Jean-Dominique Bunel, 66-letý Francouz, jehož vychovaly dvě lesby, vysvětluje, že jeho utrpení nespočívalo v tom, že homosexualita byla společenským tabu, ale v tom, že rodiče byli jednoho pohlaví. Právě osobní zkušenost ho přiměla postavit se proti zákonu o manželstvích a adopcích pro páry stejného pohlaví: "
Tento zákon ve jménu boje proti nerovnosti a diskriminaci bere dítěti jeho posvátné právo - to aby ho vychovávala máma a táta".
Podobnou situaci popisuje Charles Mitchell, kterého si spolu s dalšími dvěma sourozenci adoptovali dva muži žijící v homosexuálním vztahu: "
Adopce homosexuálními páry je tragický sociální experiment. Homosexualita podávaná doma" na talíři "nám zničila jakoukoliv šanci žít normální život".
Všichni spolu na Gay Pride pochodu
Dawn Stefanowicz, kterou vychoval otec-homosexuál, říká: "moje psychické a fyzické zdraví bylo neustále v ohrožení a pod tlakem právě kvůli životnímu stylu, který si vybral můj otec a jeho partneři a to, že jsem s nimi musela žít, mě traumatizovalo. Toto vše se mi velmi těžko přiznává, protože i přes zlosti pro zvrhlé sexuální chování mého otce a jeho partnerů, nebyla jsem schopná na něj a na homosexuální svazky říct nic negativního, a to právě proto, že jsem byla do toho vtažena. "
I Jeremy Deck byl vychováván homosexuálem. Ten žil spolu s dalším mužem, který předtím opustil manželku a děti. "
Měli jsme se tvářit, že všechno to bylo normální, ale cítil jsem všechno možné, jen ne to, že je to normální." Jeremy dále vzpomíná: "
Víkendy byly pro mě a mou sestru noční můrou." I v jeho případě však "
oponovat bylo tou nejtěžší věcí na světě. Šestileté dítě je na svých rodičích emočně závislé a nemá pocit, že má právo říci rodiči "nechci jít na to místo, nebo setkat se s těmi lidmi"." Speciální místa, na které Jeremy vzpomíná, byly okázalé LGBTI pochody hrdosti: "
Je to zvláštní pocit stát na rohu ulice a dívat se na pochod pro práva gayů, zatímco se váš otec - gay hystericky směje z tzv.: "Dykes on Bikes" - lesbiček na motorkách na druhém konci ulice. Vidět tyto věci byl můj trest. Život ze mne udělal člověka nedůvěřivého. Opravdu nejsem schopen nikomu důvěřovat", uzavírá Jeremy .
Děti ulice
Tvrdý a znepokojující je i příběh Rivky Edelman, kterou vychoval lesbický pár: "
Moje máma si zvala domů kdejaké gaye takříkajíc z ulice. Mezi nimi byl i Joe, který pravděpodobně pracoval jako cestovní agent. Vždy když přišel, přinesl s sebou nového chlapce. Nebyly to úplně malé děti, mohly mít tak 14, 15 a 16 let. Nevím přesně. Nebyli však velmi vychovaní, jejich řečový projev byl také na nízké úrovni. Jako děti ulice .... Přišly, protože jim za odměnu dal čokoládovou tyčinku. Avšak až po několika letech mi došlo, co všechno se ve skutečnosti dělo. Když jsem se s výčitkou zeptala mámy, proč dopustila, aby Joe brával mého bratra ven, moje máma bez mrknutí oka řekla: "Tvůj bratr měl sedm let a Joe-mu se líbí chlapci až od 12 let.""
Suzanne Cook žila jistou část dětství s otcem, homosexuálem, který se rozvedl s její matkou a začal bydlet s milencem. Říká: "
ti dva se neštítili mít sex ani před námi (...) Cítila jsem, že mám povinnost chránit mého malého bratra před nimi. Zdálo se mi, jakoby břemeno celého světa bylo na mých bedrech". Po tom, co si prošla těmito obtížemi, pochopila, že "
děti potřebují více lásky, aby mohly být vychovávány přiměřeně a zdravě. Neměly by se dělat experimenty na nových generacích."
"Chybí mi táta"
Mezi příběhy, které sesbíral na blogu americký homosexuál Lopez, jsou i další dramatická svědectví dospívajících mladých lidí, kteří stále žijí s homosexuálními "rodiči". Jedna dívka, anonym, které žije s dvěma lesbami, poznamenává: "
Většinu času trávím u mé nejlepší přítelkyně. Jsem s jejím tatínkem, kterého jsem já nikdy neměla. Je fantastický." Pak pokračuje i se sebeobviňováním:
"
Někdo to musí říct, protože já to nedokážu, ale homosexuální rodiče jsou v jistém smyslu egoisté. Nemyslí na to, co pro mě znamená žít v jejich světě. Jsem sama, co to takhle cítí? Jsem špatnou dcerou, když chci mít otce? je někdo, kdo má dvě mámy nebo dva otce, a ptá se sám sebe, jaké by to bylo, kdyby se narodil v normální rodině? je tu ještě někdo, kdo je schopen použít slovo "normální", aniž se měl učit o tom, "co je normální"? Neznám mého otce a ani ho nikdy nebudu znát. je to zvláštní, ale chybí mi. chybí mi člověk, kterého nikdy nebudu znát."
Další anonym, syn otce homosexuála a matky, která jen darovala své vajíčko za účelem zplození dítěte, popisuje svůj život s "dvěma otci". "
Moje biologická matka (dárkyně vajíčka) chodívá k nám domů často. Má 38 let. Chci ji říkat máma, ale moji otcové se příšerně bouří, když se o to pokouším. Co si o tom myslíte? Nemyslíte si, že je přirozené, že své otce nenávidím? Musím se chovat jako dobrý synek, neboť oni se rozhodli mě mít? Neříkám, že nenávidím gaye, chtěl bych jen, aby moji rodiče byli heterosexuálové. Jsem špatný, když to takhle cítím? Všichni chtějí, abych přijal to, co nemohu a ani nechci."
Zdroj:
http://www.hlavnespravy.sk/spravili-si-z-nas-socialny-experiment-dramy-a-nocne-mory-deti-z-duhovych-rodin/258454, 2. 5. 2014
Převzato z www.magnificat.sk/,
článek naleznete také v souboru článků s názvem:Aktuálne: Boje na Ukrajine, Slováci a Brusel, Eurovoľby – voľte číslo 6!, naleznete ho
zde.
