Evropská komise opakovaně doporučila České republice budování jeslí, tedy zařízení pro péči o děti do tří let, prý aby stoupla zaměstnanost žen. Naše země údajně neusnadňuje ženám nástup do práce. Následkem je velký rozdíl mezi výší platů mužů a žen.
Naštěstí je výchova dětí, rodinná (či protirodinná) politika včetně politiky zaměstnanosti v kompetenci členských států, nikoli EU. Evropská komise, Evropská rada nebo Evropský parlament mohou zatím jen „doporučovat“, nikoli nařizovat. Doufám, že to tak zůstane.
Česká republika bývá rovněž kritizována za
prý zbytečně dlouhou mateřskou dovolenou. (Máme ji nejdelší v celé Evropě.)
Jaký je ideál elit Evropské unie?
Ideálem je co největší oslabení rodiny, rovnost muže a ženy, která není chápána jako rovnost před zákonem nebo rovnost v hodnotě, nýbrž jako stejnost. Ideálem je co nejvíce omezit vliv rodiny na výchovu dětí a co nejvíce tuto výchovu převést na státní zařízení. Ideálem je vytvořit jakési homogenní obyvatelstvo, v němž by byl každý jedinec izolovaným ostrovem.
Tento ideál ovšem není nikde výslovně deklarován. (Pokud ano, prosím laskavého čtenáře, aby mě na příslušné knihy či dokumenty upozornil.) Pouze se domýšlím, že do takového stavu chtějí evropské „elity“ obyvatelstvo Unie dovést.
Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová na doporučení EU zareagovala tvrzením, že se budeme více snažit.
Budeme se prý snažit umožnit ženám, aby odkládaly děti do státních zařízení a mohly se věnovat kariéře.
I zastánci a propagátoři oné výše popsané ideologie uznávají, že skloubit profesní kariéru s rodinným životem je těžký oříšek. Vycházejí však z přesvědčení, že nelze jinak. A zdá se mi, že
pokud má být něco obětováno, pak jsou toho názoru, že je lépe obětovat rodinu než kariéru.
Touto ideologií jsme masírováni už třetí desetiletí. Nicméně když se konají výzkumy veřejného mínění, říkají naši občané, kteří většinou nedokáží zbudovat funkční manželství, že nejvyšší hodnotou jsou pro ně dobré mezilidské vztahy a fungující rodina. Proč tomu tak je? Protože je to naprosto přirozené. Byli jsme stvořeni pro rodinu. Pokud dítě vyrůstá mimo rodinu, je vždycky handicapované.
Neznamená to, že nemůže tento handicap překonat, ale rozhodně má co překonávat. Má mnohem menší šanci, že se mu podaří zbudovat zdravou rodinu, a mnohem vyšší pravděpodobnost, že bude trpět psychickými poruchami, že neuspěje ve společenském životě a že bude mít problémy se zákonem.
Co kdybychom se vydali úplně jiným směrem, než nám radí Evropská unie? Co kdybychom usilovali o to, aby maminky mohly být s dětmi co nejdéle, a pokud netouží po kariéře, aby do práce vůbec nemusely? Co kdyby se naším ideálem stalo to, co bylo ideálem za první republiky, totiž aby rodina mohla slušně žít z jednoho platu?
Velký rozvrat rodinného života začal sexuální revolucí v šedesátých letech a neustále pokračuje. Současně poměrně strmě stoupá procento populace, které trpí různými psychózami a neurózami. Psychiatrové jsou přetížení. Demografická křivka klesá, počet „singles“ narůstá. Mnozí z nich skutečně dali přednost kariéře a po rodinném životě netouží, mnozí ale zůstávají svobodní nedobrovolně. Buď nenalezli vhodného partnera – nebo si prostě nevěří, že by rodinný život zvládli.
Počet jednotlivců, kteří zdravou a fungující rodinu nikdy nezakusili, neustále narůstá. A protože jsou současně syceni ideologií, která zdůrazňuje jejich „práva“ a „nároky“, nikoli však ctnosti a povinnosti, nedokáží zaujmout postoje, které manželský a rodinný život umožňují.
Domnívám se, že
je čas vydat se jiným směrem. Zhodnotit, co se v posledních padesáti letech vlastně stalo, a nalít si čistého vína. Jsou lidé opravdu šťastnější? Jsou lidé opravdu svobodnější? Chceme opravdu zajít na úbytě?
Je mi jasné, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Není možné vrátit se do stavu, kdy byla žena ve srovnání s mužem téměř nesvéprávná. A rozhodně není možné ženám zakazovat, aby „dělaly kariéru“, pokud po ní opravdu touží. Společnost se v mnohém změnila. Dožíváme se mnohem vyššího průměrného věku, takže ženu, jejíž děti vylétly z rodinného hnízda, čeká ještě dvacet až čtyřicet let aktivního života. Žena musí mít možnost tento život nějak smysluplně naplnit.
Je však nezbytné se na výchovu dětí podívat zcela novým způsobem. Je třeba změnit myšlení (v křesťanské terminologii se tomu říká pokání) a uznat, že výchova dětí je mnohem cennější, odpovědnější, a náročnější činnost, než je sledování jakékoli kariéry. Jinými slovy, je třeba přehodnotit naše priority, a začít uznávat jiné hodnoty než doposud. A výchova dětí by měla být zcela jinak ohodnocena. Nemám na mysli v první řadě ohodnocení finanční, i když rodiny s dětmi by měly být daňově významně zvýhodněny. Jsou to ony, kdo se stará o to, aby zde byla nějaká budoucí generace, která bude vydělávat na důchody těch, kdo děti mají, i těch, kdo děti nemají. Ve skutečnosti i ti bezdětní „kariéristé“ mají silný objektivní zájem na tom, aby zde byly silné rodiny s dětmi, i když si to možná neuvědomují nebo nechtějí přiznat.
V ledasčem jsme dosáhli úžasného pokroku. Nicméně v tom, na čem nám nejvíc záleží – v mezilidských vztazích – jsme svědky spíše rozvratu a katastrof. Nejsem škarohlíd a vím, že je spousta věcí, z nichž se můžeme radovat. Nicméně
co se týče rodin, tam jsme se opravdu vydali do slepé uličky. Je třeba si to přiznat a vydat se jinudy. A patrně se budeme muset v něčem i trochu vrátit zpátky. Alternativou je pokračovat hlavou proti zdi. Pak se ale nemůžeme divit, že bude i nadále narůstat nejen počet rozvodů, ale i výskyt psychosomatických poruch, mladistvé delikvence, drogových závislostí, HIV … a v krajním případě i střílení na školách. To totiž není způsobeno dostupností zbraní, ale nedostupností otců.
Dan Drápal
Autor je evangelický teolog, publicista a autor více než 20 knih. Je podpředsedou
Institutu Williama Wilberforce.
Zdroj - Převzato z jeho webstránky
dan-drapal.cz.
Převzato z
www.postoy.sk,
článek naleznete
zde.
