Omámená a v polospánku s křečemi v břiše jsem vběhla do koupelny, padla na kolena nad záchodovou mísu a začala zvracet. Po několika napnutích, které byly způsobeny zvracením, které mne úplně probudily, jsem pocítila, že někdo za mnou stojí. Dříve, než jsem stačila otočit hlavu, abych se o tom přesvědčila, mé tváře se dotkly jemné ruce mojí matky a s lehkostí mi z tváře odhrnuly vlasy. V tu chvíli jsem se cítila znovu jako děvčátko, o které se někdo stará, které někdo chrání.
Bez ohledu na mnoho těžkých chvil, které jsme přežily, než jsem vyrostla, moje matka mi dala tolik bezpodmínečné lásky, než kteříkoliv rodiče dohromady. Častokrát byla naše neohrožená láska vším, co jsme měly.
Pomohla mi až k umyvadlu. Když jsem si vyplachovala ústa, prohlížela si mé břicho, jako by očekávala, že něco uvidí. Převrátila jsem oči a ubezpečila jsem ji, že to je jen obyčejná nevolnost, že jsem asi přecházející noc něco špatného snědla.
"Nejsem těhotná!" řekla jsem.
V mysli jsem však věděla, že není jediná, kterou jsem se snažila přesvědčit. Měla jsem jen 16 roků a můj přítel, se kterým jsem byla jen jednou a potom už zase nebyl, začal brát znovu drogy. Tentokrát už nejen pro zábavu. Mezitím, co jsem se snažila nervozně trefit kartáčkem do úst, dívajíc se přitom do umyvadla, matka odešla.
V té chvíli jsem nechtěla nic víc, než jen vypnout mozek a vytěsnit tyto obavy tak daleko ze své mysli, jak nejvíc by to bylo možné. Vlezla jsem zpět do uklidňujícího pohodlí své teplé postele. Víčka mi ztěžkla a hučení ventilátoru mě uklimbalo k spánku.
Muselo to být o několik hodin později, oknem už svítilo slunce, když se matka vrátila do mého pokoje a jemně mi položila ruku na rameno.
"Musíš vstát a vyčůrat se," řekla. Co? Kdy jsem se tak najednou stala zase batoletem, že je nutné mi připomínat takové věci? Když jsem si protřela pootevřené oči, všimla jsem si najednou šálek Dixie a malou bílou tyčinku, která ležela v její dlani.
Srdce jsem měla až v krku. Ne! Opravdu se to děje? Ujišťovala jsem se, že se nemůže stát nic, co by mě mohlo překvapit, a tak- s posledním kouskem blažené nevědomosti, kterou jsem měla- jsem si vzala šálek Dixie a udělala vše, co mi matka řekla.
Podala jsem jí papírový kelímek a zalezla zpět do tepla své postele. Viděla jsem jen dolní část matčina těla naklánějíc se nad umyvadlem, jak se hoopá na patách. Než moje hlava znovu našla polštář, pomalu přestala a silně si povzdechla. Jistě, zatím nemohla říct nic.
"Jak dlouho to za normálních okolností trvá?" zeptala jsem se.
"Tři a půl minuty," řekla. Ale dřív než jsem si mohla vychutnat pocit úlevy, zakončila,
"ale trvalo to jen 30 sekund." A tehdy se můj svět zhroutil.
Plačíc, v náručí své matky, jediné, co jsem teď chtěla, bylo, aby mi vyrvali žaludek z těla nebo ještě lépe- chtěla jsem nechat své tělo se vším někomu jinému, aby se tím zabýval. Ale jak bych to mohla udělat? Já jsem to přece dobře poznala. Já jsem to poznala nejlépe.
Věděla jsem, jaká škoda je pro dítě, když je jeho maminka svobodná a v teenagerovském věku. Moje matka měla jen 19 let, když mě čekala. Byla ve druhém ročníku na Univerzitě v Texasu, měla před sebou skvělou budoucnost, ale v tom jsem přišla já. Kvůli mě se naše životy střetly s těžkostmi. Byla jsem připravená nechat projít podobnou situací toto nevinné dítě, přestože jsem věděla a cítila, že já sama jsem ještě dítě?
Následující dny mám rozmazané. Bylo přede mnou tolik možností. Svobodná a šestnáctiletá: zdálo se logické, abych šla na potrat, alespoň pro ostatní lidi. Pokaždé, když mi to někdo navrhl, jsem chtěla utéct. Copak si neuvědomují, že všechny důvody, které mi dávají, aby jsem šla na potrat, byly úplně stejné jako důvody, které měla moje matka k tomu, aby udělala to stejné se mnou? Copak si neuvědomují, že pokaždé, když řeknou, že by mi bylo lépe bez dítěte, že by svět byl lepší beze mně?
Byla jsem ušetřena smrti, a přestože můj život nebyl vždy ideální, bylo to o mnoho lepší než alternativa smrti. Kdo jsem já, abych vzala život tomuto dítěti, které přišlo na svět bez vlastního zavinění? Cítila jsem, že bych byla zbabělá, kdybych se takto rozhodla. A pokud mě moje matka něco naučila, tak to bylo být silnou. Bez ohledu na to, kolikrát náš život byl "skopaný", opět jsme vstaly.
A toto nebylo jiné. Nechtěla jsem, aby mi svět říkal, jaká jsem slabá, jak mě toto dítě chce zničit, jak mizerně nám bude kvůli našim okolnostem. Věděla jsem, že pokud byla moje matka dost silná na to, aby si vybrala mě, já jsem dost silná na to, abych si vybrala své dítě.
O třináct let později, když se na tuto situaci zpětně dívám, vidím, jak velmi jsem dospěla, jak velmi mě moje dítě změnilo k lepšímu. Je velmi těžké vzpomenout si na strach a paniku těch dní. Jediný okamžik, kdy si dokážu vybavit emoce, je ten, když si uvědomím, jak lehké by bylo uvěřit lžím, které mi jiní říkali a já bych tak ztratila navždy svoje dítě.
Chytá mě panika, když si představím svůj život bez svého dítěte.
Mám strach o ženy, které prochází krizí v těhotenství a dostává se jim málo podpory, jak se dostalo mě. Moje srdce svírá úzkost při pomyšlení na děvčátko, které si zvolí potrat, protože dřív než měla možnost uvěřit, že je dostatečně silná, řekli jí, "to nezvládneš."
Pokud chcete vědět odkud pochází "stigma", které provází potraty, tak je to z toho, že těhotné ženě někdo řekl, že není dost dobrá, dost silná a nebo že není dostatečnou ženou na to, aby byla matkou. Není to tlakem, kterou vytváří společnost na ženy, které čekají dítě v ne příliš příznivých okolnostech; faktem je, že když se rozhodnou pro potrat, vědí, že přijaly porážku. Popírají biologickou nádheru, které jsou jejich těla schopna a vlastní sílu, která obrátí i "chybu" na to nejlepší, co se jim kdy stalo.
Takže,
jestliže společnost nenajde způsob, jak vrátit ženám pocit vlastní ženské síly, nikdy nebude schopna odstranit ránu, kterou zanechá potrat, který tuto ženskou sílu popírá.
Jak můžete vidět, ne všechny potratové příběhy musí i potratem skončit. Některé z nich mohou skončit i takto...
Převzato z
lifenews.sk, 4. června 2014
článek naleznete
zde.
