Rozhovor s Birgittou a Ulfem Ekmanovými, zakladateli prostestantského charismatického hnutí, kteří přestoupili ke katolicismu. Před třiceti lety ve Švédsku založili prostestantské charismatické hnutí Slovo života (Livets Ord). A měli úspěch. Jeho misie se šíří na Ukrajině, v Rusku, Arméniii, Ázerbajdžánu, Afgánistánu, v Izraeli a v Indii. Náhle však přišel zlom. Zakladatelský pár, Birgitta a Ulf Ekmanovi přestoupili do katolické církve:
Birgitta Ekman : Silné reakce přicházejí ze všech stran. Snažili jsme se připravit na tento krok ty nejbližší z hnutí „Livets Ord“ (Slovo života), ale ve chvíli, kdy jsme věc oznámili, byli mnozí šokováni. Dostali jsme spoustu krásných dopisů a snažili jsme se nepřikládat důležitost nenávisti vyjadřované na internetu. Je to bolestné, ale zároveň máme v srdci a v duši pokoj a naději, jsme velmi šťastní.
Ulf Ekman: Bolestné to je, protože jsme pracovali 30 let. Těžko se to vysvětluje, ale v posledních deseti letech jsme pociťovali zvědavost, jakousi pobídku a zároveň úctu ke katolické církvi. Ne že bychom snad deset let věděli nebo byli přesvědčeni, že tento krok uděláme. Klíčilo to v nás po celou tuto dobu. Byl to vlastně objev. Změna přesvědčení. Jako Švéd a protestant nasáváš antikatolicismus už v mateřském mléku. Objevili jsme, že o církvi vlastně víme málo. Bylo to na jednu stranu pozitivní, na druhou ohromující. Zažívali jsme totiž pocit, že se ocitáme doma, cosi jako: „aha, ale to je přesně to, v co věřím!“ Byli jsme plni předsudků, ale při četbě katolických knih jsme si začínali všímat, že v tohle přece věříme! Když dnes mluvíme s přáteli, mají za to, že jsme před nimi svou pozvolnou konverzi tajili. Ve skutečnosti jsme museli pomalu růst a ujišťovat se v přesvědčení o katolické církvi.
Co k vám promlouvalo na cestě do církve?
Birgitta Ekman: Pro mě byla prvním znamením sv. Brigita Švédská. Na rok 2003 připadalo její výročí a protože nosím její jméno, sáhla jsem po knihách o ní. Fascinovala mě. Zároveň jsem si uvědomila, že její manžel se jmenoval stejně jako můj manžel, Ulf. Svatá Brigita často mluví o Marii a tak jsem se začala hlouběji zajímat také o ni. Žili jsme v přesvědčení, že katolíci Marii zbožšťují. Bylo pro nás velmi důležité pochopit, co církev skutečně učí o Marii.
Ulf Ekman: Někdo by si mohl myslet, že Maria je poslední kapitolou. Pro nás ale byla tou první. Žili jsme tři roky ve Svaté zemi, z toho poslední dva v Ejn Kerem, které je místem, kde se Marie setkala s Alžbětou. A pro nás se také stalo místem setkání s Marií. Pochopil jsem, že není čtvrtou božskou osobou, že se katolíci nemodlí k Marii jako k Bohu. Dlouho jsem nechápal společenství svatých, ale když jsem viděl, jak je živé, mnoho věcí se ocitlo na svých místech. Maria nás zkrátka dostihla brzy.
První z otázek, které kolem vás kroužily v těchto týdnech, je „proč“? Vy jste, Ulfe, říkal, že na vás Ježíš hledí, mluvil jste o jednotě a kontinuitě, proti rozdělování....
Ulf Ekman: Mnoho let jsme se věnovali misijnímu působení v „Livets Ord“. Pak jsme se přestěhovali do Svaté země. Tam jsem pochopil dvě věci: totiž to, že rozdělení křesťanů je nepopiratelné a že to není Boží vůle. A my, ačkoliv jsme se věnovali dobrým věcem, jsme byli součástí tohoto rozdělení. Pocítil jsem nebytnost jednoty na hlubší úrovni. A druhá věc: pociťoval jsem touhu poznat esenci církve. Bylo to zvláštní, protože já jsem vždycky myslel na působení církve, na misie, na modlitbu, evangelizaci. Nikdy jsem ovšem nepronikl k jejímu základu. Začal jsem přemýšlet o církvi jako o Kristově těle – a to s sebou okamžitě nese myšlenku na katolickou církev. Právě toto: jednota a podstata církve nás přivedly do katolické církve
Často se dnes setkáme s názorem, že „takhle se to nemá dělat“. Považovali jste někdy tento krok za nemožný?
Ulf Ekman: Ano, mnohokrát. Zamilovali jsme si katolickou církev, její víru, magisterium. Zároveň jsme si ale říkali, že vzhledem k našim povinnostem nemůžeme odejít, třebaže nás naše touhy vedly tímto směrem. Mnoho věřících z hnutí Livets Ord žije v Rusku, máme na východě velkou základnu. Mysleli jsme si, že bychom měli pokračovat ve své práci právě tam. Pak se všechno urovnalo, odešli jsme z vedení. Dnes považujeme svůj úkol v této oblasti za uzavřený. Přátelství zůstává. Změnili jsme se a nemůžeme to popírat. Jde o povolání. Nechceme nikoho soudit, ale nemůžeme ani couvat před skutečností
Co byste odpověděli těm, kdo budou říkat, že v církvi s magisteriem, dogmaty a papežem budete méně svobodní?
Ulf Ekman: To je individualistická představa liberálních církví. Nikdo nesmí rozhodovat, protože tady rozhoduji já. Já jsem ovšem zjistil, že když zkoumám to, v co „mám věřit“, nemám vůbec žádný problém v to věřit. Není to nucení, nýbrž objev bohatství. Magisterium je základem skutečné duchovní svobody. Nespatřuji v něm žádné znásilňovaní ducha. Když se mě zeptají, odpovím: ano, jsem svobodný. Doplul jsem do oceánu, v němž je velká svoboda.
Co provokuje protestantský svět na katolické církvi?
Ulf Ekman: Myslím, že v základu konfliktu je pravda, za jejíhož nositele se katolická církev považuje. Katolická církev si je jistá tím, co je pravdivé, a říká věci jasně. Tato zřetelnost je pro dnešní relativistický svět provokativní.
Jaké úkoly mají dnes křesťané v sekularizované společnosti?
Birgitta Ekman: Myslím, že v této chvíli je velmi důležitá otázka manželství. A katolická církev tu mluví jasně.
Ulf Ekman: Vidím v sekularizaci příležitost k nové evangelizaci. Ve Švédsku spousta lidí neví, kdo je Ježíš, co pro nás udělal. A to je skutečný úkol církve. Vidím sekularizaci jako možnost. Jistota katolické církve je něčím, na co můžeme být hrdí. Úkol církve je zcela jedinečný a není k němu co dodat. Máme důvod být šťastní, ne triumfalističtí a arogantní, ale šťastní.
Převzato z
radiovaticana.cz, 6. května 2014, překlad: Johana Bronková
článek naleznete
zde.
