Duchovní postřeh Jany Fišerové
Na duchovní, a tedy i společenský (a ekonomický a vůbec každý) aspekt našeho života má vliv, že Česko je zemí s velikým množstvím satanistů.
To je fakt, který jsem sice nikde nevyčetla, ale zato jej vidím, a to už posledních dvacet let, kdy zpočátku to byly jen vyděšené povzdechy jednotlivých lidí, například uklízečky v kterémsi brněnském učňáku (vzdělané matky na mateřské, která si tak přivydělávala). Ta byla první.
Dneska jsme na tom tak, že katechetka, kterou znám (v jednom městě severně do Prahy), učí podle Vitch (což je časopis „Čarodějnice“ a obsah odpovídá názvu, jak mi vysvětlila), noviny jsou plné chvály satanistických hudebníků. Mladí lidé mi říkají, že satanisté mají stálá centra, kde se může každý informovat a přidat k nim, čtyřiadvacet hodin denně. Časopis Mateřídouška vyšel loni na podzim (2013) pod záminkou Halloweenu upravený tak, aby mohl sloužit jako pomůcka ve školách a školkách – a vyhlásil soutěž ve výrobě woodoo panenek s tím, že čtyřiceti nejlepším pošlou woodoo panenky skutečné!! – a my nic! Žádné modlitby, přímluvy při mši, nic!
Nedávno, taky v souvislosti s Halloweenem, uveřejnily Paulínky ve svých internetových novinkách, které posílají každému, kdo projeví zájem, úryvek z knihy exorcisty Amortha. Popisuje se v něm, s jakou naivitou se nechali dva mladí lidé zneužít k rituálnímu satanistickému trýznění: pozval je člověk, který „měl tak slušné chování“! Do posledka a ještě i potom jaksi nebyli schopní si přiznat, že to byl neřád první třídy – když měl společenské chování, dokud na sebe nevzal kápi...
Říkala jsem si, že je to obraz nás všech.
Naše situace s množstvím satanistů, které si ani neuvědomujeme, protože většinu času mají slušné chování, má – při té bídě – i dobrou stránku: vyniká totiž síla kněžského svěcení, daleko víc, než by se to dělo v „normální“, tedy zbytkově křesťanské společnosti.
Mnoho kněží v Čechách má frontu u fary ne z lidí, kteří by snad stáli o křest, ale kteří přicházejí vyděšení, že se jim doma dějí divné věci: hluk, pohyby předmětů, když na ně nikdo nesahá, že se necítí sami, i když nikoho nevidí…
Záleží na knězi, jak se s tím vyrovná – jestli takové lidi vyhodí, že jsou neurotičtí, anebo jestli se do jejich domu vypraví a vykropí jej, pomodlí se. (A případně jestli se dozví, jak se situace vyvíjí, jestli se projevy vracejí).
Ale celkově mi připadá, že kněží sami jsou překvapení mocí, kterou mají a o které nic netušili. Jestliže někdo chce křest, aby dítě klidně spalo – no ano, ono to tak „funguje“! Je to dobrá příležitost ke katechezi, že existují zlé síly a svátosti je odhánějí.
Já, samozřejmě, nejsem kněz a také nejsem katechetka, proto lépe vidím na kněze a katechety. Ale určitě i kolem mne jsou lidé, kteří pociťují sílu křesťanství.
Důvěřujme Bohu, že nám dává to, co potřebujeme, abychom viděli, abychom se mohli bránit a abychom mohli hlásat. Nebojme se, že se ztrapníme, ale bojme se o život a berme, co Bůh dává, a služme tím.
Bože, prosím, abych takové situace začala vidět a chápat. Abych se nenechala zastrašit nebo uspat a abych sloužila tak, jak ty, Bože, si přeješ. S opatrností a silou.
Jana Fišerová, 12. 5. 2014
Převzato z
www.sklenenykostel,
článek naleznete
zde.
