Na facebookové stránce
Facebok - Mons. Abbé mne zaujal příspěbek, kde najdete vysvětlení některých pojmů, modlitbu duchovního svatého přijímání a pěknou diskusi katolického biskupa s islámským muezínem... Tady je:
Večer před svým utrpením vzal Ježíš při večeři do svých svatých rukou chléb, vzdal díky Otci, lámal, dával svým učedníkům a řekl: „Vezměte a jezte z toho všichni:
Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“
Po večeři vzal také kalich, znovu vzdal Otci díky, dal učedníkům a řekl: „Vezměte
a pijte z něho všichni: Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za mnohé (*)
na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“
Onu moc proměňovat podstatu chleba a vína v jeho Tělo a Krev – tedy konsekrovat je v živou přítomnost Krista – udělil apoštolům, aby ji předávali svým nástupcům – kněžím při jejich platném vysvěcení.
(* "Mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených")
Spol.k+k pro Č+M čís.042: pro duchovní svaté přijímání nabízí tuto modlitbu:
„Pane Ježíši Kriste, věřím, že jsi pravdivě a skutečně v nejsvětější svátosti přítomen jako Bůh a člověk. Věřím, že mě miluješ. Také já chci tebe dokonale milovat, ale co mohu, Pane, bez tebe? Ty jsi, Bože, má síla. Toužím po tobě. A protože tě právě nyní nepřijímám v oltářní svátosti, prosím, přijď ke mně aspoň duchovně a učiň si u mě příbytek. Pane, zůstaň se mnou a nedopusť, abych se od tebe odloučil.“
Chvalozpěvem „Svatý, Svatý, Svatý....“ se celé shromáždění připojuje k nebeským zástupům ... Trojí Sanctus je součástí
eucharistické modlitby a zdůrazňuje její povahu chvalozpěvu. Za základ chvalozpěvu slouží dvě místa v Písmu sv.: chvalozpěv andělů ve vidění Izaiášově (6,2n) a holdování lidu při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma (Mt 21,9).
Sanctus patří k nejstarším složkám téměř všech liturgií a jeho první část byla pravděpodobně přejata z židovské modlitební bohoslužby.
„Hosana“ je hebrejské slovo, v původním významu
„tak pomoz“. Později se stalo holdujícím zvoláním ke cti Boží a ke cti krále. Sanctus by měli zpívat pokud možno všichni společně s knězem.
„Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ - slova sv. Jana Křtitele, když uviděl Ježíše (Jan 1,29.36). Ve spojení s myšlenkou na zabitého beránka ze Zjevení Janova tak vznikl zpěv, který od konce 7. století provází lámání chleba.
Kněží i lid zpívali
Agnus Dei tak dlouho, jak bylo potřeba k lámání chleba. Asi od 11. stol., kdy se lámání chleba omezilo na hostii kněze, zavedlo se trojí opakování. Zpěv už nedoprovázel lámání chleba, ale políbení pokoje a celkově byl chápán jako výzva
k pokoji. Proto se ve třetím opakování objevuje prosba
„daruj nám pokoj“. Nový řád (NOM) vrací Agnus Dei původní funkci průvodního zpěvu k lámání chleba. Opakuje se tak dlouho, než se lámání dokončí. Nakonec se uzavře slovy
„daruj nám pokoj“.
Kompendium katechismu katolické církve (Kkkc) pod paragrafem § 292 odpovídá na otázku jaké je ovoce sv. přijímání slovy:
„Svatým přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem a jeho církví, uchovává a oživuje se milost přijatá při křtu a biřmování a roste naše láska k bližnímu. Takto posilovaná láska zahlazuje všední hříchy a chrání nás do budoucna před smrtelnými hříchy.“
V promluvě na eucharistické téma:
„O základních pravdách víry se nedebatuje, víra se přijímá neboť víra je dar, ona se nedědí po předcích.“
Příklad z diskuse katolického biskupa z Gázy Saimona s islámským muezínem při pouti do Jeruzaléma:
Muezín chtěl biskupa před ostatními znemožnit nebo aspoň zahanbit a proto se ho
otázal: „
Jak vy křesťané můžete věřit, že se chleba mění v Kristovo Tělo?“
A biskup se ho nesnažil přesvědčit o podstatě víry, kterou jistě muezín nechtěl uznat, ale začal odpovídat poukazem na přirozené věci:
„
Když jste se narodil, byl jste malý, dnes je z vás mohutný člověk. Čím to? – Přijímal jste potravu a chléb se ve vás měnil v tělo. Od narození vám tak přibylo masa i krve. – Jestliže vy dovedete přeměnit pokrm ve své tělo, Bohu to chcete upírat? On že by to nedokázal?“
Muezínovou námitkou bylo, že tvrzení o tom, že Ježíš je i ve velmi maličkém kousku chleba celý, má za nepřijatelné.
