Zamyšlení nad evangeliem slavnosti seslání Ducha Svatého.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Ježíš dýchá do mě svého Ducha Svatého
Pán Ježíš vdechl na apoštoly, když jim pověděl: Přijměte Ducha Svatého.
Proč na ně dýchl? Dýchl proto, aby naznačil, kdo je Duch Svatý. Jak víme, dýchání je projev života. Kde je dýchání, tam je život. Když někdo umírá, přidrží mu před ústy zrcátko a pozoruje, zda se zamlží. Tím se zkoumá, zda člověk ještě dýchá. Když se zrcátko nezamlží, dýchání už skončilo, člověk zemřel. Dýchání tedy znamená život.
I v Bohu je život. Náš Bůh je živý. Nejvíc živý ze všeho živého, neboť je původcem všeho, co žije. Náš rozum je sice slabý, aby věděl vyslovit, v čem spočívá Boží život, ale podle toho, co se od Pána Ježíše dozvídáme, bychom si Boží život mohli představit takto: V Bohu se Otec a Syn nevýslovně milují. Láska, která vychází od Otce k Synovi a od Syna k Otci, je tak velká, vroucí, trvalá, nekonečná, že je živá, žijící a nazývá se Duch Svatý. Duch Svatý je láska nebo vroucnost mezi Otcem a Synem. On je samo srdce Boží. A v této lásce mezi Otcem a Synem spočívá život Boží.
Bůh žije láskou. Boží život je láska. Čili: Kdyby se Otec a Syn přestali milovat, přestal by Bůh žít, Bůh by zemřel. Protože Duch Svatý je život v Bohu a život se projevuje dýcháním, můžeme Ducha Svatého lidsky nazvat: dýchání v Bohu. Svaté dýchání. Svaté dýchání se latinsky řekne: Spiritus sanktus. Duch Svatý je svaté dýchání lásky v Bohu.
A tak vidíme, že Pán Ježíš proto dýchal při vyslovení jména Ducha Svatého, aby naznačil, že Duch Svatý je dýchání lásky v Bohu.
Proč na ně dýchal? Proto, aby naznačil, že svaté dýchání Boží lásky mají od něj přijmout i apoštolové. Jak víme, apoštolové žili po čas Ježíšova veřejného působení v jeho blízkosti. Ve starověku bylo totiž zvykem, že filosof nebo náboženský učitel žil se svými učedníky ve větší blízkosti než s vlastní rodinou. Proto téměř nevidíme v evangeliu Ježíše samotného. Vždy jsou s ním apoštolové, poslouchají ho, ptají se ho, pozorují ho, jak se chová k lidem bohatým, chudým, nemocným, hříšným. Prokazují mu lásku a obětavost, vždyť opustili všechno, aby ho následovali a Pán jejich oddanost vděčně kvituje.
Když mu Petr pověděl: „Pane, hle, my jsme opustili všechno a následovali jsme tě, co nám za to dáš?“- on jim odpověděl: „Amen říkám vám, vy co jste mě následovali, zasednete na dvanáct trůnů a bude soudit dvanáct izraelských kmenů.“
A přece, ačkoli apoštolové úzce žili s Ježíšem, chyběla jim skutečná, pravá, opravdová víra. Můžeme to vidět například, když se mezi sebou hádali, kdo mezi nimi bude první. Nebo jak se rozhněvali, když je lidé v jedné samařské vesnici odmítli a jak chtěli svolat oheň z nebe na její obyvatele a jak je musel Pán utěšovat slovy: „Nevíte, jakého Ducha jste?“ Nebo jak se Petr bál přiznat před služkou velekněze, že je učedníkem Kristovým, a ještě ho zapřel i před vojáky, kteří se ohřívali u ohně.
Ačkoli apoštolové žili tolik času v blízkost Ježíše, můžeme povědět, že lidská blízkost Ježíše a jeho osobní vzor apoštolům nestačil. Proto jim Pán říká: „Bude pro vás lepší, když odejdu, neboť vám pošlu Ducha Svatého, utěšitele a povzbuditele a ten završí moje dílo ve vás.“
A Pán svoje přislíbení splnil. Podívejme se, jak se apoštolové potom proměnili. Petr stojí před zástupem lidí, kteří se shromáždili okolo Markova domu. Když ho nyní slyšíme hovořit, zjišťujeme, že máme před sebou nového člověka. Hovoří už ne o Ježíšovi, ale ve spojení s ním. Jeho poměr k Pánovi se stal úplně jiným. Z hledajícího a dotazujícího se stal věřící a hlásající, který vydává svědectví a je odhodlaný od této chvíle dát za Krista svůj život.
A jak se to stalo? Snad tak, že uvažoval, přemýšlel, analyzoval, zkoumal argumenty, aby si vlastní silou utvořil nové, hluboké přesvědčení? To by nestačilo. Vlastní silou, vlastním rozumem, vlastní schopností se k Bohu nedostal. Ale k svému dosavadnímu životu přijal zadarmo od Pána nový život, nové dýchání, svaté dýchání lásky Boží, Ducha Svatého, který proměnil celého Petra a ostatní apoštoly na nové lidi, na dospělé, vyzrálé syny Boží. Vidíme, že Pán Ježíš proto dýchl na ně, aby naznačil, že dostanou k svému lidskému dýchání nové, svaté dýchání Boží lásky, nový život.
A nyní jsme na řadě my. My se doposud nevzdáváme, že naše cesta k Ježíšovi se má dít takto: že on stojí daleko na druhé straně a že naše úloha je, abychom zkoumali, zda má pravdu a hledali argumenty a svým rozumem a svojí vlastní silou, abychom se dostali k němu. Proto jsme tak honosně konstruovali argumenty o existenci Boha. Jenže takovýmto způsobem se k němu nikdy nedostaneme. Protože opravdová víra v Ježíše, to není dokazování, argumentování. Vždyť Pán takto řekl Nikodémovi: „Amen, amen říkám ti, jak se někdo znovu nenarodí z vody a z Ducha Svatého, nemůže vejít do božího království.“ Pán tu nevzpomíná důkazy, argumenty, ale hovoří o znovuzrození z Ducha Svatého. V argumentech spočívá síla vědy, síla víry však spočívá v znovuzrození.
Víra nespočívá v argumentech, ale opravdová, živá, pravá víra je dílo a dar Ducha Svatého v nás.
Když se doopravdy chceme dostat k Ježíšovi a k štěstí, které vyplývá ze společenství s Ježíšem, zřekněme se měřidla vlastního rozumu a vlastních schopností a vlastní strategie. Na místo toho volejme, vroucně volejme na druhou stranu k Pánu Ježíši:
Pane, dýchni na nás jako na apoštoly a pošly nám svého Svatého Ducha, aby každého z nás přetvořil a proměnil na nového, lepšího, šťastnějšího člověka, oddaného celým srdcem Tobě.
