok prohlubovat svou víru. Ano, to je ono. Chce nyní vědět, čím je vlastně jeho víra. Ve Společenství prožil, jak blízko je Bůh chudým. Tato blízkost by mohla patřit k jeho povolání. Slyší tam také o společenství „Archa“, které založil Jean Vanier a ve kterém žijí těžce postižení jako v rodinném prostředí. Stane se asistentem v jedné vesnici Archy. Žije zde pět duševně postižených společně se třemi až čtyřmi asistenty v rodinné atmosféře. Na jedné straně jde o péči o postižené, na druhé straně o společný život. Při jedné duchovní obnově s Jeanem Vanierem uvažuje vážně, zda by to neměla být jeho cesta.
V té době narazí v jednom benediktinském opatství na oběžník „Misionářů služebníků chudých třetího světa“. Bývalý převor opatství, přítel P. Salerna, zakladatele společenství, mu vypráví s nadšením o tomto hnutí. P. Alois se ihned cítí osloven službou chudým dětem z ulice a svědectvími mladých spolupracovníků o jednoduché, ale jasné spiritualitě těchto misionářů. „Pocítil jste zde povolání?“ zeptala jsem se. P. Alois mi dal na srozuměnou, že povolání pocítil spíše v pohledu zpět: „Ten vážný bod je tento: V okamžiku, kdy jsem v severním Německu tak pociťoval prázdnotu svého života, věděl jsem v hloubi duše, že to tak dál nemůže jít. Později jsem zpětně viděl, jak se zcela změnil můj život k lepšímu. Je zde někdo, kdo mě provázel již dříve, i když jsem si to neuvědomoval. Neměl jsem tehdy spojení mezi svým životem a Bohem. Je to příliš dlouhá cesta.“

Zážitek účinné Boží blízkosti vlastně všechno změnil, jak ještě jednou zdůrazňuje: „Když je mi Bůh skutečně tak blízko, když utrpení vtěleného Boha na kříži není nic abstraktního, nýbrž má spojitost s mým životem, jestliže vykoupení je moje vykoupení, zde a nyní, jestliže toto je víra, pak chci být prostředkem k tomu, abych také druhým umožnil tuto zkušenost. To bylo moje povolání k řeholnímu životu.“ Spojil se tedy s hnutím Misionářů ve Švýcarsku, obdržel od nich knihy, které posílily jeho záměr blíže se seznámit s tímto dílem. Jeden kněz tohoto hnutí přijel na duchovní obnovu a pozval ho do Španělska, kde se nedaleko Toleda nachází jejich seminář.
Proč ne do Peru, kde hnutí působí? Kněz mi s úsměvem odpovídá: „Člověk musí být nejprve plný Boha. Pak teprve může svůj život darovat chudým. Služba chudým musí být současně plodem úplného sebeobětování,“ vysvětluje mi P. Alois. Natolik je možno poznat hnutí již ve Španělsku. „Služba chudým je pokračováním blíženské lásky, kterou prožívám se všemi bratry a sestrami ve společenství.“ Zdůrazňuje: „Služba chudým na jedné straně a křesťanský život na druhé straně. Kdybych nedokázal milovat své bratry ve společenství, není pravá ani moje láska k chudým. A ještě více souvisí moje služba chudým s láskou, jakou mám k Bohu.“

