Prorocká literatura je na první pohled nudná. Fakt. Kolikrát i na druhý nebo na třetí. Je třeba znát různé historické souvislosti, aby člověku došlo, o co vlastně kráčí. Ale někdy, někdy je tam prostě něco, co vás nenechá klidné.
Líbil se mi příměr naší paní děkanky Vlkové: prorok Izaiáš "je" klasicismus, prorok Ezechiel "je" baroko a prorok Jeremiáš "je" romantismus. Vzhledem k tomu, že má bloudící duše je rozervaně romantická, není divu, že mě zaujalo následující Jeremiášovo vyznání:
Sváděl jsi mě, Hospodine
a já se nechal svést.
Zmocnil ses mě
a zdolas mě.
Vysmívají se mi celé dny,
každý má ze mě legraci.
Křičím, kdykoli promluvím,
vykřikuji: "Zkáza!Násilí!"
Slovo Hospodinovo mi přináší celé dny hanbu a posměšky.
Říkám si:
"Už se o něm ani nezmíním,
jeho jménem už nepromluvím!
Jeho slovo mi ale hoří v srdci,
je jako oheň v mých kostech zavřený;
nemohu ho v sobě zadržet,
neovládnu se!,
Od tolika lidí slyším nařčení :
"Hrůza všude kolem, Magor-misaviv!
"Udejte ho! Pojďme ho nahlásit!"
Všichni mí přátelé čekají na můj pád:
"Třeba se nechá nachytat-
pak se ho zmocníme
pak se mu pomstíme!"
Hospodin je ale se mnou,
ten udatný bojovník,
a tak ti, kteří mě pronásledují,
padnou a nic nezmohou.
Pro jejich neúspěch je stihne hanba,
věčná nezapomenutelná potupa.
Hospodine zástupů,
jenž spravedlivé zkoušíš
a vidíš do srdce i svědomí,
kéž uvidím tvou pomstu nad nimi-
vždyť jsem ti svěřil svoji při.
Zpívejte Hospodinu,
vzdejte mu chválu!
On zachraňuje život ubohému
z rukou zločinců.
Ať je zlořečený den,
kdy jsem byl narozen!
Den, kdy mě matka rodila,
ať není požehnán!
Ať je zlořečený ten,
kdo mému otci oznámil:
"Narodil se ti chlapec",
a naplnil ho radostí.
Ať ten muž skončí tak jako města,
jež Hospodin bez lítosti vyvrátil.
Ať zrána slyší naříkavý pláč
a v poledne bojový pokřik!
Proč mě nezabil ještě v lůně,
aby se mi matka stala hrobem
a břicho jí zůstalo navždy těhotné?
Proč jen jsem vyšel z lůna matčina?
Abych zakoušel jen trápení a žal?
Aby mi život v hanbě vyprchal?
Prorok Jeremiáš nebyl ve své době moc oblíbený. Říkal, co lidi nechtěli slyšet. A tak je to asi v každé době - jakmile někdo říká něco, co se nelíbí, je vystaven kritice. Kór v případě, když mluví o pravdě. Protože pravda nemusí být vždycky příjemná. Je přece jednodušší se vyhnout konfrontaci a zůstávat ve své komfortní zóně, v níž není rozdílu mezi lží a pravdou; "hlavně že se máme rádi". Relativismus téměř všeho je šíleně znepokojující. Mám obavy, že raz kdosi řekne o bílé: "To je černá." ... a druhý odvětí: "No, já vidím bílou, ale v pohodě, to je tvůj názor.:)"
Nicméně, ten Jeremiáš. Vypadá to vlastně, že rouhá! Pohrdá svým životem! Naříká na svůj úkol! Cítí se Hospodinem zrazen! ... Když jsem to poprvé četla, říkala jsem si, že to je jednoznačné rouhání. Ale... (aneb jak je důležité nesoudit dle prvního dojmu)... Jeremiáš cítí něco typicky lidského - cítí se opuštěný, dělal všecko proto, aby naplnil Boží vůli a má z toho jenom problémy.... Jenže, neřeší to tak, že by si řek': "Tak Bůh se na mě vykašlal, tak já se vykašlu na něho." Jde s tím problémem za Bohem. Řeší to s ním, je upřímný!
Kolikrát se člověk setká s takovou situací, kdy žehrá na Boha, na to že mu poslal do cesty zrovna tohle "náročné něco." Ale místo toho, aby na Něj nadával někde za rohem, nebo aby v sobě tutlal, co mu vadí, jde Jeremiáš přímo za Ním.
Nelže sám sobě, nelže Bohu, ... jde a svěřuje svou věc upřímně a bezprostředně Lásce plné Pravdy.
Autor: Magdaléna Faustyna Frňková
Převzato z
signaly.cz, 2. června 2014
článek naleznete
zde.