Biskupovo vysvětlení bylo prosté: „
On tam nemá fyzické tělo, jaké měl jako člověk, má tam tělo oslavené. Ale hleďte, já se na vás dívám očima, které jsou malé jako sv. hostie a přitom vás vidím celého. Jestli vy se celý můžete vejít do mého oka, může se Ježíš vejít do malé hostie."
Nevzdávající se muezín vznesl hned další námitku: „
Jak by se dalo pochopit, že Ježíš může být v každé hostii tady v Jeruzalémě i v Betlémě a jinde?“
Tu biskup vytáhl zrcadlo a nechal si od muezína potvrdit, že se v něm vidí. Pak ho rozbil na množství střepů a nechal muezína zírat na to, že je náhle vidět v každém střípku a dodal:
„Také Kristus Pán je jeden, ale přítomný v každé sv. hostii na celém světě.“
Zde však nám stačí přijmout samozřejmou věc, že Bůh by nebyl Bohem a Stvořitelem,
(který jediný je dokonalý, všudypřítomný a všemohoucí mimo protiřečení), kdyby nás
nekonečně nepřesahoval. Víme jak mnohé technické věci byly před nějakým stoletím pro
nepochopitelnost něčím nemožným a nepřijatelným. Proto technická stránka nám nemusí být ve víře problémem, ten může být jen v nás a v našem postoji k Boží nabídce a k nabídce původce zla a otce lži s jeho lákadly.
Přesto některá vysvětlení použitých slov v textu evangelia, který se týká Eucharistie a
tajemství víry, si zaslouží pozornosti a pomáhají k lepší možnosti pochopení textu.
„Toto je moje tělo.. Toto je kalich mé krve… - smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“ – Tato Kristova slova jsou naprosto jednoznačná,
Eucharistie je on sám.
V aramejštině tělo znamená živou bytost, osobu, na rozdíl od našeho pojetí, v němž se
může jednat i o neživé tělo. V pojetí Izraelitů tělo představovalo jednotu s duchem člověka.
Patrné je to u SZ proroků, např. ve znění:
„vyliji svého Ducha na každé tělo“ (Joel 3,1) nebo
„Přijde se sklonit každé tělo přede mnou, praví Hospodin.“ (Iz 66,23) - ekumenický překlad, ve snaze přizpůsobit se lépe obsahu zde i v 1M 6,12,
„každé tělo“ nahrazuje slovy
„veškeré tvorstvo“, zatímco u Joela slovo
„tělo“ nechává.
Ve slovech Ježíše „mé tělo“ představuje tedy celou jeho osobu, v níž lidství je spojeno s božstvím.
Kardinál Korec k této skutečnosti dodává, že v Ježíšově výrazu
„mé tělo“ je vyjádřena i slabost člověka, chystajícího se na smrt, zatímco jeho božství je věčné. Aby se spojení s ním ve víře stávalo i viditelnou a hmatatelnou skutečností, zvolil k tajemnému úkonu za svátostný znak chléb a víno, pod jejichž způsobou zůstává v Eucharistii po přepodstatnění (transsubstantiatio) při proměňování, při němž koncelebrant propůjčuje svá ústa Kristu.
Památka je slovo, chápané někdy odlišně. V Izraeli biblické připomenutí si nějakého činu představovalo další skutek, který byl s původním činem vnitřně spojen. Obvykle šlo o vyjádření v bohoslužbě týkající se celého národa. Slovo
„památku“ představuje proto v duchovním životě izraelitů širší a hlubší význam. (Ale i u nás se používá slov
„vzpomeň si na mne“ ve smyslu prosby o nějaký skutek, ať o dobrodiní nebo připomínku, týkající se chování, ač památce dáváme jiný smysl.)