Ve 23 letech se vyrovnává se vším: se spiritualitou (přijmout kříž a následovat Krista), se společným životem (velmi mezinárodní) a se třemi základními sloupy hnutí: Nejsvětější Eucharistie, Panna Maria a papež. Pak odchází do Peru. Je tam již deset let. Přichází do Cuzka, bývalého hlavního města říše Inků, kde má společenství hlavní sídlo na 3350 čtverečních metrech. Jeho první dojem: Často vidíme obrazy chudoby na obrazovkách nebo v novinách, ale když je člověk na místě samém a přijde do styku s lidmi, vidí jejich chatrče, poznává, že obrazy zdaleka nevystihují skutečnost. První návštěvy v obydlích Indiánů mu ukazují velkou panující bídu: jediný prostor – často bez vybavení – slouží rodinám s četnými dětmi k bydlení, spánku, vaření – i drobné domácí zvířectvo se zde zdržuje (pokud je mají). Když P. Alois poznal P. Jana Salerna, zakladatele Misionářů, měsíc po svém příchodu do Peru, pozdravil ho zakladatel radostnými slovy: „První květ z Rakouska!“ Ano, P. Alois je zatím jediný Rakušan, který vstoupil do společenství. Nejdříve se budoucí misionář seznamuje se všemi druhy činnosti: začíná u dětí, které žijí a učí se u společenství. Jsou to sirotci a děti z ulice, které P. Salerno poznal v 80. letech tak zblízka, že založil toto společenství. Jak často nacházel sirotky v odlehlých chatrčích zcela opuštěné a ponechané svému osudu! Nebo potkával děti i tzv. patrony, kteří předstírali, že se starají o jejich vzdělání, a zatím je drželi jako otroky a zneužívali, dívky, které byly zneužívány vlastními příbuznými nebo využívány bohatými studenty k zábavě. „Mnoho dívek, které u nás nyní žijí, bylo dříve nuceno k prostituci,“ vypráví P. Alois. Mnoho dětí pracovalo na ulicích, aby získaly prostředky pro rodinu, a nikdy neviděly školu.

V tomto prvním roce získávání zkušeností zažil P. Alois na misijních cestách s putovní sochou Panny Marie neuvěřitelnou bídu domorodých rodin v tamních vesnicích. Setkal se však také s hlubokou vírou Indiánů. „Víra domorodého obyvatelstva je úžasná. Je to prostá víra, která umožňuje rychle přístup k modlitbě. Když jim někdo hlásá evangelium, nacházejí ihned přímé vedení k Bohu a také ke svátosti smíření, především děti. I pohostinnost je podmaňující. Pro misionáře je zde hned jen to nejlepší, zkrátka dojemné!“ Mladému Aloisovi je jasné, jak velice ti chudí lidé potřebují, aby jim někdo vyprávěl o Bohu.
Všechno, co hledal, našel nyní zde: službu chudým spojenou s jednoduchým duchovním životem. Proto je mu po prvním pobytu v Peru jasné: to je jeho cesta, jeho povolání. Chtěl by vstoupit k „Misionářům služebníkům chudých třetího světa“ a stát se knězem, dát sebe Bohu, aby působil v jeho životě. Proto se další čtyři roky věnuje kněžskému vzdělávání ve Španělsku a další dva roky v Římě. Od roku 2010 žije v Cuzku. Dne 3. července 2011 přijal kněžské svěcení v katedrále v Toledu.
O hnutí, do kterého se zapojil, mi sděluje: Založil je P. Salerno, který chtěl vyhovět přání Církve zpřítomnit ji pro ty nejchudší. Nyní se skládá z různých komunit, které se spojují svým slibem: jsou to kněží, seminaristé, sestry a misijní manželské páry. Někteří bratři žijí kontemplativním životem. Každá komunita má své vlastní centrum. Misijní činnost mimo domovy vykonávají jak sestry, tak bratři i kněží. V současnosti je to 12 misijních rodin, asi 100 sester, 15 kněží, 2 jáhni, 11 seminaristů v různých řádových komunitách. Jejich řeholní pravidla stojí na Písmu svatém, především na evangeliích, a na knize Následování Krista od Tomáše Kempenského.

„O kolik dětí je takto pečováno?“ chci se dovědět. „Je to především »město kluků«, misijní centrum s domovem, školou, dílnami k řemeslné výchově (pekaři, stolaři, keramické dílny). Dochází sem 200 chlapců, 40 jich tam bydlí. Pak je to škola pro dívky, je jich přes 350, které se zde také stravují. Více než 40 jich bydlí v internátě. Členové společenství se snaží vytvořit dětem teplo rodinného prostředí, ale také jim předávat křesťanskou výchovu.“ P. Salerno ve své knize napsal: „Strašný hlad je nedostatek přízně.“ Tento hlad je třeba jak jen možno utišit. P. Alois má nyní na starosti 17 chlapců v malém semináři. „Mají mezi 13 a 18 lety, pocházejí hlavně ze skupin ministrantů a mají zájem o kněžské povolání.“ K jeho nekrásnějším povinnostem patří tato povolání zjistit a podpořit. „Myslím, že je mnoho lidí, kteří dříve pocítili kněžské povolání, ale nepochopili je správně, protože ani neměli, s kým by o něm hovořili,“ poukazuje na vlastní zkušenost.

