Zamyšlení nad evangeliem slavnosti svatých Petra a Pavla.
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých služebníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Duchem Církve
musí být především duch víry jako první základní sloup Církve. Proto chválí Pán nejprve Petrovu víru. Uvážíme-li otázku Páně, pak vidíme, že jde o víru jako oddanost k Bohočlověku – Kristu. Křesťanství není tedy pouze světovým názorem, etikou, souhrnem určitých pravd, věroukou, nýbrž především osobním postojem víry k Bohu, oddaností ke Kristu. Pán se neptá: „Čemu věříte? Co pokládáte za pravdivé? Nýbrž: Za koho mě pokládáte?“ Petr dává jménem apoštolů a všech pozdějších věřících jedině platnou odpověď:
a) Ty jsi zaslíbený Mesiáš, tedy od Boha poslaný Spasitel, nevyšší učitel, pastýř a velekněz.
b) Ty jsi přirozený Boží Syn, božská osoba.
Petr přijal nabídku Boží milosti:osvícen Božím Duchem pochopil Kristovo sebezjevení a pevně věřil, ač ještě tehdy nechápal mnoho důležitých věcí Spasitelova poselství.
Úřad v Církvi
je z Kristovy vůle druhým podstatným prvkem v Božím lidu. Tento úřad bude trvalý, poněvadž byl ustanoven jako skalní základ, jejž nelze pod stavbou vyměnit. Úřad obsahuje nejvyšší pravomoc učitelskou, kněžskou a pastýřskou, jak vyjadřuje Ježíš čtyřmi jednoznačnými orientálními výrazy:
Nejvyšší pravomoc: neboť nad ní nebude stát žádná jiná moc, ani moc pekla nebude silnější. Církev má božskou moc otevřít všechny brány, i brány, pekelného vězení.
Pastýřská pravomoc, naznačena obrazným předáním klíčů. Od starověku až po dnešní dobu znamenalo předání klíčů odevzdání nejvyšší pravomoci nad tím, k čemu vedly tyto klíče. Petrovi je zaslíbena tato pastýřská pravomoc nad Božím lidem.
Učitelská a kněžská pravomoc – prvním nositelem této úřední moci bude Petr – Skála, jenž jako první apoštol dal rozhodné vyznání víry. Ve všech dobách bude existovat Kristova Církev tam, kde je oboji Kristem žádaný prvek: duch víry a úřad, víra a autorita.
Je nepopiratelné, že Petr má v Písmě přednostní místo v apoštolském sboru o v první Církvi a že mu dal Pán úřední jméno. Monarchistické zřízení Církve s papežstvím je jasnou vůlí Kristovou.
První „dogma“
Jasné přiznání Petrovo k víře v božskou a spasitelskou důstojnost Páně je vlastně prvním slavnostním a definitivním článkem víry, vyhlášeným papežem. Musíme být Pánu vděčni za učitelský úřad Církve, když z asistence Ducha Svatého dle potřeb doby předkládá neomylné definice jasných článků víry proti omylům či pro růst náboženského života, tedy dogmata.
Pro každého člověka je pro spásu rozhodující odpověď na obsah první dogmatické definice Církve:
„Jak ctím Kristovo Božství?“
Stavění Církve
není hotovou věcí, protože jde o růst organismu, nikoliv o stavbu budovy z cihel a železobetonu. Tento živý organizmus má věčnou hlavu (kmen) Krista, ale rostou na něm v lidských dějinách živé buňky (ratolesti).
Celé církevní dějiny jsou stavební dobou; teprve na konci časů bude dostavěn „ nový Jeruzalém“ z živých kamenů v duchovní dům, z vykoupených lidí. Stavitelem je Kristus Pán – „na té skále zbuduji svou Církev“
Církev je tedy Kristus, jenž jde dějinami a staví organismus svého těla, Boží lid: nikoliv tedy pouhá organizace v čele s papežem, biskupem a kněžími a jejich správními úřady; nikoliv kancelář na udílení povolení na manželská práva; nikoliv křestní a pohřební ústav; nikoliv prodejna jízdenek do šťastné věčnosti; nikoliv jen kulturní dějinná veličina s nádhernými dómy a se zachráněnou starou vědou i uměním; nikoliv jen vítaná opora pro výchovu dětí a mládeže či pomocná organizace státu na udržení sociálního pořádku; nikoliv záchranný spolek ohrožených duší, k němuž se přistoupí podle chuti či nálad a také se tak z něho vystoupí! Církev je živý, nadpřirozený organismus Božího vinného kmene a tajemného těla Kristova, Boží rodina vykoupeného lidstva v Kristu.
Chápu svou zodpovědnost jako živá buňka tohoto Božího organismu? Já jsem též Církev a mám přinést plody spásy pro druhé údy těla Kristova! Vím, co to znamená v mé rodině, v sousedství, ve farnosti, na pracovišti, ve spolcích, v radostech i v utrpení, v letovisku i nemocnici?
Nadpřirozená víra je milostí
„Blažený jsi… neboť to ti nezjevila tělo a krev, nýbrž můj Otec v nebesích“. Petrovo vyznání není jen plodem lidského přemýšlení a úsudku, nýbrž především nadpřirozeného světla.
Srovnáme-li tato slova Páně k Petrovi s jinými výroky Spasitelovými, poznáme všeobecnou platnost pravdy, že nadpřirozená víra je především milostí: „Nikdo nemůže ke mně přijít, nepřitáhne-li ho Otec, který mě poslal“.
„Velebím Tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi ukryl tyto věci před moudrými a zjevils je maličkým“.
Chci zůstat neustále pokorný před Bohem a ukazovat Pánu dobrou vůli: pak jistě dostanu slíbenou Boží spásu.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