Tento izraelský význam a chápání slavené památky se týká předně Božích činů a
Ježíšova výzva ke konání památky je příkazem v onom (vrcholném) pojetí stálého opakovaného slavení Ježíšova největšího činu – zpřítomňování jeho oběti za nás, včetně přijetí Otcem, které nastalo slavným vzkříšením a nanebevstoupením. On sám je proto Eucharistií v této úrovni, a proto zde platí Ježíšova slova, že tento chléb dává život světu, že vede ke vzkříšení, protože v Ježíši pod svátostnou způsobou se nám dostává život,
stejně jako jemu z Otce (viz Jan 6,57)
Ježíš je nám největším darem od Otce, kterého on sám také nejvíc oslavil. Jak uvádí
kard. Korec,
„nikdo mu nikdy nevzdal větší úctu a chválu než Ježíš. Nikdo nikdy nemůže vzdát větší dík Bohu než Ježíš ve své oběti… U Ježíše se dík stává něčím ojedinělým. I on při Poslední večeři vyslovil slova díkůvzdání, ale to nebylo jen děkování slovy, Ježíš vkládal do svých díků svou osobnost, celý svůj život Bohočlověka. A trvale vyjadřuje své poděkování tím, že daruje sebe samého, že obětuje svůj život. A toto dělá ve jménu všech lidí. Když se ve mši svaté připojujeme k tomuto jeho děkování, slavíme Eucharistii, vzdáváme díky nejhlubším myslitelným způsobem.“
Slovo
eucharistie pochází z řečtiny a je slovem
„vzdávání díků.“ Název je zvolen z děkovného hymnu Večeře Páně pro její vrchol. Mše svatá je tedy slavením díkůvzdání.
Slovo mše, latinsky „missa,“ je jméno ze slova „missio“ = „poslaní.“ Účast na mši sv. má mít pokračování v našem dalším životě, do kterého jsme v jejím závěru posíláni slovy „Jděte ve jménu Páně!“ - „poslaní“- „missio.“ Eucharistie je také nazývána Nejsvětější svátost oltářní, protože se uskutečňuje na oltáři.... U každého ze čtyř oltářů se čte jedno z Evangelií o Ustanovení Eucharistie na památku večeře Pána s učedníky a každý z těch míst by měl naznačovat jednu světovou stranu
Večer před svým utrpením vzal Ježíš při večeři do svých svatých rukou chléb, vzdal díky Otci, lámal, dával svým učedníkům a řekl: „Vezměte a jezte z toho všichni:
Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“
Po večeři vzal také kalich, znovu vzdal Otci díky, dal učedníkům a řekl: „Vezměte
a pijte z něho všichni: Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za mnohé (*)
na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“
Onu moc proměňovat podstatu chleba a vína v jeho Tělo a Krev – tedy konsekrovat je v živou přítomnost Krista – udělil apoštolům, aby ji předávali svým nástupcům – kněžím při jejich platném vysvěcení.
(*
"Mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených")
Spol.k+k pro Č+M čís.042: : pro duchovní svaté přijímání nabízí tuto modlitbu:
MODLITBA DUCHOVNÍHO SV. PŘIJÍMÁNÍ
„Pane Ježíši Kriste, věřím, že jsi pravdivě a skutečně v nejsvětější svátosti přítomen jako Bůh a člověk. Věřím, že mě miluješ. Také já chci tebe dokonale milovat, ale co mohu, Pane, bez tebe? Ty jsi, Bože, má síla. Toužím po tobě. A protože tě právě nyní nepřijímám v oltářní svátosti, prosím, přijď ke mně aspoň duchovně a učiň si u mě příbytek. Pane, zůstaň se mnou a nedopusť, abych se od tebe odloučil.“
Chvalozpěvem
„Svatý, Svatý, Svatý....“ se celé shromáždění připojuje k nebeským zástupům ... Trojí Sanctus je součástí eucharistické modlitby a zdůrazňuje její povahu chvalozpěvu. Za základ chvalozpěvu slouží dvě místa v Písmu sv.: chvalozpěv andělů ve vidění Izaiášově (6,2n) a holdování lidu při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma (Mt 21,9).
