Zamyšlení nad evangeliem 7 neděle velikonoční.
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych vykonal.
Nyní oslav ty mne u tebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“
Dílo spásy je dovršeno Kristem
„Dovršil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych je vykonal“. Ani svět kolem nás, ani většina křesťanů nevypadá vykoupena a rovněž my sami nepůsobíme zrovna omilostněným dojmem. Zlořády, zločiny a nepořádek všude, kam se podíváš; církevní statistiky zjišťují tichý, ale stálý odpad mnoha lidí od náboženské praxe. Není divu, že by mohl vzniknout dojem, že Kristus Pán buď neudělal pro nás nic pořádného, nebo, že jeho dílo ztroskotalo později, např. vinou špatných křesťanů. Pán však tvrdí v modlitbě, že dílo spásy je dovršeno přes všechno zdání velkopáteční katastrofy a historicky církevních nedostatků; toto tvrzení opakuje Pán i na kříži: „Dokonáno jest“.
V čem tedy spočívá toto spásné dílo? V oslavení Otce „poslušností až ke smrti kříže“, zjevením jeho moci a dobroty především na malých, odstrčených, nemocných, vyhnaných ze společnosti, posedlých a mrtvých, takže my všichni smíme říci: „Otče náš!“
Kristus vykonal toto dílo, nikoliv my; my máme účast na bídě a vinách světa. Ale naše spása je v Kristu Pánu, přes naše slabosti a viny. Ubozí jsou ti lidé, kteří očekávají spásu a ráj od lidí nebo jejich ideologií: čekají a hledají marně. Jediným světlem světa, cestou, pravdou a životem je Kristus: „Bůh, který řekl, ať ze tmy zazáří světlo, zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti na Kristově tváři“.
My křesťané máme povinnost nést Boží světlo a lásku do světa a dát svědectví o naší naději na věčný život skrze Krista Pána. Zvláštní povinnost zde mají křesťanští rodiče za své děti, vychovatelé, představení, starší kamarádi a přátelé za mladší a nezkušené, představení církevních obcí za svěřené; ale nikdo z nich nepotřebuje zoufat, když vidí, že temno se řídí všude: Spása světa není postavena na našem svědectví, nýbrž na díle Kristově.
Věčný život z přijetí Kristova poselství milosti a vůli
„To je věčný život, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal Ježíše Krista“.
Nejde ovšem o pouhé rozumové poznání, o logické přemýšlení či znalost katechismu, nýbrž o sebeodevzdání Bohu, skrze Krista pro jeho dobrotu, moudrost a moc. Víra je víc než pouhý souhlas s Božím zjevením: je vitálním přijetím Zjevení do celé životní existence a založením celého života na tomto poselství. K tomu ani není třeba ani nestačí bohoslovné či historické studium;
je nutná je důvěra v Boží moc, moudrost a dobrotu, tedy prostá víra venkovských stařenek a dědečků, kteří přijali celým srdcem a vůlí Boží milost.
Syn má od Otce moc darovat nám věčný život
„Obdařils ho, Otče, mocí nade všemi lidmi, aby dal všem, které jsi mu dal, život věčný“.
Každý člověk miluje život, chrání je proti nemocem, chce jej bohatě utvářet ve zdraví, kráse a zážitcích, je ochoten přinést za to největší oběti, i když ví, že pozemská životní forma končí brzo smrtí. Jen Bůh má a chce nám darovat život bez konce, život věčný. Boží Syn přišel na svět k tomuto cíli a má od Otce moc i úkol, darovat nám věčný život.
Věčný život! Je to neslýchaný pojem pro člověka s ubohým tělesným životem. Věčnost je docela něco jiného než čas.
Věčnost není stálé opakování, stálý růst. Věčnost je dokonalé naplnění bytí. I v naších pozemských zážitcích někdy zableskne něco z tohoto naplnění, takže je pro nás okamžik takového zážitku důležitější a cennější než celé roky života. Nedovedeme si však představit toto dokonalé naplnění věčnosti.
Kdo věří v Božího Syna, věří i jeho slovu o věčném životě – i bez možnosti dobré představy. Co konečně tedy znamená „smrt“, hrob a rozpad tělesných buněk proti moci a dobrotě Boží? Náš věčný život je ve spolehlivých rukou!
Dík Otci za dar učedníků
Kristus Pán vidí v učednících, které shromáždil kolem sebe, Boží dar: …“které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal“.
Pán tedy nezískal učedníky jen svou osobností, výmluvností či zázraky, nýbrž učedníci byli vyvoleni Otcem v nebi a přiděleni Kristu Pánu, když šel kolem Matoušovy celnice, kolem Křtitele s jeho žáky, kolem jezera, atd.
Církevní úkoly a úřady jsou tedy především Božím darem, o nějž je třeba se modlit: „Proste Pána, aby poslal dělníky na svou vinici“. Proto jsou požehnané ruce, které jsou sepjaté k modlitbě za misionáře, řeholní a kněžská povolání.
Kristova formace učedníků
„Slova, která jsi mi dal, dal jsem jim“.
Boží slovo! Mám patřičnou úctu a lásku k Božímu poselství Písma? Setník z Kafarnaa ji měl, když řekl: „Řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven“. Podobně sv. Petr na jezeře: „Na tvé slovo spustím sítě“. Představ si ještě úctu lidí ke slovu Kristovu po jeho volání do hrobu v Betánii: „Lazare, pojď ven!“
„Poznali, že jsem vyšel od tebe“
Nestačí mlhavá víry v Prozřetelnost, nýbrž jde o víru v Kristovo Božství! „Přijali slovo a poznali“. My se snažíme často o opačné pořadí: Nejprve náboženské poznatky, patřičně odůvodněné, pak teprve probuzení víry. Neřekl Pán, že nepřijde do Božího království, kdo je nepřijme jako dítě? Dítě přijímá ochotně dar, i zabalený neznámý dárek: nejprve přijímá a pak teprve poznává. Tak tomu má tedy být i u křesťana.
Milost jasné víry a jasného poznání dostane, kdo důvěřuje Boží moci, moudrosti a dobrotě bez předchozích důkazů; kdo se modlí a rozjímá před dosažením jasnosti o všem Božím poselství.
Proti skleslosti a malomyslnosti
Všimni si, s jakou vděčností děkuje zde Pán Otci, a to beze stopy lítosti, že se na konci pozemského života Spasitelova jeví tak malý vnější výsledek Kristovy námahy, bez hořké otázky: Stálo to za to?
Pán děkuje za pouhých jedenáct apoštolů a za několik málo jiných věrných učedníků. Pán Ježíš nás tím velmi posiluje;
Bůh nepotřebuje vnější výsledky a skvělé statistiky – Boží poselství nikdy nezdůrazňuje výkon či úspěch, nýbrž ukazuje naopak, že u Boha platí jen milost, pokora a dobrá vůle ke spolupráci s Bohem.
Bohu stačil jediný věřící Noe v době potopy; podobně stačil jeden Abrahám k Boží úmluvě s lidem spásy; v podobenstvích Páně nezáleželo ani na počtu pracovních hodin na vinici ani na bankovním úspěchu se svěřenými hřivnami; nýbrž jen na ochotě k práci pro Boha; hrstce apoštolů daroval Bůh v jediný den 3000 pokřtěných věřících, brzo na to dalších 2000. Dvanáct apoštolů musilo stačit přinést Boží poselství spásy celému světu.
Musí mě Pán kárat pro defaitismus? „Proč se bojíte, malověrní?“ „Proč pochybuješ, malověrný?“
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
