Velmi povzbudivý rozhovor s otcem s Aureliem Gazzerou. Otec Aurelio Gazzera absolvoval několik setkání ,,nablízko" s povstalci Seleka, aby bránil obyvatelstvo, vyčerpané drancováním a násilím.
Cestuje mezi misiemi bez zbraní a ochranky, ale s velkou silou, kterou mu dává víra v Boha!
Otče Aurelio, jak vypadá v praxi kontakt s povstalci?
Povstalci přijedou, drancují a nevnímají, co se děje kolem. Ale některá setkání s nimi byla méně brutální. Někdy to jsou povstalci sami, kdo něco potřebuje (například zdravotní ošetření, jako třeba v případě zubního kazu, který ošetřujeme v naší ambulanci v Bozoum). Někdy je zase potkáme, v izolovaných skupinkách, ozbrojené a násilné, když jedeme řešit nějaký problém, zajišťovat fungování základních služeb, jako třeba škol nebo nemocnic. Našim hlavním cílem je chránit bezbranné obyvatelstvo.
A to znamená, alespoň z mé strany, nacházet stále odvahu a klid, zapomínat (možná až příliš...) na strach, protože já tady nejsem kvůli sobě, ale pro mé bratry a sestry. Je třeba také říct, že často vztahy s povstalci jsou docela pozitivní, a pro mě jako pro křesťana, je to také příležitost dát jim podnět k přemýšlení a vykonání něčeho dobrého...
Na jakém základě může stát úspěch takového dialogu?
Dialog v těchto podmínkách je skutečností pravdy a lásky, spravedlnosti a milosrdenství. Není to jednoduché, i kvůli tomu, že když se tam začne míchat politika, vše se stává obtížným. Ale musíme to zkoušet. Musí být naprosto jasné, že s úctou k obětem nemůžeme krýt skutečnost a kriminální činy těchto osob. Je snažší porozumět, když člověk mluví bez obalu o osobních výhodách, ale pro dobro druhých.
Oni jsou stále ozbrojeni, ale ve chvíli, kdy já nejsem nikdo, nemám doprovod a cestující neozbrojen, nakonec se odvažuji říct... že jsem silnější! A mám také další výhodu... a to o nic méně důležitou: modlitbou a Boží přítomnost!
Ale existuje nějaká naděje?
Naděje tu musí být stále! A pro nás naděje znamená vrátit se do normálního života. Tady v Bozoum byly znovuotevřeny státní školy. První týden přišlo pouze 140 studentů, ale o týden později jich bylo už 1 700! Přeji si, aby země mohla pokračovat v této cestě.
Převzato z časopisu Misionářské Přátelství.