Sanctus patří k nejstarším složkám téměř všech liturgií a jeho první část byla pravděpodobně přejata z židovské modlitební bohoslužby. „Hosana“ je hebrejské slovo, v původním významu „tak pomoz“. Později se stalo holdujícím zvoláním ke cti Boží a ke cti krále. Sanctus by měli zpívat pokud možno všichni společně s knězem.
„Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ - slova sv. Jana Křtitele, když uviděl Ježíše (Jan 1,29.36). Ve spojení s myšlenkou na zabitého beránka ze Zjevení Janova tak vznikl zpěv, který od konce 7. století provází lámání chleba.
Kněží i lid zpívali Agnus Dei tak dlouho, jak bylo potřeba k lámání chleba. Asi od 11. stol., kdy se lámání chleba omezilo na hostii kněze, zavedlo se trojí opakování. Zpěv už
nedoprovázel lámání chleba, ale políbení pokoje a celkově byl chápán jako výzva
k pokoji. Proto se ve třetím opakování objevuje prosba „daruj nám pokoj“. Nový řád (NOM) vrací Agnus Dei původní funkci průvodního zpěvu k lámání chleba. Opakuje se tak dlouho, než se lámání dokončí. Nakonec se uzavře slovy „daruj nám pokoj“.
Kompendium katechismu katolické církve (Kkkc) pod paragrafem § 292 odpovídá na otázku jaké je ovoce sv. přijímání slovy:
„Svatým přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem a jeho církví, uchovává a oživuje se milost přijatá při křtu a biřmování a roste naše láska k bližnímu. Takto posilovaná láska zahlazuje všední hříchy a chrání nás do budoucna před smrtelnými hříchy.“
V promluvě na eucharistické téma:
„O základních pravdách víry se nedebatuje, víra se přijímá neboť víra je dar, ona se nedědí po předcích.“
PŘÍKLAD Z DISKUSE katolického biskupa z Gázy Saimona
s islámským muezínem při pouti do Jeruzaléma:
>Muezín chtěl biskupa před ostatními znemožnit nebo aspoň zahanbit a proto se ho
otázal:
„Jak vy křesťané můžete věřit, že se chleba mění v Kristovo Tělo?“ A biskup se ho nesnažil přesvědčit o podstatě víry, kterou jistě muezín nechtěl uznat, ale začal odpovídat poukazem na přirozené věci:
„Když jste se narodil, byl jste malý, dnes je z vás mohutný člověk. Čím to? – Přijímal jste potravu a chléb se ve vás měnil v tělo. Od narození vám tak přibylo masa i krve. – Jestliže vy dovedete přeměnit pokrm ve své tělo, Bohu to chcete upírat? On že by to nedokázal?“
Muezínovou námitkou bylo, že tvrzení o tom, že Ježíš je i ve velmi maličkém kousku chleba celý, má za nepřijatelné.
Biskupovo vysvětlení bylo prosté:
„On tam nemá fyzické tělo, jaké měl jako člověk, má tam tělo oslavené. Ale hleďte, já se na vás dívám očima, které jsou malé jako sv. hostie a přitom vás vidím celého. Jestli vy se celý můžete vejít do mého oka, může se Ježíš vejít do malé hostie."
Nevzdávající se muezín vznesl hned další námitku:
„Jak by se dalo pochopit, že Ježíš může být v každé hostii tady v Jeruzalémě i v Betlémě a jinde?“
Tu biskup vytáhl zrcadlo a nechal si od muezína potvrdit, že se v něm vidí. Pak ho rozbil na množství střepů a nechal muezína zírat na to, že je náhle vidět v každém střípku a dodal:
„Také Kristus Pán je jeden, ale přítomný v každé sv. hostii na celém světě.“
@@@
Zde však nám stačí přijmout samozřejmou věc, že Bůh by nebyl Bohem a Stvořitelem, (který jediný je dokonalý, všudypřítomný a všemohoucí mimo protiřečení), kdyby nás nekonečně nepřesahoval. Víme jak mnohé technické věci byly před nějakým stoletím pro nepochopitelnost něčím nemožným a nepřijatelným. Proto technická stránka nám nemusí být ve víře problémem, ten může být jen v nás a v našem postoji k Boží nabídce a k nabídce původce zla a otce lži s jeho lákadly.
Přesto některá vysvětlení použitých slov v textu evangelia, který se týká Eucharistie a tajemství víry, si zaslouží pozornosti a pomáhají k lepší možnosti pochopení textu.