Jak se praktikuje misijní činnost na vesnicích a jak to tam vypadá? „Jsou ještě misionáři jako kdysi P. Salerno, koňmo na cestách v oblastech, kam se jinak nikdo nevypraví?“ ptám se svého společníka. „Teď jezdíme dvě nebo tři hodiny džípem. Pak se ještě chodí kus cesty pěšky. Chodíme po dvou nebo po třech, kněží, bratři nebo malí seminaristé. Nejedná se tam o velké misijní aktivity, lidé se spíše dívají na naše morální svědectví, na jednotu, kterou tvoříme, na křesťanské písně a modlitby, jak je prožíváme a jak jim přinášíme naše dary. To na lidi působí a oni nám pak důvěřují,“ zdůrazňuje P. Alois.
Především pro děti, které jsou zanedbané, opuštěné, vykořisťované, je to důležité znamení, že existují muži a ženy, kteří při nich stojí, kteří jim předávají jistotu a bezpečí. „Jak dlouho tu s námi zůstaneš?“ to je nejčastější otázka těchto dětí, které se těší na to, že brzy zase uvidí své ochránce. Na lidi v těchto vesnicích silně působí, když zjišťují, že existují lidé, kteří jim věnují svůj čas, nasazují svůj život, kteří každého z nich berou tak vážně, jako by byl jejich jediný. Tak strávil P. Alois např. vánoční dny minulého roku ve dvou indiánských vesnicích v Andách. Byl to krásný čas. Otcové nemají žádný pocit nadřazenosti nad chudými, pozoruji to i u P. Aloise v jeho laskavém jednání: „Jsme ve skutečnosti od těch chudých více obdarováni, než jim sami můžeme darovat. Jim vděčím za své povolání.“

Sílu pro toto dílo čerpají z každodenní společné mše svaté, z adorace, společných a tichých modliteb, „aby nepropadli aktivismu“, jak kněz zdůrazňuje. „Abychom takto mohli žít, musíme mít důvěrný vztah k Bohu. Kdybych neměl svou víru, nevěděl bych ani, co mám těm chudým říct. To nejkrásnější, co jim můžeme dát, je křesťanská víra. Mnozí říkají, že je třeba nejdříve odstranit jejich bídu – to je ideální představa, kterou nelze uskutečnit, a my hlásáme chudým především víru. Je to zcela obrácené. Kdybychom chudým nepřinesli víru, a tu od nás především očekávají, udělali bychom z nich ještě ubožejší lidi. Chudí musí skrze nás zakusit, jakou lásku má Kristus ke kaž dému z nich. Mnoho Indiánů podniká dlouhé cesty pěšky, aby se setkali s knězem. A mimo to, když jdu k chudým, abych jim při nesl evangelium, pak to má nesporně za následek, že s nimi zůstanu a pokusím se zlepšit nebo vyřešit jejich situaci. Jsou však i strašné situace, pro které nám schází slov. Pak nám vždy ještě zbývá stát u nich v síle křesťanské víry, setrvat s nimi, sloužit jim tím, co máme: svým životem.“
Nevzniká tu při pohledu na tolik bídy a nespravedlnosti pokušení pochybovat o Bohu? Odpověď je bezprostřední: „Vidím to právě naopak. Kdybych neměl Boha nebo kdybych se s ním hádal, neměl bych sílu s těmi chudými zůstat. Když mi Bůh dává sílu a mohu jim sloužit i v nemožných situacích, pak je to právě proto, že Bůh chudé obzvláště miluje. Bůh nestvořil bídu a nouzi. Stvořil tento svět se vším krásným a dobrým pro všechny. Bídu a nouzi jsme způsobili my. Není na nás, abychom to napravili?“

P. Alois končí své úvahy slovy: „Často se ptáme, co Bůh dělá pro tolik chudých? Odpověď: Udělal nás. Každý z nás má možnost stát se Božím nástrojem a zasadit se o chudé a utlačované, aby zviditelnil na světě zvláštní Boží lásku k chudým. Každý tu opravdu může přispět, třeba tím, že obětuje své utrpení, bolesti nebo i svůj hněv za službu misionářů. Bůh potřebuje všechny.“

Alexa Gaspariová

VISION 2000 – 2/2012
Překlad -lš-

Světlo 28/2012