Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Těla a Krve Páně.
Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa. „ Židé se mezi sebou ptali a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen pravím vám: Když nebude jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli vaši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“
Tělo Páně je pravým pokrmem duše
Jde o pokrm, nikoliv snad o odměnu za ctnostný život, sladkost pro hodné děti, nebo o symbolický prvek jednoty Božího lidu. Tím je ustanovena nezbytnost svatého přijímání: nikdo se nemůže dlouho zříkat pokrmu, aniž by zeslábl a zemřel! Nikdo se nemůže dát zastoupit v jídle. Jde o životně nutný pokrm chleba, nikoliv o kaviár či jinou pochoutku labužníků! Četní příslušníci dvorní šlechty stáli kolem stěn královské jídelny při stolování francouzských králů a mlčky přihlíželi hostině; jsme snad podobným způsobem jen „přihlížející“ Církví při mši svaté? Jestliže ano, pak je to naší vinou, že jsme nepochopili, že sv. přijímání je z vůle Páně nutným pokrmem!
Adorační hodiny při výstavě nejsvětější svátosti, klanění Pánu ve svatostánku a eucharistické procesí jsou jistě správným katolickým vyznáním úcty, díků a lásky k Pánu, jenž chtěl přebývat svátostně s námi jako zajatec našich svatostánků. Musíme se však mít na pozoru, aby správné (ale druhotné) uctívání přítomnosti Páně ve svátosti nezatlačilo prvotní smysl eucharistie jako pokrmu: nesmíme se spokojit jen s druhotným prvkem klanění tam, kde Pán chtěl požívání Božího pokrmu!
Svatostánek je nejprve křesťanskou spíží, pak teprve klenotnicí! Nikdo rozumný nebude nic namítat proti slavnostnímu průvodu dožínkových vozů, na nichž je vezen chléb pšeničných klasů a je děkováno Pánu za úrodu; každý však uzná, že prvotným a podstatným smyslem chleba není výstava a obdiv, nýbrž jeho požívání. Podobně je tomu s eucharistií; jestliže správně chápeme charakter nejsv. svátosti jako pokrmu duše, jsou pro nás už jasně zodpovězeny otázky, jako např.: „Jak často mám přijímat? Jsem hoden? Co tomu řeknou lidé, jestliže půjdu při každé mši svaté ke stolu Páně?“
Svátostné spojení s Otcem skrze Krista
Eucharistickým přijímáním je člověk zapojen do věčného kruhu Božího života: Nadpřirozený život přichází od Otce skrze Krista Pána k člověku a jde od člověka skrze Ježíše zpět k Otci. Pozemské pokrmy přecházejí asimilací do našeho těla a krve, jsou přirozenými stavebními prvky našeho tělesného života; jinak je tomu u svatého přijímání: požíváním Kristova těla a krve dostává se Boží život do nás a my jsme asimilováni do Boží existence: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“.
Eucharistickým spojením s Bohem končí naše bezmocnost, osamocenost, slabost a životní strach: Boží láska, moc, moudrost a jistota jsou s námi a vedou nás k věčné a šťastné existenci u Boha.
Vzkříšení oslaveného těla
je konečným důsledkem jeho posvěcení svátostným Kristem. Sv. Ignác z Antiochie, žák sv. apoštola Jana, a jiní svědci apoštolské doby, byli přesvědčeni, že eucharistie je splněním Eliášova předobrazeného pokrmu na cestě do věčnosti a „lékem nesmrtelnosti“. Tato po apoštolská tradice je jistě církevním výkladem Spasitelových slov: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“.
Hle, Boží záruka vzkříšení k věčnému životu!
Může někdo k tomu zůstat lhostejným?
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