„Toto je moje tělo.. Toto je kalich mé krve… - smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“ – Tato Kristova slova jsou naprosto jednoznačná,
Eucharistie je on sám.
V aramejštině tělo znamená živou bytost, osobu, na rozdíl od našeho pojetí, v němž se může jednat i o neživé tělo.
V pojetí Izraelitů tělo představovalo jednotu s duchem člověka.
Patrné je to u SZ proroků, např. ve znění:
„vyliji svého Ducha na každé tělo“ (Joel 3,1) nebo
„Přijde se sklonit každé tělo přede mnou, praví Hospodin.“ (Iz 66,23) - ekumenický překlad, ve snaze přizpůsobit se lépe obsahu zde i v 1M 6,12,
„každé tělo“ nahrazuje slovy
„veškeré tvorstvo“, zatímco u Joela slovo
„tělo“ nechává.
Ve slovech Ježíše „mé tělo“ představuje tedy celou jeho osobu, v níž lidství je spojeno s božstvím.
Kardinál Korec k této skutečnosti dodává, že
v Ježíšově výrazu „mé tělo“ je vyjádřena i slabost člověka, chystajícího se na smrt, zatímco jeho božství je věčné. Aby se spojení s ním ve víře stávalo i viditelnou a hmatatelnou skutečností, zvolil k tajemnému úkonu za svátostný znak chléb a víno, pod jejichž způsobou zůstává v Eucharistii po přepodstatnění (transsubstantiatio) při proměňování, při němž koncelebrant propůjčuje svá ústa Kristu.
Památka je slovo, chápané někdy odlišně. V Izraeli biblické připomenutí si nějakého činu představovalo další skutek, který byl s původním činem vnitřně spojen. Obvykle šlo o vyjádření v bohoslužbě týkající se celého národa. Slovo
„památku“ představuje proto v duchovním životě izraelitů širší a hlubší význam. (Ale i u nás se používá slov
„vzpomeň si na mne“ ve smyslu prosby o nějaký skutek, ať o dobrodiní nebo připomínku, týkající se chování, ač památce dáváme jiný smysl.)
Tento izraelský význam a chápání slavené památky se týká předně Božích činů a Ježíšova výzva ke konání památky je příkazem v onom (vrcholném) pojetí stálého opakovaného slavení Ježíšova největšího činu – zpřítomňování jeho oběti za nás, včetně přijetí Otcem, které nastalo slavným vzkříšením a nanebevstoupením. On sám je proto Eucharistií v této úrovni, a proto zde platí Ježíšova slova, že tento chléb dává život světu, že vede ke vzkříšení, protože v Ježíši pod svátostnou způsobou se nám dostává život, stejně jako jemu z Otce (viz Jan 6,57)
Ježíš je nám největším darem od Otce, kterého on sám také nejvíc oslavil. Jak uvádí kard. Korec,
„nikdo mu nikdy nevzdal větší úctu a chválu než Ježíš. Nikdo nikdy nemůže vzdát větší dík Bohu než Ježíš ve své oběti… U Ježíše se dík stává něčím ojedinělým. I on při Poslední večeři vyslovil slova díkůvzdání, ale to nebylo jen děkování slovy, Ježíš vkládal do svých díků svou osobnost, celý svůj život Bohočlověka. A trvale vyjadřuje své poděkování tím, že daruje sebe samého, že obětuje svůj život. A toto dělá ve jménu všech lidí. Když se ve mši svaté připojujeme k tomuto jeho děkování, slavíme Eucharistii, vzdáváme díky nejhlubším myslitelným způsobem.“
Slovo eucharistie pochází z řečtiny a je slovem
„vzdávání díků.“ Název je zvolen z děkovného hymnu Večeře Páně pro její vrchol.
Mše svatá je tedy slavením díkůvzdání.
Slovo mše, latinsky
„missa,“ je jméno ze slova
„missio“ = „poslaní.“ Účast na mši sv. má mít pokračování v našem dalším životě, do kterého jsme v jejím závěru posíláni slovy
„Jděte ve jménu Páně!“ - „poslaní“- „missio.“ Eucharistie je také nazývána Nejsvětější svátost oltářní, protože se uskutečňuje na oltáři....
Převzato z
Facebok - Mons. Abbé,
článek naleznete
zde.
